Strana 44
44 www.drmax.cz
Václav Tlapák
Riziko
Č
enda opatrně zvedl hla-
vu nad parapet. Uviděl
požární schodiště a pod
ním úzkou uličku se tře-
mi popelnicemi a starým šedivým
kočárkem. Pak se přímo za poslední
popelnicí objevila ruka a prásklo to.
Instinktivně se shýbl a nad jeho hla-
vou proletěla střela, udělala díru do
stropu a zasypala ho omítkou. Ulička
byla hlídaná, stejně jako dveře. Byl
tam jeden střelec a na chodbě dva.
Byl v pasti. Byl mrtvý. Jasně, pořád
se hýbal, pořád dýchal, ale jen díky
tomu, že smrt nebyla dost účinná. Za
pár minut mu umělecky potřísní košili
krví a do obličeje mu udělají díry. Kur-
va. Chtěl žít, ale jak toho dosáhnout?
Překulil se na břicho a rozhlédl se po
bytě, kam byl vrahy zahnán. Dvoupo-
kojová rakev s koupelnou bez oken.
Nicméně v koupelně byla ve stropě asi
deseticentimetrová díra. Kdyby se ji
podařilo zvětšit...
Uslyšel tlumenou ránu. Zabijáci
začali zřejmě s vyrážením dveří. Brzy
povolí zámek, pak upadne klika, nevy-
drží panty, dveře se skácí na podlahu,
dva muži s prázdnými výrazy vejdou
a opráší si saka... Někdo mu přece
musí pomoct. Zvětšovat díru ve stro-
pě určitě nemělo cenu. Vytáhl z kap-
sy malý ohebný displej a rozložil ho.
Obraz byl trochu rozmazaný, ale zvuk
fungoval dokonale.
„Strašné místo, tyhle severní Čechy!“
říkal právě moderátor. „Ano, vážení
diváci, Čenda je skutečně ve strašlivé
situaci. Abychom si zrekapitulovali
situaci posledních tří hodin. Čenda se
ukrýval pod falešným jménem v zapli-
vaném hotelu na okraji Ústí. Vypada-
lo to docela bezpečně. Jenže ho poznal
poslíček od Dáme jídlo a poskytl infor-
maci Pekelný bandě – to je ale blbý jmé-
no.“ Dveře zapraskaly... „...no a teď je
chycený v pasti, jako moucha v pavoučí
síti.“ Dveře hrozivě zapraskaly. Čenda
se připravil na nejhorší. „Vážení divá-
ci,“ ozvalo se z displeje, „mám právě na
telefonu jednoho diváka, pouštím do
éteru, říká, že chce našemu hrdinovi
pomoct!“ „Čendo, Čendo, jsem archi-
tekt toho hotelu, ta koupelna má okno,
je zamalované, ale je...“ „Věř lidem,“
zařval moderátor.
Čenda si složil displej do kapsy.
Rozeznal obrys okna a kopl. Sklo se
rozletělo a dovnitř vniklo denní světlo.
V tu chvíli panty dveří povolily. Čenda
skočil. Naštěstí okno nebylo příliš vyso-
ko nad zemí, i tak byl náraz na beton
velmi bolestivý. Nepříjemně se říznul
o zbytky skla na levé dlani. V okně
nad ním se objevil zabiják s pistolí
v ruce. Než však stačil vystřelit, bou-
chla v koupelně dýmovnice a ve vnit-
robloku vedle Čendy další tři. „Utíkej!“
ozvalo se mu z kapsy, „a poděkuj paní
Boženě Malé z Aše, že přispěla na čtyři
dýmové pumy a najala člověka, který je
hodil. Máme paní Boženu ve vysílání.
Dnes jste zachránila lidský život, proč,
paní...“ Čenda nemohl poslouchat dál.
Proběhl dvorem, zaplněným kouřem,
a kolem šňůr s prádlem ven na ulici.
Podíval se na hodinky. Zbývalo mu
sedm hodin.
Zaběhl za roh. Na schodech u domu
seděla starší žena. „Pojď dovnitř!“
Čenda se raději ani neohlédl. „Pojď
dovnitř!“ Mohla by to být samozřej-
mě past, ale Čenda věděl, že se musí
spolehnout na šlechetnost a dobrosr-
dečnost lidí. Byl jejich zástupcem, byl
obyčejným člověkem v průseru. Věř
lidem, znělo mu v uších. Nenechají
tě padnout. Běžel za ženou do domu,
rozhlédl se po obývacím pokoji, žena
mezitím z kuchyně přinesla talíř gulá-
še. Když pak jedl, stála a prohlížela si
ho jako opici v zoo. Z kuchyně vyšly
dvě děti a koukaly na něho. Z ložni-
ce vyrazili tři muži v kombinézách
a zaměřili na něj televizní kameru.
V obýváku stála televize. Čenda hltal
jídlo a přitom se sledoval na obrazov-
ce. „Tak tady ho máme,“ komentoval
moderátor ze studia. „Čenda si právě
dopřává první pořádné jídlo za posled-
ní dva dny. Děkujeme vám, paní Ječ-
ná.“ „Měl by ses pohnout,“ řekla paní
Ječná. „Nechci ve svym bytě žádnou
přestřelku“. „Oni ho nezabijou?“ ozva-
lo se jedno z dětí. „Ano, měl bys sebou
hodit. Zabijáci nejsou daleko a nejsou
to žádný pitomci,“ oznámil do éteru
moderátor, „a sledují stopu krve – krve
z tvé rozříznuté ruky.“ „Obvážu vám
to, dám vám nějaký věci po manželo-
vi.“ „Čenda získal převlek, přátelé!“
vykřikl nadšeně moderátor. „A teď už
mazej. Myslím, že jsi pěkný pitomec,
že jsi se na to dal.“ „Ano, děkuji, paní.
Nestojí to za to.“
Čenda vypadl z domu zadním vcho-
dem. Došel na vlakovou zastávku.
Koupil si noviny a lístek do Čelákovic.
Věděl, že bude muset přesedat. Venku
bylo sychravo, a proto mu přetopené
kupé přišlo velmi vhod. Zbývalo šest
a půl hodiny.
Vlak duněl krajinou. Čenda se sna-
žil na chvíli usnout. Zraněnou ruku
schovával pod novinami. Zasněně pře-
mýšlel, jestli už unikl smrti, nebo je
pořád rozpohybovanou mrtvolou, kte-
rá se hýbe jen proto, že je smrt málo
výkonná. Čenda prudce otevřel oči.
povídka