3/2024

Milé čtenářky / Milí čtenáři, vzbudil ve Vás titulek nějaký zájem? Pravděpodobně ano. Žijeme v době, kdy emoční síla slov slábne. Souvisí to s jejich nadužíváním, které postupně pojmy vyprazdňuje, a to pak může vést k těm situacím, kdy člověku volajícímu z legrace o pomoc nikdo na pomoc nepřispěchá, když se doopravdy topí.

• Titulka

  zdraví/péče/poradenství

  podzim 2024
  

  „Před dětmi utíkám na toaletu,“

  svěřuje se Hugh Grant.

• Condrosulf

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Voltaren

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Válečné číslo

  editorial

  e d i t o r i a l

  Válečné číslo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  vzbudil ve Vás titulek nějaký zájem? Pravděpodobně ano. Žijeme v době, kdy emoční síla slov slábne. Souvisí to s jejich nadužíváním, které postupně pojmy vyprazdňuje, a to pak může vést k těm situacím, kdy člověku volajícímu z legrace o pomoc nikdo na pomoc nepřispěchá, když se doopravdy topí.

  I tak krásné slovo jako je „prevence“, nemá patřičnou průraznost v časech, kdy na nás útočí ze všech stran po dloooooouhé době používání. Už se okoukalo, oposlouchalo, zevšednělo nám tím častým výskytem. Kdo by při jeho vyslovení zpozorněl? Přitom je ale TOLIK důležité! 

  A tak, když chceme, aby na prevenci trochu zasvítily reflektory, musíme jí poslat posilu, třeba v podobě těžkotonážního slova VÁLKA, jako tomu je uvnitř tohoto čísla Maxima u textu věnovaném prevenci diabetu v Česku. Je to totiž obrovský problém. Jen těch, kteří o cukrovce ve svém těle vědí, je u nás milion. Nadváha až obezita, dědičnost a stres vítězí na celé čáře ale i nad těmi, kteří o tom zatím nemají ani ponětí. Proto se síť Dr. Max rozhodla vytáhnout s tímto nepřítelem do boje a to je téma, na které bych v souvislosti s tímto vydáním Maxima rád upozornil v první řadě.

  Nejsme jediní, kteří z nezbytí sahají po slovech o těžkém kalibru. Například i Světová zdravotnická organizace vede s diabetem kampaň, ve které ho označuje za TICHÉHO ZABIJÁKA, jímž ostatně cukrovka opravdu je, a vydává u té příležitosti plakáty, které by klidně mohly vábit i do kina na nějaký thriller.

  Jenže tohle bohužel není žádný thriller, žádná fikce, nýbrž reality show, u níž zatím neexistuje žádné světlo na konci tunelu. Řeč je o nemoci, která patří přes veškeré vědecké pokroky do kategorie nevyléčitelných. Bavíme se o CIVILIZAČNÍ nemoci. I tenhle pojem nám hodně zevšedněl, ale v podstatě neznamená nic jiného, než že se netýká jen pár jedinců, ale opravdu CELÉ civilizace. 

  Lékárenská síť Dr. Max historicky považuje diabetes za jedno ze svých hlavních témat. V tom nehodlá polevovat, ba naopak. Rozhodla se zásadně přispět k odhalování diabetu co možná nejdříve, kdy jsou jeho dopady ještě nejméně vážné. Potvrzuje tak postavení lékáren jako zdravotnických zařízení. A žádná z nich přitom nejsou tak snadno dostupná, jako jsou právě lékárny. Je dobré si to uvědomovat – kvůli sobě, svým rodinám a blízkým vůbec. 

  Je nanejvýš užitečné dozvědět se všechno, co lze, o cukru ve vlastním těle. A právě tak o tom, který nás obklopuje. Je všudypřítomný a tolik ho zdaleka nepotřebujeme. Tabulky s nutričními hodnotami na obalech potravin by se měly stát povinnou četbou pro každého, komu na zdraví doopravdy záleží. 

  Pro tuto chvíli Vám ale přeji především příjemnou četbu našeho čtvrtletníku. Přijměte zároveň omluvu za zpoždění v jeho vydání, které bylo způsobeno právě tím, že jsme obsah přizpůsobovali zmíněné válce s diabetem. Dokud diabetes neskončí se svými útoky na nás, nemůžeme ani my skončit se svou obranou. 

  Krásnou zimu přeje

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel ČESKÁ LÉKÁRNA HOLDING, a.s., Nové sady 996/25, 602 00 Brno, IČO 28511298

  Šéfredaktor: Michal Petrov; náměty, dotazy, připomínky: redakce@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: podzim 2024, vychází v prosinci 2024, čtvrtletník; datum uzávěrky: 26. 11. 2024; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně Lucie Špatenková. 

  
  

  Příloha Dia Svět vzniká ve spolupráci s 

• Flector Rapidcaps

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Transgender děti

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  Transgender děti

  Tomuhle tématu se nejde vyhnout. O transgenderu vycházejí články, knihy a vášnivě se diskutuje. Naši teenageři najednou jakoby nevěděli, zda jsou opravdu holky, nebo kluci. Nebo něco mezi. Co se to vlastně děje? 
  

  text: Olga Procházková

  V

  lna genderové dysforie se sem přivalila ze západního světa a vzbuzuje extrémní emoce. Jenže něco jiného je debatovat teoreticky u piva a něco jiného, když přijde vaše milovaná dcera a řekne: „Mami, já jsem vlastně kluk!“ V české odborné komunitě proto vznikla platforma Ghealth, která se snaží osvětlit cestu, jak s takovými dětmi pracovat – odborníkům, institucím i rodinám. Jejími členkami jsou i terapeutka Andrea Porschová a psycholožka a psychoterapeutka Barbora Čeledová. Obě mají zkušenosti s prací s teenagery a v terapeutické praxi klienty s genderovou dysforií.

  Jak vypadají čísla nárůstu genderové dysforie v Česku?

  Andrea: Obecně ty křivky vypadají velmi podobně jako v minulosti křivky nárůstu anorexie nebo bulimie, počtem i v čase. Nemám bezprostředně tvrdá data, ale zdá se, že jsme za vrcholem.

  Není genderová dysforie spíš jedním z projevů krize duševního zdraví dospívajících?

  Andrea: U lidí, kteří jsou skutečně transgender, to s duševním zdravím nijak nesouvisí. Zároveň víme, že ne každý, kdo k nám přijde, je skutečně transgender, nebo nebinární. Nám se normálně v praxi stává, že s tím člověkem odpracujeme nějaké kvantum času a on řekne: ale já to nechci, já to tak vlastně nemám. V tomto smyslu to s krizí duševního zdraví souvisí. Jenže je to složitější, když budu tvrdit, že mám upadlou ruku, tak mi to nikdo nebude věřit. Ale když budu tvrdit, že mám vícenásobnou strukturu osobnosti, že mám ADHD, že jsem trangender, že jsem nebinární, tak to není na první pohled viditelné a i odborná diagnostika je velmi složitá. V tomhle smyslu může někdo transgender využívat jako „nálepku“ nebo „škatulku“ pro svoje problémy – a to může souviset s nárůstem duševních poruch. Je to jako využitelná „diagnóza“.

  Bára: V praxi se setkávám s lidmi, kteří přijdou od klinického psychologa s doporučením, kde stojí zjednodušeně řečeno: terapie, terapie, terapie. Pokud si nejsme jisti, zda se jedná o jednoznačnou diagnózu, počkáme, abychom zjistili, kdo je skutečně transgender, a kde to souvisí s něčím jiným. 

  Jaká je vlastně generace současných teenagerů ve srovnání s minulými? Jak přemýšlejí, co je trápí, co jim chybí? 

  Bára: Dnešní mladí se snaží být zajímaví, hlavně být vidět, být na sítích. Často mají vztahy jen přes sítě a říkají o tom, že spolu chodí. Tohle řeší – nereálné vztahy třeba. A protože se hodně klade důraz na odlišnost, často za každou cenu, doplácejí na to lidi, kteří jsou skutečně trans, protože jsou společností vnímáni jako ti, co chtějí být zajímaví a přitahovat pozornost. Je třeba rozlišovat, kdo skutečně je a není trans. Jestli si myslíte, že být skutečně trans je něco skvělého, tak není. Vždyť co všechno pro to musí dotyční udělat, aby mohli být ve svém těle. Co všechno musí projít u sexuologa, na terapiích, to, jak se říká, „nechceš“.

  Andrea: Mladí lidi hodně řeší smysl života. Nevědí, jak si vybrat. Malý příklad: já jsem pěstounka a mám dítě z ústavu. Způsob, jak dostat dítě z ústavu do totálního kolapsu, je jednoduchý: dáte mu vybrat; postavíte před něj tři jogurty a ono dostane hysterický záchvat, protože nikdy před tím za celý svůj život nedostalo na výběr. Zatímco život v ústavu měl přesnou strukturu, nějak vypadal a někam se odvíjel, například jogurt byl jen jeden a žádný jiný, v dnešní společnosti jsou všechny děti tak trochu jakoby „venku z ústavu“ – je strašně těžké si vybrat. Protože všechno je možné. Nevědí, jestli má smysl studovat, jestli má smysl chodit do práce. V minulosti mí klienti také hledali smysl života, ale jejich cesty byly více dané.

  Ve vývojové psychologii se říká, že děti jsou železné, dřevěné a skleněné. Železné děti vydrží všechno, dřevěným občas vypadne tříska a skleněné, když spadnou, rozbijí se. Dnešní výchova, která dětem věnuje tolik pozornosti a péče, způsobuje, že máme lavinu dvanáctiletých skleněných dětí, které, když se cokoli stane, tak se rozsypou, berou antidepresiva. Vůbec to nesoudím, jen komentuji současný stav téhle generace. A ona se s tím bude muset popasovat, oni to zvládnou, dospějí a poradí si s tím, a ten svět podle toho bude vypadat. 

  Bára: Mám v terapii i děti z rodin, kde máma i táta extrémně pracují a dítě, ať si dělá, co chce. Má cokoli na výběr, jakékoli kapesné, všechno si může dovolit, všechno je možné. Ale rodič tam emočně není přítomný. To je také časté téma a děti v dnešní době trápí.

  V čem je trend transgenderu jiný na rozdíl od vlny bulimie, anorexie nebo sebepoškozování? 

  Andrea: Bulimie, anorexie nebo sebepoškozování, jsou vždycky nějaká manifestovaná práce s tělem a duševním zdravím. V transgender problematice může celý proces probíhat jen v duševní rovině. V tomto pohledu je lepší být transgender, než se třeba šest let prát s bulimií, což může mít další zdravotní následky. Dokud člověk nenastoupí na hormonální terapii a nepodnikne další kroky, je snadné stát se zase cis člověkem. V tom je velký rozdíl. 

  Bára: Slyšela jsem hlasy, že když si mladý člověk vzpomene, že je trans, tak mu hned nasadí sexuolog hormony a všechno jede. Tak to opravdu není. 

  Andrea: Pohled veřejnosti a odborné veřejnosti je rozdílný. Lidé věří, že sexuolog dá každému všechno, stačí si přijít. Realita je taková, že sexuologové snadno nedají, endokrinologové snadno nedají, a vůbec nejvíce budou vše zvažovat psychologové. Jenže bohužel spousta teenagerů se snaží sehnat si hormony nelegálně po internetu a daří se jim to.

  Mají vaše příběhy z praxe něco společného? 

  Bára: Ten narůstající problém je u dívek. Dívky, kteří se cítí jako chlapci. Nárůst u kluků, kteří chtějí být ženami, je pozvolný nebo žádný. 

  Andrea: Typický transgender stereotyp známý ve společnosti, je muž převlečený za ženu vykazující nějaké ženské znaky. K nám ale typicky přichází úplně opačně – holek je řádově více než kluků. Jako freudovská psychoanalytička jsem se snažila najít hlavně ve vztahu k mámě či tátovi něco společného. Ale tisíc klientů, tisíc příběhů. Jediné, co v praxi zažívám, je opačná detekce: naprostá většina skutečných transgender lidí přichází se dvěma verzemi příběhů. Buď to věděli odjakživa, nebo vždycky jim bylo něco divného, ale nikdy nic o tom nečetli nebo neslyšeli – a když si o tom přečetli, tak pochopili, že se jich to týká. Transgender, většinou nechtějí být exotičtí. Nechtějí většinou poutat pozornost. Ano, chtějí, aby ostatní věděli, že je to kluk nebo holka a nějak se jmenuje, ale jinak nechtějí nic řešit. Je pro ně bolestivé, když budí pozornost tím, že se narodili ve špatném těle. Ti, co chtějí být exotičtí a mají často problém se vším a se všemi, jsou pravděpodobně ti, u kterých vyvstává otázka, zda jsou skutečně transgender. Nebo tam jsou jiné psychické problémy, nebo jsou transgender a k tomu ještě mají psychické problémy. 

  I z odborných kruhů zaznívá tento model: dívka je vyděšená, že se jí mění tělo, že dospívá, tělesný vývoj předbíhá ten mentální a cestu nachází v upnutí se na myšlenku, že v klučičím těle a klučičím světě to bude lepší. Nachází ve svém záměru podporu nejčastěji v internetových komunitách. Navíc se tímto „protestem“ separuje od rodiny, což je jedním z úkolů puberty. Můžu se jako rodič spolehnout, že terapeut či klinický psycholog tohle detekuje?

