Strana 46
46 www.drmax.cz
val ze zadního sedadla. „Zastavte mi
tady!“ řekl Čenda ostře. Taxikář chvíli
protestoval, ale když mu Čenda zapla-
til cenu až do Čelákovic, sklapnul
a zastavil.
Bylo chladno, konec února, šel po
silnici mezi dvěma vesnicemi, kolem
silnice alej velkých jabloní. Asi padesát
metrů od silnice začínal les. Chtěl se
k němu vydat, aby byl v bezpečí stro-
mů, ale nechtělo se mu do rozbahněné-
ho pole. Blížil se k němu velký nákla-
ďák. Čenda se zachumlal do kabátu
a stáhl se dovnitř. Když se náklaďák
přiblížil, Čenda uklouzl na krajnici
a spadl do příkopu vedle ní. Z kapsy
z displeje se ozvalo „Pozor!“. Nákla-
ďák kodrcavě projel kolem a s kvíle-
ním zastavil. „Střílej, vole, střílej, to
je von!“ Kolem Čendy, prchajícího do
lesa, škubaly střely listí z jabloní. Hlí-
na mu vybuchovala kolem bot. S vypě-
tím všech sil doběhl mezi první stromy.
„A máme to tady zas,“ křičel mode-
rátor ve studiu přeskakujícím vzruše-
ním a lidé za ním v sedadlech začína-
li bouřit. „Vypadá to, že jste se, pane,
nechal ukolébat falešným pocitem
bezpečí posledních dvou hodin kli-
du. Dávejte si pozor. Stále zbývají tři
a půl hodiny. Mají tě v pasti,“ zvolal
moderátor. „Ale ještě tě nedostali, mož-
ná tě zachránilo uklouznutí, možná
ten varovný výkřik, který patří Simo-
ně Čekalové z Dlouhé Lhoty u Sušice.
Za malý okamžik budeme mít malou
Simonku na pódiu, přátelé. A podí-
vejte, na scénu právě dorazila naše
helikoptéra. Vidíte, jak Čenda utíká
a zabijáci se ženou za ním.“ Jeden
sicario se právě proplétal mezi stro-
my a hledal svou oběť. Druhý vyskočil
z náklaďáku a běžel po silnici. Čenda
měl tak sto padesát metrů náskok, les
zničehonic skončil. „Sakra!“ vztekl se
pro sebe Čenda. Z opačného směru
přijíždělo černé auto. Tohle nevypa-
dalo dobře. Auto smykem zastavilo.
„Honem,“ vykřikla mladá plavovlás-
ka, která auto řídila. Čenda neváhal
a naskočil dovnitř. Žena obrátila auto
na cestě do protisměru. O přední sklo
se roztříštila střela. Dopadla naštěstí
pod velkým úhlem, tak ho jen škráb-
la. Žena dupla na plyn a skoro smet-
la přibíhajícího zabijáka. Ten musel
skočit do příkopu. To stačilo k tomu,
aby auto nabralo rychlost a zmize-
lo v zatáčce. Čenda zavřel oči. Žena
se soustředila na řízení. Ve zpětném
zrcátku se objevil náklaďák. Blížil
se nějak podezřele rychle na to, jak
nemotorně vypadal. „Viděli jste něco
takového, přátelé?“ křičel ve studiu
moderátor. „Režie mi hlásí, že onou
zachránkyní je Jana Konečná z Prahy.
Vytrhla Čendu ze spárů zkázy, abych
tak jaksi básnickým obratem řekl, neu-
věřitelné. Snad se nám později podaří
se slečnou Janou udělat rozhovor! Ale
neodcházejte od obrazovek, po komerč-
ní přestávce se k vám vrátíme.“
„Fajn,“ řekla dívka. „Teď nejsme ve
vysílání. Co se to s vámi sakra děje?!“
křičela dívka na Čendu. „Cože?“ zeptal
se Čenda nechápavě. „Děkuji vám...
