Strana 42
Inzerce 2x ▼
T
o úplně nesnáším! Zlaté špinavé nádobí!
Notabene, když ho stačí jen naskládat do myč-
ky, i když ... jen si tak představte, kolik toho
nádobí je, když je nás doma sedm. Vlastně jen
šest. Má sestřenice odjela na Ukrajinu. Říkám „sestřeni-
ce“, ale sestřenicí vlastně není, protože můj tatínek byl
nejmladší z osmnácti dětí a její prapradědeček byl jeho
nejstarší bratr. Jmenoval se stejně jako můj otec. Taky
Vasil. Myslela jsem si dlouho, že babička s dědečkem byli
z plození svých dětí tak vyčerpaní, že na to, že už mají
jednoho Vasila doma, prostě zapomněli.
Když jsem ale navštívila tátovo rodiště, tak mi tam
místní pop prozradil, že rodiče dávali jména podle sva-
tých, kteří byli patrony pro určité dny, a že se běžně stá-
valo, že se některé děti v jedné rodině jmenovaly stej-
ně. Že hlavně záleželo na jejich dalších jménech. Můj
tatínek měl další jména Laszlo, protože se narodil, když
Zakarpatská Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska,
a taky se jmenoval Džmyl. Což v ukrajinštině znamená
čmelák. A proč vlastně teď takhle vzpomínám? Protože
jsem právě mluvila s kurýrem, který nám přivezl objed-
nané potraviny. Telefonoval mi, mluvil nesmírně serióz-
ně, ale měla jsem pocit, že lehce potlačuje smích. Říkal
mi, že zřejmě úplně nepochopil mou poznámku u objed-
návky a že prostě neví, jak mi má potraviny předat.
„Co se vám nezdá?“ zeptala jsem se podrážděně.
„No... zajímalo by mne, jak si to představujete...,“ řekl.
„Představuju si, že mi předáte objednané zboží přesně
podle pokynů,“ řekla jsem upjatě.
„No právě! A vy jste přesně napsala:
Zazvoňte na třetí zvonek, otevřte bran-
ku a bzučte! No... a já si nejsem úplně
jistý, jakým způsobem a jak dlouho
mám bzučet!“
No... máme doma telefon se bzučákem,
používáme ho, když chceme někomu ote-
vřít, ale když jsem psala své instrukce,
bylo jasné, že už je toho na mou stařec-
kou hlavu nějak moc.
Ale zasmála jsem se a ten upraco-
vaný kurýr se taky zasmál a řekl mi,
že mou poznámku na objednávce četl
nahlas všem ve skladě a že těm pře-
pracovaným lidem udělal hezký den.
Možná, že ne celý, ale aspoň chvilku.
A o to přece jde, abychom aspoň chvil-
ku každý den dokázali zapomenout na
všechny katastrofy a na tvář se nám
vloudil přinejmenším úsměv. Jak by
řekl můj oblíbený Murphy: „Když se
budete usmívat, neznamená to, že to
bude všechno lepší, ale vy ... vy budete
vypadat líp!“
Vaše Halina
■
Halinin fejeton
42 www.drmax.cz
ČMELÁK
Text: Halina Pawlowská
Jsem úplně upracovaná, kvůli tomu, že jsem si dala předsevzetí, že
každý den musím napsat, co mne potkalo doma veselého. Tvůrčí pnutí
mne ale zpomaluje v nekonečných a přitom nezbytných činnostech,
jako je vaření, praní a utírání prachu a vytírání podlahy.