  Bára: Spolehnout se nedá nikdy na nic na sto procent. Samozřejmě víme, že u adolescentů je toto téma a odborníci s ním počítají a pracují. Proto se také obecně doporučuje tam, kde není transsexualita jednoznačně detekována již od brzkého věku nebo tam vidíme nějaké možné jiné důvody, proč dítě tvrdí, že se necítí být ve vlastním těle, počkat až do těch 18 let nebo i déle, až puberta trochu opadne. Do té doby s dítětem pracujeme terapeuticky a vyčkáváme.

  Andrea: Pokud půjde o terapeuta či klinického psychologa, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, a skutečně jí rozumí, je předpoklad, že časem začne vnímat nesoulad mezi deklarovaným stavem a skutečností. Postupně se pak zaměří na vedení klienta k pochopení, jak to ve skutečnosti opravdu má. Tato práce pak většinou vede ke změně postoje klienta.

  Co by mělo být záměrem terapeuta v případě, že se mu do práce dostane klient s genderovou dysforií?

  Andrea: To nejpodstatnější je přijetí toho člověka. Ve freudovské psychoterapii ho přijímáte vždycky a je jedno, jestli si myslí, že je Kryštof Kolumbus. Fakt přijetí a to, že mu někdo naslouchá a přijímá ho, je hrozně důležitý. Rodiče to někdy berou chybně, že ho v tom podporujete. Ale vy ho jako terapeut musíte přijmout bez výhrad, jako maminka nebo tatínek. Naším cílem je vedení klienta k sebepochopení, k pochopení svých motivů. My mu v tom pomáháme a musíme ho přijímat a pochopit, co se s ním děje. A pak s tím člověkem dál pracujete, u analytiků to trvá rok dva tři. A někdy řekne: já to možná vlastně ani tak nemám a pokračujeme v terapii. 

  A když dojde k tomu, že skutečně je transgender? 

  Andrea: Když klient řekne, já už to chci řešit, následuje psychologické vyšetření a tak dále. A pokud to další vyšetření potvrdí, vedu ho obvykle v průběhu hormonální terapie nebo až do operativních zákroků. Řeší se rodina, spolužáci, pocity. A jako pomyslně dobrý rodič mu pomáhám situaci zvládat. Zlomek klientů pokračuje i po operativních zákrocích – a tam jde o reintegraci do běžného života. Trans člověk se často snaží udělat tlustou čáru, fotky vyhodí, dětství nebylo, škola nebyla. Ale když už pak začne žít ten ženský nebo mužský život, cílem terapie je reintegrovat ho s tím, jaký byl před tím, aby mohl být celistvý. 

  Největší šok je to pro rodiče. Ať už jde o objektivní genderovou dysforii, nebo jde o demonstraci jiného problému. Co v první fázi dělat?

  Bára: Radikální odmítnutí téměř vždy nenávratně poškozuje vztah mezi dítětem a rodičem. Protože buď je reálně trans, a tím pádem stejně žádná jiná cesta není a nebude, a nebo se demonstruje něco, co je třeba řešit tak jako tak. Nezakazovat, neříkat, takhle mluvit o sobě nebudeš, jsi holka a hasne. Spíš říct: Aha, dobře, tohle určitě je téma, které je potřeba nějak pořešit. Nejsem kompetentní a potřebuji, aby s tebou mluvil někdo, kdo tomu rozumí... a tak dále. Nebát se s dítětem mluvit ani o svých obavách nebo myšlenkách, starostech, které s tím souvisejí. 

  Jak dítě oslovovat?

  Bára: Je dobré i tohle probrat s terapeutem a najít doslova „společnou řeč“, je to úkol pro obě strany. Jestli chce oslovovat Františku, já doporučuji na to přistoupit – a bude-li chodit na terapii a já s ním, tak to je to nejužitečnější, co můžu udělat. Je to nesmírně těžké, ale nejdůležitější je to, že to dítě bude zdravé a nebude trpět, když nemusí. 

  Andrea: Chápu, že se rodiče bojí, že tím, že to přijmou, tak to potvrdí, a dítěti se to stane. A já jim říkám: když přišlo ve čtyřech letech, že je kočka, tak jste mu říkali, že není kočka? Ne, nechali jste ho mňoukat a je z něho kočka? Není. Nechte ho klidně říkat, že je zrovna František nebo Zuzanka, pokud není, tak nebude! A pokud je trans, tak jediné, co ho pojí s jeho skutečnou identitou, je jeho jméno, nemá nic jiného, vzhled, gesta, hlas... pokud mu vezmete jeho jméno, seberete mu to jediné, co má. Na posledním boardu Ghealth jsme dali do zápisu, že všichni souhlasí s větou, že rozmlouvání tranzice nebo její zakazování jednoznačně vede k vhánění dětí do tranzice. Radikální odmítnutí není cesta. m

  Foto: Adobe Stock

  3 otázky pro prim. MUDr. Marka Broula, Ph.D., MBA, FECSM, sexuologie, urologie

  1. Při splnění jakých podmínek je možné v České republice přistoupit ke krokům vedoucím ke změně pohlaví do 18 let věku?

  Při zahájení léčby vedoucí ke změně pohlaví v ČR postupujeme podle platných guidelines Sexuologické společnosti ČLS JEP – „Doporučený postup péče o děti a dospívající s poruchami pohlavní identity (GID – Gender identity disorder)“. Před zvažováním jakýchkoli tělesných zákroků u dospívajících by mělo být provedeno rozsáhlé zkoumání psychologických, psychopatologických, rodinných a sociálních aspektů.  

  2. Jaké jsou pak jednotlivé kroky?

  a) Potlačení produkce estrogenů či testosteronu analogy gonadoliberinů a následné oddálení pubertálních tělesných změn. 

  b) Hormonální terapie za účelem maskulinizace či feminizace těla. K této fázi se přistupuje obvykle po 15. roce věku.

  c) Chirurgické zákroky. Podle zákona je možné k chirurgickým změnám genitálu přistoupit až po 18. roce života (zákon č. 373/2011 Sb.). Odstranění prsů lze provést i dříve, po dostatečně dlouhém období života v požadované roli a předcházejícím dlouhodobém užívání preparátů s testosteronem. 

  3. Potřebují tyto děti souhlas rodiče k tomu, aby začaly s přeměnou pohlaví, tedy i s prvním krokem, a to jsou blokátory puberty?

  Ano, je to tak. Souhlas rodičů včetně souhlasu s podáváním blokátorů puberty je vyžadován. Celý rozbor nutnosti souhlasu je rozebrán v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. i zákonu o zdravotních službách č. 372/2011 Sb., týkající se nezletilých.

  
  

  
  

  Otázka pro PhDr. Adama Suchého, klinického psychologa, psychoterapeuta

  Co by měli ve chvíli, kdy se dítě svěří, udělat rodiče, aby situaci zvládli v nejlepším zájmu dítěte a zároveň neztratili jeho důvěru?

  epanikařit a nesnažit se hned hledat nějaké rychlé řešení. Je to těžké, ale nejvhodnější je tzv. flow přístup, chvíli jen jít s proudem, sledovat, čekat a netlačit ani na jednu stranu. Tedy ani nenutit dítě k medicínským řešením a vyšetřením, pokud samo nechce – a potom je na místě nabídnout nejprve zmíněnou psychoterapii –, ale ani mu nerozmlouvat jeho identitu a pocity. Také je důležité, aby si rodiče doplnili relevantní informace o celé problematice. Často je vhodné, aby sami vyhledali psychoterapii nebo třeba navštívili nějakou rodičovskou podpůrnou skupinu. Klinická zkušenost ukazuje, že tam, kde rodiče aplikovali flow přístup, se dítě uklidnilo, samo nikam nespěchalo a vztahy s rodiči se často ještě prohloubily a zkvalitnily. 

  
  

  
  

  Slovníček

  · genderová dysforie = rodový nesoulad – nepříjemné pocity nebo úzkost, když se biologické pohlaví jedince liší od pohlaví, se kterým se identifikuje 

  · tranzice – proces přeměny pohlaví

  · MtF = male to female – přeměna z muže na ženu

  · FtM = female to male – přeměna z ženy na muže 

  · transkluk – původně holka

  · transholka – původně kluk

  · gender – osobní identita a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě

  · cis gender – osobní identita a společenské role jedince, která je plně v souladu s jeho biologickým pohlavím

  · nebinární identita / genderqueer / fluidní gender atd. – nevyhraněná identita a společenská role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě, může být například proměnlivá nebo zcela genderu prostá

  · asexuální – člověk s absencí sexuální touhy nebo sexuální přitažlivosti

  · klinický psycholog – psychologická profese, u níž je státem garantována kvalita vzdělávání, mj. má plnou kompetenci a oprávnění provádět testy, diagnostiku duševního zdraví či nemoci a jejich interpretaci a vyvozování závěrů

  
  

  
  

• Iberogast

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Dr. Max vyhlašuje diabetu VÁLKU!

  prevence

  t é m a   D r .  M a x

  Dr. Max vyhlašuje diabetu VÁLKU!

  Ano, ten titulek je silný. To proto, že diabetes je silný protivník. A v našich zeměpisných šířkách má zatím navrch. A sílí. To je alarmující situace. A ta si alarmující titulek zkrátka zaslouží. A zaslouží si i jistý stupeň mobilizace, při níž nemůže stát Dr. Max stranou. Protože se jedná o zdraví lidí – jde tedy o hodně.
  

   Text: Michal petrov

  D

  iabetiků je v České republice asi milion, tedy těch, o kterých se to ví. Pak jsou tu ale také ti, o nichž se to neví. Chodí po světě, nic je nebolí (aspoň ne natolik, aby zašli k lékaři), nad občasnou slabostí mávnou rukou (protože kdo se občas necítí ve své kůži, že?), a takhle žijí měsíce nebo roky. A pak třeba přijde běžný úraz na zahradě, například motyka zavadí o palec u nohy tak vážně, že je potřeba jet na pohotovost a tam padne to hrozné slovo: amputace. Nemuselo vůbec zaznít, kdyby riziko cukrovky bylo odhaleno včas a s její léčbou se začalo dřív.

  Ach ano, tenhle příběh vlastně nezačal od začátku. Tam bývá totiž něco jiného: špatný životní styl, dědičnost, stres… Nadváha a rodinná anamnéza, to by měly být dva velké strašáky – přinejmenším do té míry, že člověk, který s jedním nebo druhým žije, by neměl zapomínat na preventivní kontroly u svého praktika spojené s odběry a testováním krve. „Průměrný BMI index se v Česku za pět let (mezi 2017 a 2022) zvedl z 25,2 na 26,2,“ upozorňuje přednosta Centra diabetologie pražského IKEMu Martin Haluzík, „normální hodnoty BMI má u nás jen 30 % mužů a 43 % žen.“ Nadváhou přitom trpí 49 % mužů a 36 % žen, a pokud jde o obezitu, tam jsou hodnoty 21 % a 18 %. Z toho dobrou zprávu nevyčaruje žádný kouzelník. „Obezita má souvislost s celou řadou komorbidit,“ pokračuje profesor Haluzík, „a jednou z nich je právě diabetes II. typu. Se zvyšující se hmotností riziko cukrovky významně stoupá, bohužel diabetes II. typu obvykle opravdu nemá žádné specifické příznaky, může být i úplně bezpříznakový.“

  Zcela bez povšimnutí tak může člověk projít prediabetem, obdobím, které samotný diabetes startuje, a dostat se za čáru, odkud už není cesty zpátky. „U většiny pacientů vede prediabetes k diabetu,“ konstatuje profesor Haluzík. A co hrozí neléčenému diabetikovi? Stručně řečeno, kardiovaskulární potíže, které jsou nejčastější příčinou úmrtí v ČR, včetně akcelerace aterosklerózy. To je krajně nepříznivé pro pacienta samotného, ale i pro ekonomiku systému veřejného zdravotnictví, protože náklady na kompenzaci dopadů cukrovky jsou obrovské. U jednoho jediného člověka se mohou šplhat až do řádu milionů korun. Ročně.

  Bohužel výskyt diabetu II. typu v Česku je čím dál častější a odhaduje se, že těch, kteří netuší nic o tom, že se s nemocí jejich organismus aktuálně už potýká, jsou statisíce. Situaci by pomohlo zmírnit zlepšení dostupnosti diagnostiky, osvěta a odpovědnější přístup populace k péči o vlastní zdraví. To poslední ve výčtu záleží na každém z nás, pokud jde ale o první dvě položky, tam se rozhodla lékárenská síť Dr. Max vstoupit vážně do ringu. Už na jaře začala nabízet ve svých lékárnách screening nejrůznějších tělesných funkcí. Ve dvou stovkách lékáren v rámci tohoto preventivního programu nabízí asistovaný odběr krve a související analýzu. Té krve stačí opravdu kapka, za ni se o sobě ale každý může dozvědět poměrně dost – nejen o riziku diabetu, ale třeba i dny anebo stavu „zlého“ cholesterolu. Stojí to za to. 