Nevím, jak vám poděkovat.“ „Nechte
si ty kecy, nejsem žádná samaritán-
ka, jsem pracovnice JBC.“ „Takže pro-
gram mě nechal zachránit? Ale proč?“
Dívka se na něj podívala: „Koukněte,
tohle je drahá show, musíme lidem
poskytnout dobrou podívanou. Jestli
nám klesne sledovanost, jsme všich-
ni v prdeli a půjdem tak maximálně
prodávat sušený ovoce do nákupáku.
A vy vůbec nespolupracujete!“ „Cože?
Proč?“ „Protože jste strašný,“ odvětila
dívka. „Jste naprostý břídil, fakt kata-
strofa.“ „Dělám, co můžu.“ „Ty zabijáci
už vás mohli dostat aspoň desetkrát.
Řekli jsme jim, aby se nehonili a tro-
chu to natáhli. No nedívejte se na mě
tak. Kdybych nepřijela a trochu to
nezdramatizovala, už by vás museli
zabít. V televizi už to vypadalo dost
trapně, se na vás dívat. Jde vám o pra-
chy, ne?“ Čenda přikývl. „A nám taky.
Tak se kurva snažte, nebo aspoň chcíp-
něte se ctí. Do konce zbývají dvě a půl
hodiny. Za chvíli nás vrátí do vysílání.
Budu dělat, že mám něco s motorem,
a pustím vás ven. Zabijáci už teď do
toho půjdou naplno.“ „Jasné,“ řekl
Čenda. „Jestli to dokážu, mohl bych
vás někdy potkat?“ Kousla se do rtu.
„Děláte si legraci, že jo?“ „Ne, chtěl
bych vás ještě někdy vidět.“ Zvědavě
se na něj podívala. „Nevím, zapomeňte
na to, už jsme skoro na živo. Napravo
je les, tam utíkejte, připraven?“ „Ano,
kde bych vás mohl najít? Myslím
potom.“ „Ale no tak, vy vůbec nedá-
váte pozor. Běžte lesem, narazíte na
rokli, tam nějaký úkryt najdete.“ „Kde
bych vás mohl najít?“ zeptal se znovu.
„Mám stránku na Facebooku, nebude
těžký mě...“ Zastavila auto. „Utíkejte.“
Otevřel dveře. „Počkejte,“ naklonila se
k němu a políbila ho na rty. „Hodně
štěstí.“ V dalším okamžiku už pádil do
lesa.
Běžel mezi břízami a borovicemi,
bandu zabijáků v patách, vklouzl do
rokle, zahrabal se do listí a husté-
ho podrostu a zůstal nehybně ležet.
Zabijáci se objevili po obou stranách
rokle. Postupovali pomalu. Když pro-
cházeli kolem něho, zatajil dech. Po
chvíli nad sebou uslyšel studiovou
helikoptéru. Přemýšlel, jestli jsou
nějaké kamery namířeny na něho.
Začal se modlit.
Před týdnem stál na pódiu v tele-
vizním studiu, reektory a kamery
na něj mířily ze všech stran a mode-
rátor mu potřásal rukou, přitom mu
vysvětloval, co ho čeká. „Týden vás
budou honit zabijáci, budou se vás
snažit dostat, jsou na to trénovaní.
Přijímáte výzvu?“ Čenda stál jako
zkoprnělý a z úst mu vypadlo slůvko
„rozumím“. A také rozuměl těm dvě
stě tisícům euro, když... „Chci hrát,“
řekl rozhodně. „Výborně. Pro pořádek
předkládáme k nahlédnutí komukoliv,
kdo zaplatí dvacet pět centů, psycho-
logický profil našeho soutěžícího. Je
naprosto zdráv ve všech ohledech.“
„A ještě jednou skvěle,“ vykřikl
moderátor, „a nyní poznej své vrahy!“
Za hlasitého pískání se na scéně
objevila banda zabijáků. „Výborně,“
povídka