Strana 39
www.drmax.cz 39
našeho soužití nechybí ani tentokrát.
„Radši byste tam měli nacpat nějaký
tričko, stejně se to pak vypere.“
„Se to pak vypere“ jsem samozřej-
mě já, která se odebírám do koupelny,
byť ve mně zůstává nepatrná naděje,
že by švábi mohli sežrat štěnice a já
bych zůstala celodenního praní čisté-
ho oblečení pěti lidí ušetřena. Šváb,
kterého Lenka během Lukášova
nákupu pojmenovává Pan Běhálek,
se však k žádnému žraní nemá – stále
doufám, že to je nepřítomností štěnic
v našich věcech – a od chvíle, kdy ho
Anežka vyfotila, už se neukáže, před-
pokládám, že až do setmění.
Plním pračku a čekám, až se obje-
ví Lukáš s pracím práškem. Doufala
jsem sice, že náš první kup na řec-
ké půdě bude zmrzlina, ale když se
v zámku ozve klíč, chvátám ke dve-
řím, abych mu tašku doslova vytrhla
z rukou. Zatímco pokládá pasti na
šváby – moje nadšení polevilo, když mi
vysvětlil, že pasti Pana Běhálka neza-
bijí hned, že se v nich nažere jedu, kte-
rý odnese do hnízda, kde tím povraždí
ostatní členy své rodiny, takže nám tu
sice možná bude rejdit do konce dovo-
lené, ale těm, co dorazí po nás, ji tím
výrazně zlepšíme –, zapínám pračku,
jen abych se dozvěděla, že bude prát
přes tři hodiny. V duchu počítám,
kolik praček denně dám, aby prádlo
stihlo na terase schnout a já mohla
občas i opouštět apartmán. Lukáš se
mezitím stará o večerní hygienu dětí
a zahání je do postelí s tím, že vstáva-
ly o půl páté ráno a zítra je taky den.
Uprostřed hromady oblečení na zemi
koupelny a s pocitem, že z každého
stínu na mě zírá šváb, začínám věřit,
že zítra už žádný den nebude.
Do kuchyně se mi nechce, Lukáš
nechal láhev vína na zlepšení nála-
dy na stole v ložnici, nemám ji však
čím otevřít, a tak čekám, až uspí děti
a vrátí se. Ve chvíli, kdy se objeví na
prahu koupelny se statečným úsmě-
vem, kterým se patrně pokouší říct
„Nezáleží na tom, co všechno se poka-
zí, hlavně že jsme spolu“, se z pokoje
ozve řev. Děti nejenom že očividně
nespí, ale taky ječí v nefalšované hrů-
ze. Ženeme se za nimi a ony za námi,
takže se srazíme v předsíni. Lenka
kvílí: „Za oknem je příšera!“. Jakub
křičí: „Huggy Wuggy!“ A Anežka, pro-
sta své obvyklé pubertální nonšalan-
ce, potvrzuje, že na ně „někdo čumí
z terasy“.
Je to vyslanec majitele apartmánu,
který pro změnu nehovoří ani láma-
nou němčinou, jen nám pantomimic-
ky vysvětluje, že se dostal na společ-
nou terasu ze sousedního apartmánu,
načež Lukášovi vtiskne do ruky sprej
na šváby, naznačí, abychom s ním
nešetřili, a zmizí v šeru. Lukáš sta-
tečně odchází se sprejem do kuchyně,
zatímco ve mně roste zoufalství.
„A to je jako všechno?“ ptám se do
ticha.
Není následkem toho, že by děti
usnuly, naopak, od té chvíle mají cel-
kem pětkrát pocit, že po terase někdo
chodí, ačkoliv je pokaždé ujistím, že
jsem dveře na ni zamkla, a přes závě-
sy ven ani nevidí. Odpadnou teprve
o půlnoci – potom, co rodičovsky selže-
me, necháme Jakuba stáhnout na
Lukášův mobil sedm her, Lenku vyrá-
bět pro Pana Běhálka papírový náby-
tek a Anežce slíbíme nové sluneční
brýle, když na ně přitom dohlédne –
kdy naplním pračku podruhé a plou-
žím se pověsit první várku prádla.
Na terase stojí ten nejlevnější sušák
na světě. Lukáš se ho pokouší rozložit,
ale když se mu to povede a já pověsím
část prádla, neunese sušák jeho váhu
a začne se samovolně skládat. Lukáš
potichu kleje, nicméně vytrvale se
pokouší chatrnou konstrukci vyspra-
vit židlemi. Za pár minut na dusném
vzduchu už z něho teče pot, Lukáš
se ale nevzdává a nosí z pokoje další
židle. Brzo už mezi nimi není sušák
vidět, navíc nenacházím moc volných
míst, kam bych mohla prádlo pověsit,
a nakonec jedna jeho noha praskne
úplně.
„Kašlu na to!“ řve Lukáš.
„Pst, ať nevzbudíš děti.“
Znovu, tentokrát šeptem. „Kašlu
na to.“
„Dobrý nápad,“ usoudím a sesunu
se po zdi na vyhřátou zem.
Lukáš nese láhev vína. Pan
Běhálek prchl před rozsvíceným
světlem, přestože když Lukáš oteví-
ral dveře do kuchyně, seděl prý na
odkapávači a posměšně hleděl na past
nastraženou vedle lednice. Vývrtku
Lukáš šestkrát umyl. Stejně láhev
vína nakonec otvírám pomocí boty,
důmyslným způsobem, který jsem se
naučila na vysoké.
Sedíme vedle sebe a stres se poma-
lu rozpouští. Ani ne tak ve vínu,
které chutná lacině, i když není, ale
v pocitu, že nakonec všechno dobře
dopadne, hlavně že jsme spolu. Tohle
má být naše odměna za vyčerpávající
rozvod na obou stranách, předsvateb-
ní cesta do Jiljí, ačkoliv o svatbě jsme
ještě, po tom všem, co se celé měsíce
dělo, neměli sílu mluvit.
„Něco pro tebe mám,“ řekne Lukáš,
jako by mi četl myšlenky. „Chtěl jsem
počkat na lepší chvíli, ale tohle všech-
no je pro nás tak příznačné, že už asi
lepší nebude.“
„Taky myslím.“
„Katko, bylo by mi ctí…“ Sáhne do
kapsy, a pak se zarazí. „Dal jsem si ho
do těch plátěných kalhot.“
Zadívám se z terasy do řecké noci,
přes židlosušák ke stromům, kolem
kterých krouží švábi na netopýrech.
„Zrovna je peru. Můžeš mě požádat
znovu za dvě a půl hodiny.“
■