  To ale není všechno. K testovacím místům v lékárnách přibude od března ještě mobilní jednotka, která nabídne asistovaný odběr a analýzu krve tam, kde to lékárny dělat z nějakého důvodu nemohou. Tato „DiaTour“ Dr. Max startuje na severu Moravy a ve Slezsku a v průběhu roku 2025 se počítá se zhruba 150 zastávkami napříč celou Českou republikou. A celý čtvrtrok po začátku této roadshow budou odběr a analýza krve nabízeny zcela zdarma, a to jak ve speciálním vozidle, tak v lékárnách. Blíž lidem už tuto službu dostat nejde.

  Výsledky jsou samozřejmě signální – není to lékárník, ale lékař, kdo stanovuje diagnózu. A nenormální hodnoty je potřeba ještě ověřit také v laboratoři, kam se člověk dostane se žádankou od praktika, ale v rámci „systému první výstrahy“ mohou sehrát klíčovou roli. Třeba v tom, že se díky tomu podaří předejít komplikacím, protože diagnóza i léčba přijdou dřív. Jediná možnost, jak to spolehlivě ověřit, je ale změřit hladinu cukru v krvi. A to mohou udělat i lékárníci, za pár minut. Stačí si vybrat místo a čas na rezervační stránce www.drmax.cz/prevence. Koneckonců, dělají to už teď. Z celého preventivního programu Dr. Max jsou odběry a analýza krve nejžádanější službou.

  Zanedlouho začnou Vánoce, období hojnosti, kdy jedna sacharidová bomba často střídá druhou. Už tenhle letošní sladký nálet může být tím, který sehraje klíčovou roli v nejednom ze životů. Je užitečné na to myslet. Střídmost, i když s sebou nese odříkání, by měla patřit ke svátečnímu stolu stejně jako kapr, salát, cukroví a vánočka. A péče o vlastní kondici a zdraví by neměly být jen jedním z novoročních předsevzetí, která začnou ztrácet význam už druhého ledna. Cukrovka je nemoc, ke které se pojí slovo „nevyléčitelná“ a právem si získala přezdívku „tichý zabiják“. Nejsou to hezká slova, a i když reklamní slogany tvrdí, že i s diabetem se dá žít naplno, pravda to tak úplně není. Je lepší se omezit občas a trochu, než se omezovat pořád a hodně. A o tom, kterou cestou se člověk vydá, může rozhodnout jediná malá chvilka v lékárně. m

  Mobilní screeningová stanice se vydá na svou cestu napříč Českem už v březnu

  Za jedinou kapku krve se toho o sobě může člověk dozvědět hodně

  Tak nějak bude testování během DiaTour vypadat

  Ambasadorem DiaTour je zpěvák a herec Petr Kutheil, který sám žije s diabetem

  Dr. Max – Tradiční důraz na diabetes

  Největší lékárenské síti u nás není život lidí s diabetem lhostejný. Už několik let existuje v rámci věrnostního programu Dia klub nabízející kromě jiného zvláštní nabídky a specializované poradenství, diabetici také mohou počítat u Dr. Max s tím, že většinu inzulinů mají bez doplatku. Na lokální úrovni lékárny aktivně spolupracují s diabetiky například při organizování tzv. diaprocházek (historický snímek je z Jablunkova). V lékárenské síti je pacientům k dispozici řada užitečných publikací zdarma.

• Biopron 9 Premium

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Strepsils

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vladimír Kořen: Někdy jsem upracovaný morous

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Vladimír Kořen

  Někdy jsem upracovaný morous *
  

  Jestli tenhle sympatický moderátor Zázraků přírody něco dokáže, tak překvapit. Že je schopný pro zábavu nastavit svůj život, vědí všichni diváci zmíněného pořadu. Ale vedle toho také napsal čtivou knihu, je otcem čtyř dětí a navíc učí na základce.

  M

  usím říct, že mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že při své moderátorské práci učíte na základní škole. Co vás k tomu vedlo?

  Byla to náhoda. Takový uzlík na různých nitkách osudu. Skončil jsem jako starosta, přivedl jsem manželku do jiného stavu. Je učitelka a pan ředitel neměl náhradu za tři další učitele, kteří odcházeli. Ke školnímu prostředí jsem měl ale vždycky blízko. Bydleli jsme několik let ve škole v Řepíně na Kokořínsku, vedl jsem rybářské kroužky a Zázraky přírody jsou vlastně také taková škola hrou a zábavou.

  A jak vás berou děti? Přece jen mít za učitele člověka, který dělá v televizi humor a zkouší na sobě všechny možné kejkle… nenarušuje to vaši autoritu?

  Naopak. Děti mě vnímají jinak. Občas je vezmu na natáčení Zázraků přírody, pokusy mají rády a samy je zkouší. A říkám jim, že chybami a nedokonalostí se člověk učí a posouvá. Takže se jim snažím ukázat, že i když něco hned napoprvé nevyjde, nevadí. Důležité je si najít cestu.

  Jaké to vlastně je učit druhý stupeň? Nemá člověk v padesáti někdy pocit, jako by mu vůči těm mladým už nějak ujel vlak?

  Ani ne. Jsou báječní. To víte, už jsem v druhé půlce života. Ještě donedávna jsem si myslel, že mi je dvacet. Ale teď už energie trochu ubyla. Nicméně technologie, způsob komunikace i pohled mladých mi nejsou vzdálené. Ještě nejsem úplně ztracenej Kořen.

  Máte svoji třídu jako třídní? A pokud ano, jaké to je nést za ně určitou zodpovědnost? Je v tom rozdíl oproti vlastním dětem?

  Nejsem třídní. To bych opravdu časově nedal. A celkově mám ve škole už jen poloviční úvazek.

  Což mě tak napadá – učíte svého syna, který je ve školním věku?

  Ani náhodou. Myslím, že úlohy rodiče a učitele jsou rozdílné. Občas za mnou synek přijde a poradím mu. Ale teď má takové období, ve kterém chce ukázat, že nás má trochu „na háku“. Ale je to hodný a spravedlivý kluk. Teď jsem ho chtěl zrovinka nalákat, ať podá přihlášku do projektu Vzhůru do vesmíru. Parabolické lety, stav beztíže. Pokus jako hrom a navíc vesmírný výzkum je budoucnost.

  Chtěl jsem ho nalákat zní, jako by se vám to nepovedlo… 

  Pracujeme na tom :). Někdy nejsou lidé připraveni na práci, která je s čímkoli spojená. Takže jsme společně vytiskli souhlas rodičů. Oči mu ale jiskří.

  Jak na své roky na základce vzpomínáte vy? Jaký jste byl žák?

  Já to trochu popsal v knížce Řeka zázraků. Byl jsem hodně zvídavý a svět mě bavil, ale byl jsem také trochu trouba. Bavila mě matika, přírodopis, zemák i čeština… a slečny. Žák jsem byl pilný i drzý. A průšvihy jsem dělal takové, že mí současní žáci by se museli hodně snažit, aby mě překonali. 

  Povídejte, to mě zajímá…

  Jeden z mých velkých průšvihů je i v knížce v povídce Vlašák v akvárku. A to, že rybičky oďobávaly gothaj s majonézou, ten průšvih nebyl. Lotrovin ale bylo mnohem víc. Rozbitá okna, zranění, rvačky, toulání se s holkama… Zapalovali jsme na Mikuláše třeba popelnice, vytvářeli jsme pravou pekelnou atmosféru… Prostě samé jedničky a lavírování na hranici dvojky z chování. 

  Snažím se představit si vás jako přísného rodiče čtyř dětí a moc mi to nejde… jaký jste?

  Pro rodinu všechno. Nicméně hodně pracuji a jsem na roztrhání. Velká rodina nemá nikdy klid. Možná večer, když grilujeme nebo hrajeme hry. A přiznám se, že také někdy bývám dost nervák, nějak nemám rád nepořádek.

  S manželkou máte čtyři děti, dcerám už je přes dvacet, jednomu synovi šestnáct a druhému tři roky. Co vás to tak napadlo mít s takovým odstupem další dítě?

  To se těžko vysvětluje v několika větách. Má to mnoho rovin. Rozhodl jsem se, že po deseti letech skončím na radnici, v srdci se znovu otevřel prostor pro rodinu. A? A bylo z toho bejby. A napsal jsem o tom vlastně i tu knížku. 

  A jak to zvládáte? Je třeba rozdíl v tom, že jste ve třiceti s dcerami víc blbnul a dělal víc fyzických aktivit, zatímco malého už spíš jen pozorujete z lavičky, jak si hraje?

  Máte mě za lazara? (smích) Já se udržuji prostřednictvím vitaminů a mastiček ve skvělé formě. Pravda, teď mě znovu štíplo klíště s boreliózou a jel jsem s antibiotiky dva měsíce na půl plynu. Ale jinak… S Vládíkem běháme po zahradě, chodí se mnou a pejskem na procházky a řádíme vcelku slušně. Možná se má trošku líp než můj první synek, který mě celé své dětství zažil jako starostu. 

  Zaujalo mě, že vaše manželka je mistryní v šachu. Jaké to je žít s někým, kdo umí přemýšlet několik tahů dopředu?

  Těžké. Promýšlí věci trochu dál než jiní. Na druhou stranu jsou šachy velké nervy. Byť patří k výjimečným hráčkám, po prohře ztratí sebevědomí úplně ve všem. I v kuchyni. On ten vrcholový sport vlastně nebývá plný radosti, spíš naopak. Většina sportovců prohrává a hledá chyby. U šachů se to násobí tím, že jde o souboj rozumu a vůle. 

  Máte vůči ní vůbec šanci vyhrát?

  Nemám. Párkrát jsem během 25 let manželství zvítězil, ale je to, jako když vidíte polární záři. Výjimečné, nepochopitelné a náhodné.

  S manželkou jste skoro třicet let. Co jste na ní nikdy nepřestal obdivovat?

  To je těžká otázka, protože je to celý komplex vlastností. Obdivuji ji celičkou. Dala život a výchovu čtyřem dětem. Lidé občas mohou přehlédnout tu každodenní nenápadnou obětavost. To je takový tón jistoty. Moje žena je hluboká, inspirativní a opravdová. Bohužel přitahuje i lidi, kteří se její dobroty snaží zneužít. 

  A to pak jdete a postavíte se před ni jako rytíř schopný trhat? 

  Bojuji na její straně. Spíše právem než pěstmi. Máme za sebou deset let soudů, kde jsme se bránili nepřátelskému převzetí její společnosti. Vlastně jsme si dopředu vůbec nezjistili nic o lidech, kterým manželka prodala část firmy zaměřené na rozvoj intelektuálních schopností u dětí. Věřili jsme a doplatili na to. Člověk by se i pral, ale jsme v době soudů a práva. Strašně pomalého práva. Nakonec jsme se ubránili, ale byl to dlouhý a nervy drásající souboj. Ale našli jsme také lidi, kteří se projevili jako přátelé. 

  A je naopak něco, co ji na vás štve?

  Tak to vím naprosto přesně. Nemá ráda Kořena – upracovaného morouse. Jsou období, kdy mám diář přeplánovaný. Jakmile nastane nějaká malicherná změna, která ohrožuje program, dostanu se do pnutí. Nemám takové situace rád. 

  Někde jste zmínil, že když sednete za volant, lepí se na vás smůla a měl jste za život padesát nehod. To vás doma ještě nechají řídit?

  Nechají. Jsem jediný aktivní řidič v rodině. Jsem oběť, která si vytáhla kratší sirku. Smůlu za volantem mám strašlivou a pověstnou. No občas si za to můžu i sám, mám podezření, že mám toxoplazmózu. Takového parazita, který ovládá mozek. Člověk je nepozorný, roztěkaný, má hlad a otáčí se za ženami… Na druhou stranu jsem měl jen jedinou nehodu se zraněním, a navíc jsem ji nezavinil. Sestřelilo nás auto, které vjelo do protisměru. 

  A když sednete za volant, už automaticky počítáte s tím, že se vám něco stane? Jde se proti tomu nějak obrnit?

  Jasně. Jsem připraven, že přijde to nejhorší. Jako kluk jsem vyhlížel z okýnka vlaku zvířátka – zajíce, srnky, dravce… Přes den v provozu to není dobrý návyk, ale v noci vidím jejich oči výborně. Ochrana před následky nehody je jednoduchá, přiměřená rychlost. Otázka pro člověka mého typu není, jestli bude bourat. Otázka je, jak ta bouračka bude vypadat a jaké budou následky. 

  Ví se o vás, že jste byl deset let starostou Říčan a neodešel jste úplně s pocitem, že politika je ta nejčistší profese. Jde v ní vlastně vůbec věřit lidem? Protože to je, mám pocit, pro vás dost klíčové…

  Člověk v životě potřebuje přátele, na které je spolehnutí. Myslím tím přátelství jako ctnost. Tedy takové lidi, kteří pro obranu přítele vykročí ze zóny pohodlí a poperou se, aby mu pomohli. Ctnost je silně nedostatkové zboží. No a v politice hledat přátelství, je asi dost naivní. Zažil jsem spíše „přátele“, kteří neváhali zabodnout kudlu do zad. A v politice doteď jen rozeštvávají různé skupiny lidí proti sobě a těží z nenávisti. Ale abych nebyl úplně kritický, je pár politiků, kterých si vážím. I v Říčanech.

  Slýchával jste hodně často, že o politice jako moderátor víte „tužku“?

