Strana 50
Inzerce 2x ▼
P
řesně pro tento typ spoluobčanů mám pohrdavý
úsměšek. „No a koho to zajímá, že jste to dřív
neměli?! Málokdo měl přece už v pěti letech
artritidu nebo dnu anebo Parkinsona! Alergie
patří k projevům degenerujícího organismu a někdo je
degenerovaný dřív a někdo později, ale u každého je to
vždycky jednou poprvé.“ Já, a to prohlašuji v podstatě
dost hrdě, jsem takzvaný alergik prostý. To znamená,
že už v raném dětství jsem se poctivě dusila, kdykoliv
kolem mne prošla kočka, a když mě maminka přikryla
péřovou peřinou, sípala jsem jak lokomotiva. Paradoxní
bylo, že maminka měla vždycky pocit, že sípu, protože je
mi chladno, a tu peřinu mi tahala až těsně k bradě, aby
mne ochránila. Můj sípot se proto často proměnil v dusi-
vý kašel, a když jsem zmodrala, protože jsem neměla
kyslík, tak mě máma vytáhla z postele, dovedla mě na
balkon a poručila mi tónem učitelky tělocviku, když vás
nutí skočit kotoul letmo přes švédskou bednu: „Dejchej!“
Dejchala jsem ze všech sil, a protože o tom dnes píšu, je
jasné, že jsem to prodejchala.
Horší bylo, když jsem se vdala. Bylo to relativně brzo.
Dnes se ve dvaceti už nevdává nikdo. Ale mně bylo dva-
cet, muži bylo dvacet dva a odjeli jsme spolu do hor.
A pak jsme šli krásnou krajinou, slunce zvolna zapadalo,
větřík se zvedl a můj manžel vyděšeně zařval: „Máš sloní
ucho!“ Měl pravdu. Ucho se mi tehdy zvětšilo do tako-
vých rozměrů, že jsem si ho nejdřív sama viděla a pak
jsem už neviděla nic, protože mé ucho bylo tak oteklé, že
mi spadlo přes oči jako Hitlerova patka. A stehna se mi
vzdula jak mraky před bouřkou, že jsem nemohla udělat
ani krok.
Tehdy manžel pochopil, že mi jde o život. Nechal mě tam
tehdy, stylově kousek od hřbitova, běžel tři kilometry do
vesnice, za chvíli přijel s hasiči a odvezli mě do jičínské
nemocnice. A poprvé jsem uslyšela slovo alergie.
A taky jsem se dozvěděla, že jsem se tak už narodila a že
si musím dávat pozor na chlupy a roztoče a peří a plíseň
a změny teplot a papír a na co si vzpomenu, protože hladina
mých alergenů je víc než třistakrát vyšší, než by měla být.
Proč dnes v pandemii mluvím o alergii? Protože žiju
se dvěma psy, z nichž jeden neustále mění srst a druhý
kamarádí s roztoči velkými jak talíře. Taky mám doma
polštáře, z kterých vykukují husí brka, ale jsou po mamin-
ce a nedokážu je ze sentimentality vyhodit. A taky mám
doma dceru, která, když je nervózní, tak zvyšuje hlas až
do nebe, taky je u nás můj zeť, který kouká do mobilu,
i když jeho dítěti teče z hlavy krev, taky se mnou bydlí
vnuk, ten chce pořád jen hrát hry na počítači, a když mu to
nechci dovolit, tak mě raní větou: „Až umřeš, tak se budu
dívat, na co budu chtít!“ Taky je u nás má tchýně, kte-
rá je v ohrožení virem, protože je jí přes devadesát, a je
z toho, chudák, dost psychicky vyřízená, takže mě každý
den dopodrobna informuje, kde ji co zabolelo a kde ji to
ještě bolet bude. A taky je u nás doma můj přítel, který je
sice hodný a leckdy ochotný, ale neustále vypráví, co už
udělal a co zas bude dělat, až mi z toho vyskočila vyrážka.
Pan doktor mi na ni předepsal pilulky, mastičky i sirup.
Já ale moc dobře vím, že
mou sennou rýmu
i kašel z břízky
vždycky zklidní
nasmažené řízky.
■
fejeton
Prý víc než padesát procent lidí
u nás trpí alergií. Většina z nich
často pronáší větu: „Dřív mi to
nikdy nevadilo, a najednou kvete
třešeň, a můžu se ukejchat.“
TEXT: HALINA PAWLOWSKÁ
Foto: Profimedia
SodaStream LOGO_cb.pdf 1 08.03.18 13:02
rebelove_maximum210x297.indd 1 10.09.20 8:51
50 www.drmax.cz
Řízečky
z panenky
a
ALERGIE