Strana 9
www.drmax.cz 9
půjdete touhle cestou a po pár týdnech už víte, že v tolik
a tolik hodin potkáte na zastávce toho a toho souseda.
Tyhle zaběhané postupy nás prostě ukotvují v životě
a sledování jednoho filmu nebo poslouchání vybrané-
ho alba je vlastně podobnou kotvou. Ubezpečením, že
všechno je v pořádku.“
To potvrzuje i herečka Natálie Řehořová. Jejími nej-
oblíbenějšími filmy jsou Světáci a Pane, vy jste vdova!.
„Viděla jsem každý z nich nejméně stokrát. A proč?
Protože mě to tak zvláštně uklidňuje. Fakt, že ty filmy
znám, mi navodí pocit bezpečí a domova, a co si pama-
tuju, měla jsem to tak odmala. Prostě když je mi dobře
nebo naopak ouzko, přijdu domů a pustím si film, který
znám.“ A novinářka Gabriela Hájková k tomu doplňu-
je ještě jeden důležitý aspekt. „Stejně jako u knih je to
o tom, že si k postavám toho filmu vytvořím vztah. Mám
je prostě ráda jako lidi... možná je to o to snazší, že v reá-
lu se musíme potýkat s komplexností osobnosti, zatímco
ve filmu je vypíchnutá jen ta část, kterou my akceptuje-
me, a je snazší si daný charakter zamilovat. A i když se
mi i oblíbený film dokáže někdy ohrát, tak si ho prostě
chvíli nepouštím v takové frekvenci, ale stejně se k němu
zase vrátím... třeba když je mi ouvej. Asi abych se uko-
nejšila něčím známým.“
SNĚNÍ A SMĚŘOVÁNÍ
Ale rituály a pocit bezpečí nejsou jedinými důvody, proč
se lidé stále dokola dívají na jeden a ten samý film. Jak
totiž podotýká herečka Zuska Velichová: „U každého fil-
mu mám jinou motivaci, proč se na něj dívám neustále
dokola. Například na jeden jsem se dívala, protože hlavní
hrdinka měla ve svém životě něco, co nemám já… a touži-
la jsem po tom. Jindy jsem se dívala proto, že jsem zkrát-
ka měla ráda tu herečku. Další jsem zhlédla víckrát,
protože se mi líbil herecký výkon.“ A byl to právě jeden
z jejích oblíbených filmů, který stál u zrodu myšlenky, že
by se mohla stát herečkou. „Může za to film Zachraňte
Willyho. Viděla jsem ho, když mi bylo šest, a bez nad-
sázky nasměroval celý můj život a vše, co ve svém životě
mám. A proto si přeji, aby se tvořily filmy a všeobecně
kultura vědomým způsobem, protože sama na sobě mám
vyzkoušené, jak to může ovlivňovat podvědomí lidí, ať už
kladně, či negativně. A proto bych si přála, aby se tvoři-
la kultura se záměrem pomáhat lidem, ať už jim zlepšit
náladu nebo je inspirovat, anebo předat nějakou důleži-
tou informaci.“
POCIT SVOBODY A OKOUZLENÍ
Podstatnou roli v tom, že si něco tak moc oblíbíte, až
se to stane vaší vášní, je také pocit, že můžete. A své-
ho času v tom mohl hrát roli i fakt, že člověk viděl něco,
co není běžné. O čem mluvíme? Těm mladším z vás to
bude připadat nepravděpodobné, ale starší ročníky dobře
pamatují, že v kinech před společenskou změnou v roce
1989 rozhodně nebývalo tolik na výběr. Když se v distri-
buci objevil film typu Vetřelec nebo Čelisti, byl to malý
zázrak a okamžitě se podobné snímky staly trháky. „Ano,
to je pravda, jenomže málokdo ulítává na filmech, které
v něm vzbuzují strach, ale spíš na těch budících pozitiv-
nější emoce. Proto mezi nejoblíbenější žánry patří kome-
die. Anebo naopak romantické dojáky, u kterých si lidi
mohou pobrečet, protože si tím třeba kompenzují nedo-
statek opravdové lásky – proto svého času lidé až fana-
ticky pořád dokola sledovali Titanic,“ vysvětluje Karel
Matějovský.
V tom prvním bodě s ním zcela souhlasí herec, sce-
nárista a režisér Marek Dobeš, jehož absolutní divác-
kou srdcovkou jsou první Krotitelé duchů. „Viděl
jsem ten film nejmíň sedmdesátkrát. Je to absolutní
vrchol americké filmové komediální školy a skvělé je,
že jeho kouzlo funguje dodnes. Viděl jsem ho poprvé
s partou v kině za tuhého socíku a všichni jsme oka-
mžitě věděli, kam patříme. Vyrobili jsme si nášivky
Ghostbusters, pak jsem si koupil véháesku dávno před
pořízením přehrávače, soundtrack, DVD, dneska mám
i Blu-ray, mám sběratelské figurky, komiks a slibuju,
že jednoho dne si pořídím i celý kostým a budu v něm
v domově důchodců hledat Danu Barrettovou,“ vyprá-
ví s úsměvem a u toho pije kafe z hrníčku s Krotiteli
duchů. Pro tenhle film dokázal nadchnout všechny
kolem sebe a na otázku, jestli by dokázal žít s pro-
tějškem, který jeho vášeň pro Ghostbusters nechápe,
odpovídá se smíchem: „Partner, který by tohle nechá-
pal, není hoden jím být.“
No a ten druhý případ zase potvrzuje Václav Krištof,
ředitel Vysoké školy kreativní komunikace, který –
sedíte? – viděl muzikál Jesus Christ Superstar celkem
stodvacetkrát! „Stošestnáctkrát v divadle Spirála, čty-
řikrát v Hudebním divadle v Karlíně a koncertní pro-
vedení raději nepočítám,“ usmívá se, protože tuší, že
tam by pár desítek ještě naskočilo. Také pro něj zna-
menal tenhle muzikál něco výjimečného. Nejen tema-
ticky, protože v době před listopadem ´89 byl vrcholem
podpory křesťanské tematiky Ježíšek na Vánoce, ale
především tím, že tenhle legendární muzikál je vlastně
o svobodě a pravdě, o boji za ně. „Moje tehdejší man-
želka chodila se mnou, a přestože na začátku asi stálo
hlavně to, že se mi muzikál líbil, postupně jsme také
poznali osobně zpěváky a tanečníky a ve Spirále jsme
prostě našli něco jako svůj druhý domov. Takové pro-
stě byly devadesátky.“ Občas vzali příbuzné, známé
nebo kamarády, ale většinu představení viděli jen ve