  Vystudoval jsem žurnalistiku se specializací politologie. Byl jsem několik let vedoucím vydání komentovaného zpravodajství ČT, to je každodenní vysoká politika v přímém přenosu. V Říčanech jsem se poctivě připravoval, čtyři roky chodil na každé zastupitelstvo jako občan. Studoval. Na radnici jsem přišel vcelku připravený i na ostré souboje s konkurenčními pohledy. Něco jsem ale podcenil. Měl jsem jako lídr lépe sestavit a prověřit tým kandidátů. Byli kvalitní po stránce odborné, zastupovali široké spektrum říčanské společnosti, ale někteří se po čase ukázali složitější v jejich lidství a ctnostech. Byli třeba svázáni místním klientelismem, ideologiemi nebo tím, že pro rozšíření své moci byli ochotni obětovat kohokoli a cokoli. Já mám samozřejmě také spousty chyb, ale snažím se držet slovo, směr a být spravedlivý. Co opravdu nesnáším, je sprosté pomlouvačné politikaření a skupinové přesvědčování se, že nějaký špatný či nemorální čin vlastně není tak špatný. Nemusel jsem odejít a má rezignace mnohé překvapila. Deset let je ale hodně dlouhá doba. Nechtěl jsem ztratit sebe ani rodinu. 

  Co byste vzkázal tomu, kdo do politiky chce vstoupit a dělat ji čistě?

  Určitě bych povzbuzoval a držel palce. Politika potřebuje co nejvíc aktivních lidí, jinak zůstane jen úzkému okruhu mocných, kteří si budou hrát s náladami a penězi celého národa. Možná jsme někde ve zlomovém okamžiku. 

  Před časem jste vydal knihu Řeka zázraků. Co, že jste se pustil do další profese? A co spustilo tu potřebu ji napsat?

  Píšu si příběhy do sbírky známek, manželka to ví a rozehrála takovou partii s nakladatelstvím Kazda. Jezdili jsme s kočárkem po výstavě Svět knihy a najednou stojím vedle pana nakladatele. Má žena to viděla o několik tahů dopředu. Nechci tvrdit, že šlo o manipulaci, ale její plán tam byl. Psaní mě neskutečně bavilo, vstával jsem ve čtyři ráno jako na ryby. A čtenářům se knížka líbí, což je dobře.

  Měl jste nějaký cíl, co tou knihou chcete říct? A pokud ano, co to bylo?

  Chtěl jsem říct, že život je to nejcennější, co jsme dostali darem. Od přírody, od Boha, od maminky a táty… Je krátký a každou vteřinou o něj přicházíme. Máme samozřejmě možnost naše vteřiny bytí proměnit ve zbytečnou krutost a zlo. Ale… Žádná zlatá mince přece nemá takovou cenu, abychom kvůli ní obětovali své blízké či přírodu, z níž jsme vzešli. Moc jsem se snažil o to, aby lidé poznali, že naše řeky jsou nemocné. Naivně jsme se je pokusili spoutat, zkrátili je, zastavěli jejich okolí… Vzali jsme jim místo v krajině a odstranili z nich rybí porodnice života – ostrůvky z oblázků. Jsem rybář a vnímám, jak hodně se rybáři musí snažit, aby zachránili četné rybí druhy. Úhoře nakupují a převážejí letadly, vysazují statisíce ryb. Nicméně přirozená rybí trdliště na průchodné řece dávala život miliardám malých rybek. A o ty jsme přišli. 

  Co byste chtěl, aby lidi napadlo jako první, když se řekne vaše jméno?

  Kořen? Láska k životu a bytí, moudrost, poznání, radost, úsměv a také čest… to je jak sprcha velkých slov. Stačí, když si vybaví usměvavou tvář, a ne spleť kořínků pod zemí. m

  Vladimír kořen

  • Ačkoliv nikdy neusiloval o to stát se moderátorem, patří mezi ty nejoblíbenější. Především pro svou uvolněnost, spontánnost a přirozený humor, kdy neváhá shodit sám sebe.

  • Vystudoval žurnalistiku se zaměřením na politologii, a také proto mu nikdy nebyla politika lhostejná. 

  • Deset let byl starostou v Říčanech, kde žije, ale kvůli neochotě podepsat se pod věci, se kterými nesouhlasil, a které zdědil po předchozím vedení města, se rozhodl z funkce odejít.

  • Je členem Nadace Partnerství a aktivně podporuje akci na výsadbu 10 milionů stromů v České republice.

  • Kromě moderování Zázraků přírody se začal věnovat také psaní a jeho kniha Řeka zázraků se stala bestsellerem.

  • Od roku 2021 učí na druhém stupni ZŠ v Říčanech dějepis, občanskou nauku a přírodovědu.

  
  

  
  

  Text: David Laňka, foto: Profimedia

  Vladimír Kořen - Show Jana Krause 8. 2. 2023

  

  Vladimír Kořen na Dvojce: Chlap by neměl zamáčknout slzu, emoce potřebujeme

  

• Lagosa

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  Dia Svět

  Z v l á š t ní   p ř í l o h a   m a g a z í n u   M a x i m u m

  Vstoupit do DIA klubu

   Jak žít s cukrovkou: rady, tipy, doporuČení

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  
  

  
  

  Na tomto místě se, vážené čtenářky/vážení čtenáři této pravidelné přílohy časopisu Maximum, setkáváte obvykle s úvodníkem určeným lidem, kteří se s diabetem nějaký čas léčí. Tentokrát je to JINAK. Rád bych ho adresoval těm, kteří o tom, že trpí touto chorobou – konkrétně diabetem II. typu – neměli dosud ani tušení, je to tedy pro ně čerstvá, velmi špatná zpráva. Ano, je pravda, že se diabetes II dá dobře léčit. Pokud je diagnostikovaný včas, pak stačí dokonce jen pravidelně užívat tablety, ale to z téhle novinky dobrou zprávu nedělá – jen o něco lepší, než by mohla být.

  Na jiném místě Maxima přinášíme informaci o screeningovém programu preventivní péče, který může pomoci odhalit cukrovku třeba ještě ve fázi prediabetu. Doporučuji test pomocí asistovaného odběru kapky krve každému ve svém okolí – i lidem, kteří hledí na správnou životosprávu, zahrnující racionální výživu i sport. Dědičnost a stres totiž mohou zacvičit i se zažitou představou, že cukrovkou „dvojkou“ je ohrožený přejídající se lenoch. Opravdu nejen ten. A čím dříve se cukrovka, tento tichý zabiják v lidském těle, odhalí, tím lépe. I za tu jistotu, že se nám zatím vyhýbá, ta kapka krve stojí.

  Jestliže tu ale už je, člověk se to dozví poměrně čerstvě a zmocní se ho panika, snad neuškodí pár doporučení. Předně: pokud to dosud nedělal, teď je opravdu nejvyšší čas začít se hýbat, zařadit pohyb do každodenní rutiny. A začít sakra přemýšlet nad jídelníčkem. A to není nijak jednoduché, naopak.

  Cukrovka před sebou nijak nevaruje, ale najednou tu je. Ocitáte se s ní v nové krajině života a je potřeba dostat rady na cestu, nakreslit si mapu a uvědomit si orientační body. 

  Moje první rada je: najděte si takovou diabetoložku (diabetologa), která se ptá a která nechá i Vás, abyste se ptali. Takovou, která má zájem dozvědět se, jak žijete, a prozkoumat Vaši rodinnou anamnézu. Jestli takovou nemáte, zrušte okamžitě registraci a jděte jinam. Vůbec to přitom není o nablýskaných čekárnách a superdesignových ordinacích, ale o lidech. 

  Další rada se týká měření. Psát, jak je důležité, by bylo nošení dříví do lesa. Hodně se tu ale chci přimluvit za senzory měřící hladinu cukru průběžně. Ano, pro většinu cukrovkářů jsou drahé, protože veřejný zdravotní systém se rozhodl, že diabetikům „dvojkařům“ je bude hradit jen výjimečně, protože si nemoc nezřízeným životem přivodili sami. Ale i tak se to vyplatí, protože jde o zdraví. Během 14 dnů, po které senzor funguje, se dá leccos odzkoušet i odpozorovat. Poznat, jaký vliv na hladinu cukru má to které jídlo a různý pohyb. Obyčejný glukometr je sice lepší než nic, ale i když budete rozpíchaní jako panenka woodoo, křivku vám nenakreslí. Pořád to budou jen body a o tom, co bylo mezi nimi, se budete jen dohadovat.

  Třetí rada je spojená samosebou s jídlem. Když už cukrovku máte, nikdy ji úplně nevyléčíte. Odteď už NAVŽDY budete žít v režimu askeze. Není to tak, že si něco odsedíte na trestné lavičce a pak se vrátíte na led jako předtím. Čím dříve to přijmete, tím lépe. Je také potřeba se smířit s tím, že většina regálů v samoobsluze se vás už nebude týkat. Rozhodně ne tak jako dřív. Jen tak občas, a vždy to bude potřeba vykoupit disciplínou a pohybem. Sortiment potravin bez cukru není přes všechen pokrok v potravinářství zase bůhvíjaký. Speciálních DIA výrobků pro milion diabetiků není u nás o moc víc než extra produktů pro necelých 30 tisíc celiaků. Ale vydržte to, nepolevujte v úsilí o to žít zdravěji, i když se vám bude často zdát, že není spravedlivé, že po tom všem odříkání nepřichází žádná odměna. Odměna je to, jak říká můj kamarád Zdeněk s velmi pokročilou cukrovkou, že člověku neseberou nohu a že pořád obstojně vidí. Pokud jste v tom také našli aspoň trochu dobrou zprávu, máte zčásti vyhráno.

  Všem, kterých se tento text týkal, přeji: vydržte!

  
  

  Váš Michal Petrov, šéfredaktor

  
  

• Milgamma N

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pečujeme o sebve + Rozhýbejte se!

  Dia Svět

  Z v l á š t ní   p ř í l o h a   m a g a z í n u   M a x i m u m

  
  

  PEČUJEME O SEBE

  
  

  
  

  HLÍDÁNÍ GLYKEMIE

  Je vedle pohybu a správné stravy důležité, abychom mohli žít s cukrovkou v rovnováze. Proč je kolísající glykemie tak špatná a jaká rizika přináší? 

  Hladina krevního cukru lékaře upozorní, že nastavená léčba nemoci nefunguje. Samotného pacienta varuje před náhlými výkyvy, které mohou vést k nebezpečným komplikacím.

  Ani moc, ani málo

  Nebezpečným stavem je příliš nízká, ale i příliš vysoká glykemie. Mozek čerpá energii právě z glukózy a při nízké hladině cukru (hypoglykemii) dochází k jeho „hladovění“. Hyperglykemie může naopak vysokou hladinou cukru přetížit a poškodit tkáně a orgány. Aby nedocházelo ani k jednomu, je důležité si hodnoty hlídat, držet je co nejblíže normě a včas reagovat na výkyvy. 

  Obecně platí, že nalačno by si měl dospělý diabetik naměřit hodnoty 4−6 mmol krevního cukru na jeden litr krve. Po jídle by to měly být hodnoty mezi 6 a 7 mmol/l. Teprve měření glykemie v dlouhodobém horizontu však poskytne skutečný obraz, zda nastavená léčba funguje.

  Jak často měřit?

  Měření lze provádět klasickým glukometrem z kapky krve nebo diabetickým senzorem, který sčítá hodnoty kontinuálně. Senzor má navíc velmi důležitou schopnost – dokáže předpovědět, jak se bude glykemie vyvíjet v čase. 

  Pomocí selfmonitoringu může pacient zjistit, jak nastavená kompenzace diabetu funguje, dozví se, jaký vliv mají konkrétní potraviny, nebo dokonce, jak ho ovlivňuje stres.

  Podle České diabetologické společnosti by se pacienti léčeni inzulinem měli měřit jednou až dvakrát denně. Diabetikům 1. typu a starším pacientům je však doporučeno častější měření. Obvykle je to ráno nalačno, pak před jídlem, dále dvě hodiny po jídle a před spaním. Záleží i na tom, zda je glykemie pacienta stabilní, nebo naopak kolísavá. 

  Nebojte se technologií

  Dobře kompenzovaný diabetik 2. typu neléčený inzulinem se stabilními hodnotami si dokonce může vystačit s měřením jednou až třikrát do týdne. 

  Selfmonitoring by se ale měl provádět častěji například před cvičením a po něm, v případě nemoci, na dovolené nebo během každé neobvyklé změny prostředí a stravování − jednoduše řečeno, vždy při vybočení z rutiny nebo při nevolnosti. 

  S dnešními technologiemi je měření glykemie tak jednoduché a pohodlné, že se nikdo nemusí bát začlenit je do svého aktivního přístupu ke kompenzaci nemoci.

  
  

  rozhýbejte se!

  
  

  
  

  fanda do sportu není každý

  Teď je horko, pak zase bude zima... výmluvy se hledají snadno. Přitom není těžké „propašovat“ pohyb do každodenního života, aniž byste si toho vlastně všimli. 

  Domácí práce: Chcete mít 2 v 1? Pokud vytřete či vyluxujete podlahy, umyjete a navoskujete si auto nebo vyčistíte okapy, vykonáte nejméně 30 minut středně náročné fyzické aktivity. Pomůže vám to k lepší kondici a čisté auto nebo dům mohou podpořit i vaši duševní pohodu. 

