Strana 38
38 www.drmax.cz
Kristýna Sněgoňová
PŘEDSVATEBNÍ
CESTA DO JILJÍ
„
J
e to jasné. Jsou to
štěnice.“
Zíráme na štípance
na dětském ramínku,
zblízka, zdálky, všechno jedno, semín-
ko pochybnosti bylo zaseto, jakmile
Lukáš pronesl to slovo.
Lenka zplna svého osmiletého
hrdla spouští: „Co jsou to štěnice?
Mami, umřu?!“
„Ona umře?“ Jakubova radost je
nehraná. „Super, nechám si jejího
Huggyho Wuggyho!“
Synovo nadšení dceřinou případ-
nou smrtí má aspoň jedno pozitivum.
Lenka okamžitě zapomíná na hrozbu
štěnic. „To teda nenecháš!“
„Já jsem taky poštípaná,“ vkládá se
mezi nás Anežka.
Zatímco zažehnání hádky mezi
mými dětmi nechávám na Lukášovi,
prohlížím hrbolek na paži jeho pat-
náctileté dcery a netuším. Jsem holka
z města, která nikdy neviděla blechu
ani neměla vši, parazity bohudíky
nepolíbená v doslovném i přeneseném
slova smyslu. Nakonec ale soudím, že
je původcem všech štípanců komár.
Lukáš se škrábe ve vlasech – jak-
mile se objeví podezření, samozřejmě
hned všechny všechno svědí. „Na tra-
jektech štěnice jsou, mohly nás poští-
pat tam.“
„Nee!“ kvílí Anežka.
Mám sto chutí se k ní přidat.
První společná dovolená naší
budoucí rodiny začala v noci a já si
naivně myslela, že nás po dvou hodi-
nách letu a šesti hodinách na trajek-
tu už nic horšího nečeká. S Lukášem
jsme se trochu těšili a trochu báli
a oba jsme byli zvědaví, jak zvlád-
neme týden spolu, poprvé všichni
pohromadě, jako skutečná rodina,
až na to, že Jakub vytrvale opakuje
Stejně nejsi můj táta!, kdykoliv mu
Lukáš odmítne půjčit mobil na hraní
her, a Anežka se mnou nejradši cho-
dí nakupovat, protože ví, že je mi blbé
říct, aby si občas něco zaplatila sama,
ačkoliv má vlastní kartu s kapesným.
Ale to si sedne.
Lukáš chvíli googlí a pak nadšeně
oznámí, že stačí všechno vyprat na
60. Při představě, kolik to „všech-
no“ obnáší, nedokážu jeho nadšení
sdílet, přesto začínám prohledávat
apartmán v naději, že najdu prací prá-
šek. V koupelně není. V kuchyni taky
ne, zato mě tam čeká jiné překvape-
ní. Na zemi před kuchyňskou linkou
sedí šváb. Ječím a šváb klouže jako po
másle pod zásuvku.
„Co se stalo?“ ptá se Lukáš za mými
zády.
Informuji ho o švábovi. Naštěstí
nepochybuje o tom, co jsem viděla,
a to ani po podezření na přítomnost
štěnic, které mohlo snadno vyvolat
paranoiu. Apartmán je krásný a čistý,
ale ve starém domě, natož v Řecku, se
švábi zkrátka objevit můžou.
Vzápětí propuká nová hádka –
Lenka fňuká, že švába neviděla,
a Jakub jitří její rány lží, že on ano
a byl boží.
S Lukášem píšeme majiteli
apartmánu, který mluví jen řecky
a lámanou němčinou. Obratem, nic-
méně s bezstarostností, která podle
mě neodpovídá vážnosti situace, odpo-
vídá, že šváb k nám patrně přeskočil
ze stromu. Rychlá okometrická kont-
rola ukazuje, že nejbližší strom je od
naší terasy vzdálen asi deset metrů,
ačkoliv nás Google poučí, že existu-
je druh švába, který dokáže létat na
netopýrovi. Je to ale jedno, na způsob,
jakým se šváb do kuchyně dostal, se
Řeka nikdo neptal, chceme vědět, co
s ním udělá. Nakolik rozumíme jeho
němčině, prý pošle někoho, aby se o to
postaral.
Nespoléhám na vágní slib bez
bližšího časového určení a otevírám
mobil, abych začala hledat, jak se nej-
účinněji zbavit švába. Okamžitě na
mě vyskočí Anežčin nový příběh na
Instagramu – je to selfie se smutným
výrazem, švábem na pozadí a hash-
tagy spolecnadovolena a patchwor-
kovarodina. Ani jsem si nevšimla, že
ten hnusák bezpečí linky zase opustil.
A to mě Wikipedie ubezpečovala, že
vylézá jen za tmy.
„Jdu koupit pasti na šváby a prací
prášek,“ oznámí mi Lukáš.
Vysílám pohledem prosbu
„Nenechávej mě tu samotnou“, ale
můj přítel buď není dobrý mentalis-
ta, nebo čte v mých očích jen hrůzu ze
švába, protože mě uklidní: „Neboj, do
kuchyně jsem zavřel.“
„Šváb se protáhne i pode dveřma,“
oznámí nám koutkem pusy Anežka,
která fotí další selfie, tentokrát
s hádající se Lenkou a Jakubem za
ramenem, ačkoliv předpokládám, že
výraz, kterému moje máma říká obrá-
cený rohlík, ani hashtagy na téma
povídka
Foto: Adobe Stock