  Zahradničení: Možná to nepovažujete za cvičení, ale pokud budete na zahradě zhruba půlhodinku kopat, ohýbat se k pletí či stříhat, pořádně si zacvičíte a zlepšíte si náladu. Pokud nemáte vlastní pozemek, porozhlédněte se v okolí: někdo by třeba vaši pomoc ocenil. Anebo zkuste zvelebit kousek zanedbaného trávníku či místo pod stromem ve vaší ulici. 

  Tanec: Hezké rčení praví: „Tanči, jako když se nikdo nedívá.“ Přesně to si můžete dopřát doma v kuchyni nebo v obýváku a zařádit si jako zamlada − stačí si pustit oblíbené hity. Kromě nálady si zlepšíte svaly a posílíte srdce a plíce. 

  Procházka: Místo povídání u kafíčka se s přítelem nebo s přítelkyní jděte projít a všechno to proberte na čerstvém vzduchu. Chůzi můžete vtělit i do pracovní doby. Pokud potřebujete něco projednat s kolegou, místo mailu za ním dojděte osobně nebo společně vyrazte ven. Nebo si sami pro sebe dejte cíl: kromě velkých týdenních nákupů autem si každý den dojděte pro něco malého čerstvého pěšky. Když vynášíte odpadky nebo vybíráte poštu, pokračujte kolem bloku. Všechny kroky se sčítají.

  Videohry: Můžete šermovat, boxovat, tančit, hrát virtuální tenis, basketbal a další sporty. V jedné studii se ukázalo, že lidé, kteří během hraní fantasy her chodili, běhali a lezli po speciální podložce, udělali více pohybu, než kdyby strávili stejný čas na běžícím pásu. 

  Všechny tyto „nenápadné“ aktivity mají bonus: pokud člověk hraje aktivní hry, je pravděpodobnější, že se přiměje i k jinému cvičení.

  
  

  
  

• Dermatop

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní produkty + Osmisměrka

  Dia Svět

  Z v l á š t ní   p ř í l o h a   m a g a z í n u   M a x i m u m

  
  

  vaříme

  
  

  
  

  Dieta?

  Není proč se děsit, ta mediteránní neboli středomořská, kterou lékaři doporučují jako nejlepší styl stravování, je mimořádně chutná a snadno stravitelná. Základem jsou zelenina, ovoce, luštěniny a ořechy − tedy vláknina, která nám jinak v běžném jídelníčku chybí. Je bohatá hlavně na zdravé tuky, bílkoviny, vitaminy, minerály a další cenné a prospěšné látky. Jezte jako na dovolené – a nezapomeňte si ke každému jídlu přidat zeleninový salát.

  
  

  RYBA S KORIANDROVOU OMÁČKOU
  

  Ingredience:

  800 g oblíbené ryby

  2 lžíce olivového oleje

  1 velká cibule

  4 stroužky česneku

  1 lžička kurkumy

  1 lžička mletého koriandru

  4 snítky čerstvého koriandru

  300 ml zeleninového bujonu

  sůl

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  V pánvi na oleji necháme zesklovatět nakrájenou cibuli a česnek. Přidáme kurkumu, mletý koriandr, přilijeme vývar a vaříme 10 minut. Rybu nakrájíme na větší kousky, osolíme a vložíme do pánve. Dusíme asi 15−20 minut, pak přidáme nasekaný koriandr. Omáčku lze zahustit kukuřičným škrobem (½ lžičky rozmíchat v 6 lžících vody). Podáváme s kouskem bagetky. 

  
  

  JEHNĚČÍ KOTLETKY S ROZMARÝNEM 
  

  Ingredience:

  4 jehněčí kotlety

  4 plátky slaniny

  2 lžíce olivového oleje

  1 velká cibule

  1 větvička rozmarýnu 

  1 dl bílého vína

  2 stroužky česneku

  2 větší mrkve

  ½ celeru 

  4 cherry rajčata

  2 lžíce rajského protlaku

  sůl

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Kotlety naklepeme, osolíme, obalíme v nasekaném rozmarýnu a zakápneme olejem. Necháme je chvilku marinovat a zatím si připravíme zeleninu. Mrkev nakrájíme na kolečka, celer na nudličky a cibuli na měsíčky. Kotlety a slaninu vložíme do rozpálené pečicí pánve, přidáme česnek a opečeme z obou stran. Podlijeme vínem a dusíme, až se omáčka zredukuje na polovinu. Přidáme všechnu zeleninu a rajský protlak. Promícháme, přiklopíme a v troubě dopečeme 20 minut při 200 ˚C. Jako příloha se hodí rýže natural.

  
  

  FRAPPÉ
  

  Ingredience:

  1 lžička instantní kávy

  asi 2 dcl vody

  3−4 kostky ledu 

  mléko nebo smetana

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Do vysoké sklenice dáme vrchovatou lžičku instantní kávy, zalijeme 1/2 dcl studené vody, přidáme cukr, či sladidlo (nebo nic) a ponorným mixérem šleháme, až se vytvoří hustá, bohatá pěna. Přidáme led a mléko, nebo smetanu a opatrně dolijeme studenou vodou. Do sklenice vložíme brčko a podáváme.

  
  

  přirodní produkty

  
  

  
  

  SNÍŽIT CUKR V KRVI pomohou i bylinky

  Látky, které obsahují, se totiž staly inspirací pro vývoj mnoha léků proti cukrovce − například galegin z jestřabiny nebo moralin z morušovníku bílého. Dnes je můžeme mít v léčivých přípravcích, ale i v jejich původní přírodní formě. 

  Borůvky: Borůvkové listy obsahují myrtilin, jeden z „rostlinných inzulinů“. Připravíme z nich čaj, který výrazně ovlivňuje metabolismus cukru. Čtyři lžíce listí z borůvčí vložíme do litru studené vody, druhý den povaříme a slijeme. Pijeme v průběhu celého dne. Hladinu cukru v krvi pomáhají snižovat i samotné plody. 

  Pýr plazivý: Ta obyčejná tráva, kterou se snažíme ze zahrádky vyplít, má skvělé účinky na zlepšení hladiny krevních cukrů. Oddenky, vyryté na podzim po odkvětu, umyjeme. Dvě lžičky pak zalijeme 0,25 l vody, 5 minut povaříme a dalších 5 minut necháme stát. Slijeme a pijeme 1–3× denně před jídlem. 

  Lopuch větší: K normalizaci hladiny glukózy využijeme i tuto rostlinu s velkými listy a pichlavými kuličkami. Vyryjeme menší kořen, otrháme listy, důkladně omyjeme a sušíme při teplotě max. 50 ˚C. Asi 5 až 8 cm nasekáme, vložíme do 500 ml studené vody a asi 5 minut vaříme. Po vychladnutí scedíme a pijeme 2× denně.

  
  

  Dr. Max Česnek Ultra *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Echinacea bylinné kapky *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Sinutin *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Sinutin *

  
  

  Koupit zde

   * Doplňky stravy

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pusťte se s námi do luštění! Soutěží se o tyto produkty: Dr. Max Ginkgo Biloba 60 mg 60 kapslí, jenž obsahuje extrakt z listů jinanu dvoulaločného, který přispívá k normální činnosti krevního oběhu, podporuje kognitivní funkce a duševní rovnováhu, a Dr. Max Vitamin C Long Effect 500 mg 60 kapslí, což je přípravek, který obsahuje vitamin C ve speciálních peletkách, ze kterých se vitamin C uvolňuje postupně během 8–12 hodin, a postará se tak o vaši zdravou imunitu a snížení únavy. Radost uděláme pěti luštitelům, kteří nám zašlou správné řešení.

  Dr. Max Vitamin C Long Effect 500 mg, 60 kapslí *

  
  

  Koupit zde

  Max Ginkgo Biloba 

  60 mg, 60 kapslí *

  
  

  Koupit zde

   * Doplněk stravy

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. prosince 2024. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

   Foto: archiv Dr. Max, Shutterstock

• Panadol

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Coldrex MaxGrip

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Aleš Preis: Jediný, kdo zbyde v naději

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Aleš Preis

  Jediný, kdo zbyde v naději *
  

  Nemá potřebu se prezentovat a do rozhovoru šel pod podmínkou, že to bude zajímavé povídání. Nakonec se Aleš Preis, kriminalista, který patnáct let sloužil v pražské mordpartě, ukázal jako skvělý vypravěč. A po další chvíli povídání ve mně vzbudil pocit, že jestli budu někdy potřebovat „pomoct a zachránit“, lidi jako on pro to udělají všechno. 
  

   Text: Olga Procházková

  R

  ozlišujete dobré a špatné lidi, dobro a zlo? Máte v tom pro sebe čitelnou hranici?

  To je otázka, kde je ta hranice? Umím to rozlišit z pohledu zákonnosti, umím popsat společenský názor nebo obecný morální statut platný v našich končinách. Ale jestli já sám dokážu poznat dobro a zlo, nebo dokonce rozhodnout, kdo je dobrý nebo zlý? Myslím, že tohle vidí každý jinak. 

  Co jste se naučil o lidech s ohledem na svou profesi, při níž zažíváte věci, které většina zná jen z televize?

  Za tu dlouhou dobu, co dělám u policie, a nejdelší služební čas jsem strávil na prvním oddělení pražské kriminálky na vraždách, jsem potkal lidi od high society, miliardáře až po ty na společenském dně. A všichni dokážou udělat tu dříve 219, dnes 140, nebo do ní být zamotaní (§ 140 trest. zák. je vražda, dle dřívějšího § 219, pozn. red.). Někdo může chodit ve zlatém kabátě a být svině, nebo na pohled trhan být dobrým člověkem. S tím vším jsem se setkal. Nevím víc než kdokoli jiný, jsem jen normální chlap, co dělá svoji práci. Do života jsem si odnesl zkušenost, a říkám to i svým podřízeným, že všechno je možné vysvětlit.

  Jak to myslíte? 

  Třeba se udála vražda, u níž jsme si říkali, že je to jasné, že ten dotyčný tam musel být, jinak to není možné. Nebo naopak, nemohl to udělat, protože by to fyzicky nedokázal nebo časově nestihl. Ale všechno jde vysvětlit. I tím nejstupidnějším argumentem se dá zdůvodnit, proč tam ten člověk zrovna byl. Třeba zastavil autem u lesa a šel se vyčůrat, šel trochu dál, aby na něj nebylo vidět – a uviděl v dálce hříbek, tak šel ještě dál k hříbku a tam ho někdo zastřelil. Byl tam nějakej vrahoun, co si myslel, že mu ten dotyčný jde vybrat tajnou skrýš. A logicky si říkáte, proboha, co by ta oběť dělala takhle daleko v lese? Museli mít s vrahem nějaký osobní vztah, tohle nemůže být náhoda. Ale nakonec se potvrdí, že byla. 

  Fyzicky lidi zvládnou nepředstavitelné věci. Chlap se stokilovou obětí dokázal slézt tahový svah, který jsme nemohli ani my, aniž bychom cokoli nesli, zdolat jen tak, klouzali jsme se, přidržovali se stromů, slaňovali. Jiný zvládl svou oběť přes březnové zbytky ledu protlačit v plastové krabici doprostřed toku přehrady, ale normálně byste si mysleli, že tam musí za 30 vteřin zmrznout. Nebo manžel zabil manželku, pak ji vezl cik cak lesem, náhodně se zastavil a začal kopat. Byli jsme přesvědčeni, že nemohl za třináct minut, kdy ho zachytily kamery v autě, dojet na místo, vykopat hrob, pohřbít ji, zaházet, vrátit se do auta a projet na další kameře. Mohl. To jsem se naučil – možné je leccos a všechno je možné vysvětlit. 

  Napadá vás někdy, že vina není vždy jednoznačně daná? Zákon má jasno, ale když se dozvíte, co je za tím, pochopíte, že se nese trochu dál, mimo osobu pachatele.

  Jasně a nejenom mě. Vražda je věc, kterou nelze omluvit, ale do jisté míry ji někdy lze pochopit. Úplně typický případ je, kdy muž neskutečným způsobem týrá po léta ženu a ta jednou vezme v kuchyni nůž a zabodne ho do něj. Chvilku je z toho vyklepaná, chvíli ho nechá chrčet, než jí to dojde a zavolá záchranku, ale už je pozdě. 

  Nechci říkat nepopulární věty, ale třeba některé případy znásilnění, to se člověk ptá, proč? Nemyslím, že holka jde do fitka a cestou domů ji přepadne nějaký dobytek, ale holka jde do baru, tam se seznámí s mužem, kterého vůbec nezná, nebo si domluví schůzku přes net – neví, co to je za člověka, nechá do sebe lít panáky a pak s ním jde do bytu – a co jako očekává? Že si spolu zahrají člověče, nezlob se a on jí zamává na cestu...? Nevím, jestli mi rozumíte.

  Rozumím, je to extrémně rizikové chování. 

  Přesně. Nebo tady na okresní úrovni, chlapík po výkonu trestu, ale docela slušný člověk, běžela mu invalidní penze, důchod, našetřilo se mu asi sto tisíc korun a on si je vzal a šel do parku, kde se u nás shlukují pochybné existence. A při výslechu nám jeden z nich potom říká: „Co si jako myslel? On si k nám přijde sednout s obálkou a vykládá, kolik v ní má, to je jako by přišel Santa Claus – já jsem mu to prostě vyškub a najednou jsem se viděl, že běžím…“

  Při své práci riskujete život, říkal jste si někdy proč? Za vším, co děláme, je téměř vždycky aspoň kousek ega. 

  Jako riskovat život pro vlastní uspokojení? To je blbost, ne?

  Můžete se cítit jako hrdina. 

  Nikdo z nás, nikdo z policajtů ani hasičů do akce nejde s tím, že riskuje život. My jsme vycvičeni, víme, do čeho jdeme, víme, co tam děláme a proč – a naopak pracujeme s tím, že chceme někoho zachránit, když to řeknu pateticky, ten zbytek zeměkoule. Tak to máme nastavené. Horolezec také nejde na skálu s tím, že spadne, ví, že existuje riziko, ale hlavně myslí na to, že chce nahoru. Nejde o to cítit se jako hrdina, i když třeba pro mě hasiči jsou hrdinové. Oni běží tam, odkud ostatní zdrhají, záchranáři jakbysmet. Ale určitě ne, abychom si užili adrenalin. 

  Máte v práci strach?

  Každej má strach. Kamarád z kapely Martin Pražák říkává: „Strach a peníze jsem nikdy neměl.“ Ale já jsem měl strach mockrát. 

  Máte trik, jak ho zvládnout? 

  Myslím, že se podobně jako sportovci koncentrujeme na výkon, je to spíš nervozita než strach. Koncentrace mi pomáhá. K tomu mám historku – stáli jsme v nějakém hnusném baráku na Žižkově, napáskováni u dveří v zástupu, takzvaném vláčku, a chystali se ty dveře vyrazit. V plném vybavení, kukly na obličeji – a to jsou momenty, kdy v té kukle slyšíte tlukot vlastního srdce – a kolega za mnou se mě najednou zeptal, jestli vím, co dělá lenochod, když hoří v buši. Já jsem na něj vytřeštil oči: „Cože?“ Tak to úplně šeptem zopakoval. Já jsem byl soustředěný úplně jinam a říkám: „Nevím, vole.“ A jemu se rozzářila očička v té kukle: „Hoří také!“ Blbec! Jak vidíte, každý se uvolňuje jinak. Pak jsme si to vyříkali. 

  Co dělá dobrého kriminalistu dobrým kriminalistou? 

  Jako v každé jiné profesi: odbornost, znalost, zodpovědnost, férovost. Ale tohle vám napíše i dítě. Podle mě má dobrý policajt policejní srdce. 

  Jak se to pozná?

  Právě například tak, že jde do rizika, zákroku, a reálně v ten okamžik nevnímá svoje ohrožení, ale plní svoje poslání s tím, že je teď tady od toho – má srdce bojovníka, srdce na správném místě.

  Co vás na práci nejvíc těší? Asi to nebude administrativa.

  Administrativa je to nejhorší, to vám řekne každý policajt. Rozhodně se neumenšuje, podle mě se spíš vytrvale navyšuje. A co mě těší? Prospěšnost. Že z prostředí našeho civilizovaného světa vyrvu ten největší lidský hnus. Dopadnout a usvědčit, třeba vraha, co dostane po právu svých 20 let, a takový lidský odpad bude dvě desetiletí uklizený za mřížemi, to je dobrý pocit. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale jsem rád, že je pak na světě zase o trošku líp a že jsem se na tom podílel.

  Soubor povolení, která k vyšetřování potřebujete, je velký. Jaký „papír“ vás otravuje nejvíc?

  Těžko od pasu vystřelit, osobně si myslím, že pravidla jsou poměrně přísná a policie by měla mít flexibilnější pravomoci a snadnější přístup k informacím. Systém povolování je složitý, zdlouhavý a nám jde někdy o minuty. Chápu a vím, že všechno je zneužitelné, ale v případě zneužití, ať je trest vůči tomu křivému poldovi, co to udělal, exemplární.

  Chtěl jste někdy seknout s prací kriminalisty?

  Ano, samozřejmě. 

  Kdy a proč?

  Když mě GIBS stíhal za zneužití pravomoci úřední osoby. To jsem si říkal, co jsi s tím svým životem provedl? Pětadvacet let se obětuješ a tohle se nemělo stát. V tu chvíli mi běželo hlavou, že jsem udělal chybu, že jsem vůbec k policii kdy šel.

  
  

  
  

  Nakonec jste zůstal. Dopadlo to dobře?

  Dobře to dopadlo v tom smyslu, že jsem se očištěný vrátil zpátky do služby, ale jizva na duši nezmizí. Zvažoval jsem, zda vůbec zůstanu. Celý svůj dospělý život jsem policajt, vždycky jsem tomu strašně věřil a dával práci maximum. Přirovnal bych to k situaci, kdy policie je jako ženská – moje životní láska. A ona mě po letech za nějakou trapnost, možná flirt na baru, sbalila kufry a řekla, jdi do hajzlu. A teď jsem stál před tím barákem, nikdy jsem neměl jinou, a nechápal jsem, že nějaká coura mě obviňuje, a moje láska se za mě nepostaví, ale řekne, ať vypadnu. Dva roky mi trvalo, než jsem prokázal, že to tak nebylo. Že šlo jen o pomoc dobré věci, nikomu jsem neublížil, neuškodil a hlavně jsem nezískal pro sebe osobně žádný prospěch, jen jsem šel pro informaci na pomyslnou hranu. A policie, ta moje pomyslná žena, pak řekla, tak jo, tak pojď zpátky. A já jsem popadl kufr, těšil jsem se, protože jsem o tom celou dobu snil… ale pak jsem si říkal, hele, já s ní už asi nemůžu spát. V takovém rozpoložení jsem dostal nabídku dělat šéfa kriminálky v Písku a jsem za to rád. Jsem tu rád.

  V čem je práce v Písku „na okrese“, jak říkáte, jiná? Chybí vám Praha?

  Určitě mi nechybí ten velký svět a velké podsvětí. Vraždy jsou vlajková loď, pro mě to byla největší životní škola a bylo mi velkou ctí, že jsem tam mohl pracovat. Nešlo jen o to, že jde o nejzávažnější trestnou činnost, která po terorismu a podobných věcech existuje. Ale všechno je řádově jinde, možnosti, zázemí, respekt. Pro ilustraci – přijde detektiv z okresní kriminálky a zaklepe na paní Vomáčkovou. „Já jsem poručík Vokurka a tady vedle vaší sousedce někdo v noci vykradl králíkárnu. Byla jste doma, neslyšela jste něco?“ A ona reaguje ve stylu: „Prosím vás, co je mi po ní? Je to hrozná kráva, nemůžu ji ani cítit! Na shledanou!“ A práskne dveřmi.

  Situace dva, zvonek v bytě v Praze, otevře chlapík. – „Dobrý den, kapitán Vokurka a poručík Novák, oddělení vražd, můžeme vám položit pár otázek?“ – „Co si přejete, pánové?“ – „Naproti tady včera v deset došlo k nějaké rvačce, pobodání a jeden člověk zemřel.“ – „Heleďte, já jsem sice nebyl doma, byl jsem v práci, ale počkejte, zeptám se manželky.“ Zavolá manželku: „Hele, Boženo, ty jsi byla doma, aha, neslyšela nic, počkejte, zavolám syna...“ a tak dále. Vražda se normálně smýšlejícím lidem ekluje a snaží se pomoct. Ale když se tady pokoušíte řešit, jestli soused nepěstuje marjánku, tak vám lidi řeknou: „Nevím, je to jedno, tak ho nechte, neotravujte ho.“ Práce na vraždách byla zajímavější, intenzivnější, ale také náročnější, nebezpečnější a složitější. Ale nechybí mi to, už toho bylo dost. 

  V minisérii Vedlejší produkt, k níž jste psal scénář inspirovaný reálnými případy, je moment, kdy jeden z vyšetřovatelů drží v ruce seznam s desítkami vražd, jimž se blíží promlčení. Měla by vražda mít promlčecí lhůtu? 

  Podle mě ne.

  Připadalo mi děsivé, kolik jich je a že za každým tím jménem je rodina, blízcí a jejich tragédie. Jak vnímáte a prožíváte příběhy lidí, kteří takhle ztratili děti, partnery, rodiče?

  Fest, co vám budu povídat. Tohle je šílené. Považte, že každého z nás v životě potká nějaká velmi bolestivá věc, ztráta blízkého, a v každé situaci je to zdrcující. A i když je to nesrovnatelné, zkusím to trochu odstupňovat. V první škatulce je úmrtí velmi starého člověka po nemoci. O pár škatulek dál jsou mladší lidi, kterým se stane nehoda, zaviněná, nebo nezaviněná. Pak může následovat vražda, která vám sebere někoho blízkého. Hrozné třeba je, když je otec alkoholik a násilník, matka ho zabije a zůstanou děti, co mají otce mrtvého a matku ve vězení. Pak je extrém, kdy nějaká lidská zrůda zmaří život člověka, který s tím nemá nic společného, kvůli stokoruně, nebo ze sexuálního motivu... Musíte těm lidem říct, co se stalo, a najít v sobě sílu jim slíbit, že uděláte maximum, abyste dopadl člověka, který to udělal, protože už je to jediné, co pro ně můžete udělat. Pochopitelně s nimi často komunikujete a vůbec to není jednoduché.

  Na druhou stranu mám pár přátel mezi lidmi, kteří přišli o někoho blízkého, během vyšetřování jsme se skamarádili a občas zajedeme na večeři nebo na pivo pokecat. Ne, že bych to vyhledával. Někdy se většímu sblížení spíš vyhýbám, i když chápu ty lidi, že k vám chtějí mít blízko. Ono se to nabízí – policajt je kolikrát jediný, kdo jim v té naději zbyde. 

  A když případ vyřešíte? 

  Pak přicházejí někdy trošku bitter-sweet momenty, kdy vám i po deseti dvanácti letech chodí před Vánoci e-mail nebo SMS s přáním od těch, jimž jste odlehčil aspoň tím, že jste dopadl vraha.

  Napadla mě ještě horší škatulka. Někdo přijde o blízkého násilnou smrtí, nevyšetří se to, nebo se dokonce ani nepodaří najít tělo. A rodina si už jen přeje, aby ho mohli pohřbít, aby nalezli klid. Jako by zoufalství neznalo dno.

  O tom jsem chtěl také mluvit, to je další škatulka. I takové případy máme, kdy tělo oběti není. Někdy jsme chytili vraha, ale nedokázali jsme se dostat k tělu. Zátěž je to enormní, rodina to v sobě nemůže uzavřít, ukončit, rozloučit se, dát svému člověku poslední sbohem. S jedním takovým případem jsem odcházel z Prahy, dodnes tu paní nenašli. Pachatele máme, ale ona není.

  Dávají vám tyhle zkušenosti jinou perspektivu vůči vnímání běžných starostí? Když tohle vidíte, říkáte si, že jiné problémy jsou vlastně prkotina? 

  Na jednu stranu, ano, dávají, na druhou stranu berou. Asi to nemá jednoznačný rozměr. Přiznám se, že když jsem byl mimo službu, tak jsem se trochu upíjel a měl jsem vlny sebelítosti. Cítil jsem velkou nespravedlnost. A najednou třeba přišla zmiňovaná SMS s vánočním přáním od jedné paní, dnes už babičky, kterou znám z doby, kdy jsem řešil vraždu jejího manžela. A v tu chvíli jsem si říkal, co se tady lituješ, ty blbečku, koukej se vzpamatovat, dobře to dopadne, máš čisté svědomí, musíš se s tím poprat, zvládneš to. 

  Věříte při vyšetřování na instinkt, intuici? 

  Ano, vždycky jsem věřil ve svůj instinkt a hodně jsem si za ním stál. Také jsem se párkrát spletl, nikdo z nás není dokonalý, tím spíš já. Každopádně instinkt je v životě policajta důležitá věc.

  Narodíte se s ním, nebo se získá cvikem?

  Potřeba je obojí, jako u sportu. Pot, píle a snaha se musí potkat s chtíčem, zdravým tahem na bránu a talentem. Ale třeba se pletu.

  Co děláte za sport?

  Do vojny jsem intenzivně hrál házenou, po vojně boxoval. Pořád se průběžně udržuji v kondici. 

  Čtete krimi? 

  Vůbec nečtu, říkám vždycky, že na to nemám čas. V práci čtu furt něco, kontroly spisů a tak dále. Když mám čas na odpočinek, tak jdu raději se psem nebo se podívat na zimák na kluka, který hraje hokej. Mám hodně práce i zájmů. A když dojde na opravdu pasivní čas, tak spím. 

  Napsal jste knížku pro děti Tatínku, povídej. Co bylo popudem začít psát? 

  Já jsem to psát vlastně ani nechtěl. To byly pohádky, které jsem si vymýšlel pro svoji holčičku, která byla a pořád je hodně zvídavá. Přišlo mi hrozně nudné říkat, proč má klokan kapsu, protože je vačnatec a má v ní miminko. Proč má zebra pruhy… Tak jsem vždycky vymyslel nějakou pohádku, a když pak jsem měl to svoje nešťastné období, dcerka mi říkala: „Tak napiš ty pohádky, cos vymyslel.“ – „Koho zajímají moje pohádky?“ – „Taťko, byly moc hezké, bylo by fajn, kdybys je napsal.“ – „Ale já si je nepamatuji.“ – „Tak já ti je převyprávím.“ Tak mi je převyprávěla. Napsal jsem tři čtyři a zkusil je poslat do malého nakladatelství Davida Laňky. A jednou večer jsem koukal těma krvavýma očima do monitoru, když mi odepsal, že je to super a že bychom se měli sejít. V té nelehké době mi možnost psát knížku pomohla trochu uniknout z reality a také splnit si svůj malý sen. Za to jsem vděčný. m

  mjr. Ing. Bc. Aleš Preis  

  · Absolvoval policejní akademii a Vysokou školu ekonomickou v Praze.

  · 15 let pracoval na oddělení vražd pražské policie, takzvaném prvním oddělení, s krátkou přestávkou v sekci organizovaného zločinu.

  · Od roku 2022 je šéfem oddělení obecné kriminality v Písku.

  · Má manželku, syna a dceru.

  · Hraje na kytaru a na klavír, s kamarády založil kapelu s názvem Chockí psí.

  · V seriálu Případy 1. oddělení byl předlohou pro postavu, kterou ztvárnil herec Filip Blažek.

  · S dramaturgem a scenáristou Jakubem Režným napsal vlastními zkušenostmi inspirovaný scénář k třídílné minisérii Vedlejší produkt (2024). 

  
  

  
  

  Foto: archiv Aleše Preise, Profimedia

  Vedlejší produkt (2024) HD trailer krimi ČT

  

  Vedlejší produkt (2024) Zákulisí

  

• Canesten

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Dasha: Skromnost si nesu z dětství

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Dasha

  Skromnost si nesu z dětství *
  

  Patří mezi ty vzácné bytosti ze showbyznysu, které doslova hýří pokorou, skromností a vděčností za to, čeho dosáhla. Zpěvačka, která nemá potřebu rvát se na výsluní, ale možná právě proto se na něm vyhřívá.

   Text: david Laňka

  A

  si první, co se lidem vybaví při vyslovení vašeho jména, jsou Karel Gott a StarDance. Co vám zkušenost s nimi do života dala nejvíc?

  Byla to obrovská škola a já si ji vážím. Jednoznačně si odnáším zkušenost, že je neustálá potřeba na sobě pracovat a zdokonalovat se, abyste se této profesi mohli věnovat co nejdéle.

  S Karlem Gottem jste strávila více než 20 let života. Kolik jste spolu vlastně odehráli koncertů? A jak jste se vy, skromná holka bez loktů, jak o sobě říkáte, vlastně otrkala, abyste neměla stres svým vokálem doprovázet člověka, který je synonymem legendy?

  Počet společných koncertů… to už asi nikdy nedohledám a nespočítám. Každopádně bylo jich hodně a je obdivuhodné, s jakým nasazením Karel vždy odzpíval, pěvecky opravdu náročné, dvouhodinové koncerty. A to přesně bylo inspirující a strhující pro nás všechny, kdo jsme s ním na tom pódiu stáli.

  Stalo se někdy, že byste vy mladší jeho tempu a nasazení nestačili?

  Karel byl přece jen na pódiu v jiné roli než my, tím pádem to nasazení nemůžete srovnávat. Ale vím, jaké to je, když má frontman vyplavené hormony štěstí. To pak zvládáte úplně vše a pocitově jste nejzdravější člověk na světě.

  Často se mluví o jeho pokoře, vlídnosti… dokázal se někdy také naštvat?

  Ano, dokázal, když byl zoufalý z nějakých nenadálých situací. Ale nikdy z něj nešla hrůza, nebyl cholerik.

  A jak jste na jeho naštvání reagovali? Mrzelo vás to?

  No, mě se nikdy netýkalo! :) Většinou to jeho rozhořčení bylo oprávněné.

  A dokážete se někdy naštvat vy, když čtete nebo se k vám donesou názory snižující jeho význam?

  Ne, koneckonců i Karel byl na kritiku zvyklý. Ani Bůh není ve světě respektován všemi.

  Jak se od toho ale dokážete oprostit? Musela jste se to naučit?

  Není se v tomto případě čemu učit. Čtu jen to, co mě zajímá, zprávy třeba sleduji jen ze zdrojů, kde na mě nevyskočí vykonstruované tragické, nebo bulvární články. 

  Na obrazovky teď míří další řada StarDance. Nemrzí vás, že jste nedostala od producentů nabídku tančit v hlavní soutěži?

  Zajímalo by mě to, protože na těch, co do tohoto natáčení jdou, vidím, jak moc jim to dá. Naučí se krotit své tělo, naučí se standardní tance na téměř profesionální úrovni a ještě si vyrýsují těla. Má to obrovská plus, ale zároveň vidím i tu dřinu, časovou náročnost, a jsem si stoprocentně jistá, že by mě ve výsledku mrzelo, že nejsem součástí kapely.

  Když jsem si tak procházel to, co jste za těch skoro pětadvacet let své kariéry odzpívala, napadlo mě, že jestli něco musí být vaše charakteristická vlastnost, tak věrnost a vytrvalost. Neznám nikoho, kdo by dokázal tak dlouho vydržet ve stejných projektech, v případě zpívání s Pájky Pájk dokonce i po partnerském rozchodu s kapelníkem…

  Je pravda, že nemám ráda změny, obzvláště v tom, co opravdu funguje. Ale také nejsem žádný rutinér. To, že něco funguje, musí pro mě nést i zásadní jev – vývoj, posun. Kapela Pájky Pájk je moje domovská kapela a Martin Kumžák je zakladatelem a nenahraditelným členem. Vážíme si sebe navzájem, máme se rádi, každý jsme si po rozchodu založil svou rodinu.

  A další věc, která je pro vás typická – skromnost. Co vás k ní vede? Nevěříte si? Jste perfekcionistka…?

  Skromnost si nesu asi z dětství, byli jsme k ní vedeni, to byla taková doba. Perfekcionistkou jsem, jak v čem, zkrátka dle momentálních priorit.

  Máte tyhle vlastnosti jen v souvislosti se zpěvem, nebo i v životě? Dokážete si říct: Jo, jsem dobrá máma, jsem dobrá partnerka? Nebo si častěji uvědomíte nějaký přešlap?

  Já to mám nastavené tak, že být „dobrý“ v životě je standard a spíše pak ve mně rezonuje ta sebereflexe, když se něco nepodaří. Myslím, že jsem k lidem dost ohleduplná.

  A nejste někdy ohleduplná na vlastní úkor?

  Tak to jste se trefil! To je přesně to, co mi partner často předhazuje. :) A asi má občas pravdu.

  Máte za sebou premiéru v muzikálu Beetlejuice. Bojíte se ráda?

  Ne, nemám ráda horory, jedině ty s nadsázkou, humorné. A tím Beetlejuice je.

  Co vám vlastně třeba konkrétně tenhle projekt přinesl? Radost z možnosti vyblbnout se, hrát v představení, na které můžete vzít dceru…?

  Dostala jsem krásnou roli takové ezo – blbky. Nesmírně si ji užívám. Sešla se tam výborná parta, máme úžasnou company plnou mládí a energie, všechny nás tím dost motivují, a mládneme tak s nimi! :) Je to výborně napsané, skvělá muzika a vizuálně jde jednoznačně o mimořádný projekt tohoto žánru. Honza Sklenář v hlavní roli je naprosto fenomenální! Nenechte si to ujít.

  Jak jste se jako zpěvačka dostala k herectví? A baví vás si tak na jevišti blbnout, zažít, co třeba v životě nezažijete?

  Samozřejmě díky muzikálu, ve kterém je potřeba obojí. První hereckou nalejvárnu jsem získala od Zdeny Studenkové v rámci svého prvního muzikálu Hamlet před 26 lety. Právě ta možnost vtělit se do charakteru, kterým byste třeba ani v životě nechtěli být, je vzrušující.

  Teď mě napadá – vy jste vyrůstala ve velké rodině, máte 4 sourozence. Není ta vaše skromnost daná tím, že někdy bylo složité se doma mezi nimi prosadit?

  Možná, ale zároveň jsme tím všichni získali schopnost zodpovědnosti sám za sebe a lehkou neochotu se podřídit systému. :) Táta na nás byl přísný, ale díky němu jsme všichni dost pracovití.

  Co vlastně vaši sourozenci dělají? Věnují se také muzice? Přece jen jste z muzikantské rodiny…

  Jsem jediná z rodiny, která se muzice profesionálně věnuje. Všichni pilně podnikáme v různých oborech. Máme v rodině celkem pestré profesní portfolio.

  Takže když někdo z kolegů něco potřebuje, vytahujete vizitku a říkáte: Zavolej bráchovi? :)

  Obávám se, že takovou vizitkou, kterou by leckdy moji kolegové mohli potřebovat, nedisponuji. :)

  Před osmi lety jste vydala své první album s názvem Konečně. Po osmnácti letech zpívání vtipný název pro debut. Kdy bude něco jako Tak zase?

  Od té doby jsem vydala další tři alba, každé žánrově jiné. Na dalším autorském albu se ale průběžně pracuje.

  Kdybyste měla ve třech větách říct, kdo je Dasha, co byste řekla?

  Jsem ta, co miluje svou práci a je za to vděčná. Být součástí kvalitní dobré muziky, je pro mě zásadní a nabíjející. Největším životním štěstím a prioritou je pro mě moje dcera Žofie a partner Ondřej. m

  Dasha

  • Vlastním jménem Dagmar Sobková.

  • Zpěvu a hudbě se věnuje od dětství, kdy hrávala na housle a zpívala v pěveckém sboru Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně.

  • Od roku 1998 byla doprovodnou zpěvačkou Karla Gotta až do jeho odchodu v roce 2019.

  • Patří mezi nejobsazovanější muzikálové herečky u nás. Za roli Máří Magdalény ve světově proslulém muzikálu Jesus Christ Superstar získala v roce 2010 Cenu Thálie.

  • Na svém kontě má několik sólových alb.

  • V roce 2017 se jí narodila dcera Žofie.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  DASHA - Man In The Mirror (official video)

  

  DASHA – The Path We Share (originální píseň ze seriálu Kukačky)

  

• Walmark Omega-3 rybí olej FORTE

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Olfen Neo Forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Hugh Grant: Jsem rodinný typ

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Hugh Grant

  Jsem rodinný typ *
  

  Byly doby, kdy si mohl pořídit patent na milé nesmělé muže, kteří vždycky uloví tu nejkrásnější holku v okolí. Tak to už je pryč. Dnes si tenhle britský herec může pořídit patent na slizouny všeho druhu a on si to neskutečně užívá. Stejně jako mluvit o svých dětech a strašně je tím štvát. 
  

  Text: david Laňka
  

  V

  posledních letech se začínáte specializovat na role, které jsou poněkud záporné. Proč? 

  Moje žena, která dělá jógu, by vám řekla, že to je proto, že všechno v životě má být v rovnováze, a že když jsem do té doby hrál všechny ty romantické chlápky, kterým tak trochu chyběly koule, tak teď je na čase, abych hrál ty, co ostatním ty koule rvou.

  Narážíte na váš aktuální film Heretic, ve kterém tyranizujete ty dvě nebohé dívky?

  Nechci vás zklamat nebo vás připravit o iluze, ale ty dvě milé dívky koule nemají. Tedy alespoň pokud vím, v dnešní době jeden neví, jak to kdo má.

  Když jste říkal, že vaše žena si to vysvětluje potřebou rovnováhy, jak si to vysvětlujete vy?

  Já vysvětlení nehledám, prostě to tak je a já jako námezdní herec neremcám, hlavně, že mám práci a mohu uživit tu svou velkou rodinu.

  Kterou jste přitom vždycky odmítal…

  Já jsem odmítal rodinu? Já odmítal jenom děti, protože jsou hlučné, rozmazlené a pořád si jen stěžují na rodiče, jak jim ničí život. Ne, že bych byl jiný. Ale kdyby za mnou třeba před dvaceti lety přišli nějací gangsteři a řekli mi: Hughu, budeš patřit do Rodiny!, tak řeknu: Jasně, rád. To zase nedělejte, že nejsem rodinný typ (smích).

  No a jak to máte s dětmi dnes?

  Pokud vím, mám čtyři.

  Jste si jistý?

  Asi. Snad. Nevím. Pokud je někde nějaké, o kterém nemám tušení, tak ať si to nechá, nehlásí se ke mně, už takhle mě dost stojí ty čtyři.

  Kolik?

  To ani nechtějte vědět. Nikdo mi neřekl, jak děti strašně lezou do peněz. To vědět, tak si jich tolik pořizovat nebudu.

  Počítám, že to s vámi umějí…

  Jsem přesvědčený, že všechny děti, ještě když jsou u svých matek v dělohách nebo případně v dělohách náhradních matek, podstupují nějaký genetický seminář na téma Jak dokonale ovládat své rodiče. Ty bestie vědí, s čím jít za matkou, protože by jim to nedovolil otec a naopak. Umějí rozhádat rodiče tak, že ti přestanou věnovat pozornost dítěti a ono pak má klid dělat, co dělat nemá. A rodič se v tom jenom plácá a zoufale se snaží vymyslet něco, čím své děti vytočí podobně.

  Máte na to nějakou speciální metodu?

  Zkoušel jsem všechno. Zabavit jim mobily, ale z nějakého neznámého důvodu jim to nevadí. Když dostanou zaracha, jsou dokonce rády, že nikam nemusí. Když je vyprovodím do školy a tam jim nahlas řeknu, že je miluji, ostatním spolužákům to přijde cool. Takže jediné, co zabírá, je, když o nich mluvím v médiích, což nesnášejí. Takže prosím ještě aspoň dvě otázky, aby byly vytočené (smích).

  Musíte se před nimi schovávat?

  Musím. Jinak by mi z nich někdy praskla hlava. Pořád se na něco ptají. Co čekají? Že mám na všechno odpověď? Jsem jenom hloupý herec a nevím víc než ony! Nevím nic, co bych neměl z nějaké své role! A tak když je toho moc, schovávám se před nimi na záchod. To je jediné místo, kde mám klid. Mám tam křížovky a sudoku, někdy si pročítám burzovní zprávy, články o výtvarném umění… nedá se říct, že by čas tam strávený byl úplně na nic.

  Vy patříte mezi sběratele výtvarného umění, pokud vím…

  Co vás nemá. Já si na to jenom hraji. Můj asi nejlepší nákup byl Warholův obraz Elizabeth Taylorové.

  Visí vám někde na čestném místě?

  To ne, ale pořídil jsem ho za 4 miliony a prodal za 23. Víte, co jsem za to koupil nemovitostí? Ty kupuji nejraději. Zařídím je, třikrát tam přespím, čímž zvýším jejich hodnotu, a prodám je.

  Nechat si je nechcete?

  Nemůžu. Už jsme mluvili o tom, jak jsou děti drahé (smích).

  Vy jste s dětmi začal docela pozdě…

  To záleží, jak se to vezme. Pozdě… Začal jsem s nimi, když jsem tušil, že bych mohl být mentálně způsobilý výchovy. Někdo to má ve dvaceti, já to holt začal cítit až v padesáti. 

  Můžeme se vrátit k těm vašim rolím z posledních let? Vy si ty záporáky dost užíváte, co?

  Velmi. Je příjemné být slizký a zlý. Díky tomu pak doma mohu být za toho hodného.

  A jste doma hodný?

  Také umím zlobit, ale slíbil jsem ženě, že nebudu zabíhat do podrobností našeho milostného života, protože ona by mě pak ztrestala příliš a já mám nízký práh bolesti.

  Ještě pořád hrajete na piano?

  Snažím se, ale že by mi to šlo nějak výjimečně, to se říct nedá.

  Přitom vás učila maminka Andrewa Lloyd Webera.

  No, vidíte to, veškerý svůj talent narvala do něj a já jen paběrkoval. Kde jsem dnes mohl být, kdybych psal muzikály jako Andrew.

  Na druhou stranu jste možná měl víc žen než on.

  To byste se divil, Andrew je neskutečné zvíře.

  Měl jste někdy chuť praštit s herectvím a být něčím jiným?

  Měl. Neskutečnou. Ale ono se to špatně dělá. Když jste malíř a chcete praštit s malováním, tak prostě třísknete o zem paletou, štětci nebo stojanem. Když jste muzikant, praštíte s nástrojem. Ale s čím mám praštit já jako herec? Jedině sám sebou. A představte si, jak sebou furt flákám o zem. Bylo by to nedůstojné muže mého věku, otce čtyř dětí, překupníka umění a toaletního luštitele křížovek. Takže mi nezbývá, než být hercem až do konce svého života. Omlouvám se za všechno utrpení, které vám tím ještě způsobím. m

  Hugh Grant 

  · Celým jménem Hugh John Mungo Grant.

  · Celosvětovou popularitu si vysloužil rolemi milovníků v populárních romantických komediích Notting Hill a Čtyři svatby a jeden pohřeb, za který získal Zlatý glóbus.

  · Na oxfordské univerzitě vystudoval angličtinu, poté začal studovat i dějiny umění, ale kvůli natáčení studia nedokončil.

  · Ve filmu Hudbu složil, slova napsal ukázal, že umí nejen hrát, ale dokonce i zpívat, kdy nazpíval všechny písně do filmu sám. Některé z nich se posléze staly hity.

  · Doslova hereckou obrodu prokazuje posledních deset let, kdy se z milých hrdinů přehrál na padouchy všeho druhu. V současné době straší diváky kin v hororu Heretic.

  · Dlouho byl odpůrcem rodinného života, aby „boj“ s ním vzdal a dnes je milujícím manželem a otcem čtyř dětí.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  Heretik (2024) CZ HD trailer

  

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Ti, kteří to jistí

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Ti, kteří to jistí
  

  Jsou herci, které poznáte na první pohled, víte, že je znáte, ale nedokážete si vzpomenout, jak se jmenují. Nebo jste to nikdy ani nevěděli. Tak si pojďme představit osmici těch, kteří takhle 

  z druhé řady jistí své slavnější kolegy.

  
  

  Elias Koteas
  

  Tenhle kanadský herec, který nosí řecké jméno po předcích, býval představitelem hollywoodských záporáků. A přitom o něm všichni mluví jako o nesmírně milém a skromném muži. Muži, který už jako dítě chtěl být architektem, ale když viděl, že děti, co hrají v televizní show, mají hraček plné studio, řekl si, že tohle chce také, a tak nastoupil do dramaťáku, pak do divadla a pak už to jelo rychle za sebou. Dnes má za sebou role ve slavných filmech (Zodiac, Nadaný žák, Tenká červená linie), divných filmech (Želvy nindja, Crash), anebo v povedených seriálech (Zločin, Policie Chicago, Rodina Sopranů).

  Anna Torv
  

  Australská herečka, které je už dávno Austrálie malá (jakkoliv je stále jejím domovem), a která žije tak skromným a ctnostným životem, že o ní nikde nenajdete nic pikantního, na sebe poprvé upozornila mysteriózním seriálem Hranice nemožného. Diváci si ji oblíbili, režiséři také a ona se nadmíru snaží, aby si vybírala projekty, které se nějakým způsobem vymykají z toho, co se běžně natáčí. A tak tuhle krásku s estonskými kořeny můžete znát například ze seriálů Tajné město, Mindhunter nebo The Last of Us.

  
  

   Holt McCallany
  

  Člověk by řekl, že když máte mámu herečku a tátu producenta, nebudou mít problém, abyste se stali hercem. Ale Holtovi rodiče s tím problém měli. Dokonce natolik, že když v 16 letech utekl z domova, aby mohl hrát divadlo, tak ho chytili a nechali zavřít na internátní školu v Dublinu. Holtovi tak nezbylo, než studovat a čekat na plnoletost. Vystudoval historii, umění a angličtinu a pak už hurá herectví. Znát ho můžete z filmů Klub rváčů, Vetřelec, Tři králové nebo Rozhněvaný muž, ale největší pozornost na sebe upoutal seriály Mindhunter a Advokát.

  Dušan Sitek

  Dokud se v roce 2015 nepřestěhoval ze Zlína do Prahy, tak jeho nejvýznamnější rolí byla figurka v Četnických humoreskách a v seriálu Znamení koně, ke kterým se dostal, protože se točily na zlínsku. Ale pak, když mu bylo 59 let, jako by se roztrhlo stavidlo. Filmy (Metanol, Tři tygři ve filmu, Havel, Promlčeno), televize (Policie Modrava, Rapl, Mamon, Hvězdy nad hlavou, Zoo), divadlo. „Od té doby, co jsem v důchodu, hraji víc než předtím,“ usmívá se herec, pro kterého se práce stala závislostí, a ve které ani po nedávném infarktu nepolevuje.

  Adam Scott
  

  „Jsem malý, mám divný nos, malé oči, spíš si na mě diváci musí zvyknout, než že by si řekli: Jé, to je hezkej herec,“ říká o sobě v nadsázce, byť do určité doby byl pro svou fyziognomii obsazován hojně do rolí menších či větších šmejdíků. Ale… pak přišel zlom v podobě seriálu Sedmilhářky, kde byla jeho postava nadmíru sympatická a všechno se zlomilo. A herecký výkon, jaký předvedl v seriálu Odloučení, byl takový, že za něj sklidil jen samou chválu.

  
  

  Henry Czerny
  

  Ve filmové sérii Mission Impossible hraje nadřízeného Toma Cruise a tuhle roli si užívá: „Zatímco pro nás, co v téhle sérii hrajeme už 30 let, je to jako průlet naším stárnutím, Tom zůstává pořád stejný, až by se dalo říct, že mládne. A je to dobrá škola toho, aby člověk nezáviděl. Zatímco já se zadýchám po cestě do schodů, on skáče z mrakodrapu.“ Henry hrával už jako malý kluk, a jeho kukuč můžete znát z filmů, jako jsou Jasné nebezpečí, V moci ďábla, Růžový panter nebo Krvavá nevěsta.

  Margaret Qualley
  

  Poslední roky téhle krásné herečce, mimochodem. dceři Andie McDowell, kterou znáte z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb, doslova vycházejí. Jde z jedné role do druhé, a přitom je to teprve 5 let, co se v malé roličce objevila v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu. Mezitím si připisuje jeden trhák za druhým, ať už jde o seriál Služka, oscarové Chudáčky nebo horor Substance, který letos způsobil skandál na festivalu v Cannes, a ve kterém si zahrála mladičké alter ego Demi Moore. 

  Cailee Spaeny

  Vypadá na patnáct, ale za chvíli jí bude dvakrát tolik. Vypadá, že neumí do tří napočítat, ale přitom sbírá úspěchy jak jako zpěvačka, tak jako herečka, která ve své generaci patří mezi nejvyhledávanější. Že má herecký talent, ukázala v seriálu Mare z Easttownu, kde se hravě vyrovnala Kate Winslet. Na festivalu v Benátkách zase upoutala rolí Priscilly Presley v dramatu Priscilla, v amerických kinech rolí naivní fotografky ve válečném filmu Občanská válka, a když pak se samopalem nastoupila proti vetřelcům ve filmu Vetřelec: Romulus, bylo jasné všem, že tady se zrodila hvězda.

  Text: David Laňka, foto: Profimedia

• Swissdent

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Vánoce naruby

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Vánoce

  naruby
  

  Kdy vám definitivně došlo, že jste už opravdu dospělí? Když jste zaplatili první účty za bydlení, museli vyčistit odpad v koupelně, zjistili, že se ten koš vážně sám nevynese, když jste museli poprvé pohřbít domácí zvířátko? 
  

  Text: marie Petrovová

  P

  amatuji si, že jsem si docela dlouho připadala v dospělém životě trochu jako podvodník. Kdy přesně na mě přišla dospělost, si nevybavím, ale tuším, kdy na mě poprvé natáhlo dráp stáří. Myslím, že se to stalo přesně tehdy, když mě přestala zajímat nová muzika a absolutně jsem nebyla schopná pochopit, co si to ty děti dobrovolně pouštějí do uší. Budu až do roztrhání těla tvrdit, že jsem to určitě nekomentovala nahlas, i když… Ruku do ohně bych za to asi nedala, přece jen to už je pár let. 

  Je advent a tradiční televize i streamovací platformy začínají přetékat nabídkou vánočních filmů. Došlo mi, že i tady jsem se zasekla někde na přelomu milénia. Přiznávám se dobrovolně, že pro mě je vánočním filmem číslo jedna Láska nebeská. Je tam všechno, co potřebuji k tomu, aby se mi v hlavě rozjela adventní nálada. Nejsem filmový kritik. Nedokážu zhodnotit, jestli je to kýč. Ostatně pokud ano, je mi to stejně jedno. V televizní nabídce jsem ho sice viděla už v listopadu, ale počkala jsem si. Kromě toho, že nejsem kritik, nejsem ani obchodní pasáž, abych rozjížděla advent už na Dušičky.

  Musím se ale přiznat ještě k jednomu, mnohem pokleslejšímu, filmovému hříšnému potěšení, aneb jak se dnes říká guilty pleasure. Jmenuje se Vánoce naruby. Sice nejsem filmový kritik, jak už víme, ale tohle je prostě příšerná záležitost, plná otravných lidí, kteří se neustále někomu pletou do života. Melodrama z toho kape tak, že je ovládání k televizi ulepené, i když zrovna nepečete. Právě takhle se mi to stalo – když jsem chtěla mít v kuchyni chvíli klid, pustila jsem si tenhle béčkový vánoční slaďák a celá rodina postupně opustila místnost. To prostě nedali.

  Dnes jsou už všechny děti z domu, ale já si stejně pečení bez Vánoc naruby nějak neumím přestavit. Vím, že u toho budu nevěřícně kroutit hlavou a zvedat oči v sloup a stejně si to pustím.

  Nevykládejte si to špatně, pořád vstřebávám něco nového, zajímám se o svět kolem sebe. Například se po třiceti letech manuálního řazení učím jezdit s automatickou převodovkou a po komandování Siri přecházím na úkolování umělé inteligence (na tomhle textu neodmakala ani řádek). Ovšem Vánoce, to je prostě Láska nebeská, Vánoce naruby a Happy Xmas Johna Lenonna a Yoko Ono. Na Silvestra samozřejmě ABBA. Někde se pro mě zkrátka zastavily hodiny, i když čas běží dál. Přeji vám všem, aby ten váš čas byl plný radosti, zdraví a lásky.

  Krásné Vánoce a šťastný nový rok 

  Vaše padesátka Marie m

• Olynth

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e