Aleš Preis: Jediný, kdo zbyde v naději

ozlišujete dobré a špatné lidi, dobro a zlo? Máte v tom pro sebe čitelnou hranici?

To je otázka, kde je ta hranice? Umím to rozlišit z pohledu zákonnosti, umím popsat společenský názor nebo obecný morální statut platný v našich končinách. Ale jestli já sám dokážu poznat dobro a zlo, nebo dokonce rozhodnout, kdo je dobrý nebo zlý? Myslím, že tohle vidí každý jinak. 

Co jste se naučil o lidech s ohledem na svou profesi, při níž zažíváte věci, které většina zná jen z televize?

Za tu dlouhou dobu, co dělám u policie, a nejdelší služební čas jsem strávil na prvním oddělení pražské kriminálky na vraždách, jsem potkal lidi od high society, miliardáře až po ty na společenském dně. A všichni dokážou udělat tu dříve 219, dnes 140, nebo do ní být zamotaní (§ 140 trest. zák. je vražda, dle dřívějšího § 219, pozn. red.). Někdo může chodit ve zlatém kabátě a být svině, nebo na pohled trhan být dobrým člověkem. S tím vším jsem se setkal. Nevím víc než kdokoli jiný, jsem jen normální chlap, co dělá svoji práci. Do života jsem si odnesl zkušenost, a říkám to i svým podřízeným, že všechno je možné vysvětlit.

Jak to myslíte? 

Třeba se udála vražda, u níž jsme si říkali, že je to jasné, že ten dotyčný tam musel být, jinak to není možné. Nebo naopak, nemohl to udělat, protože by to fyzicky nedokázal nebo časově nestihl. Ale všechno jde vysvětlit. I tím nejstupidnějším argumentem se dá zdůvodnit, proč tam ten člověk zrovna byl. Třeba zastavil autem u lesa a šel se vyčůrat, šel trochu dál, aby na něj nebylo vidět – a uviděl v dálce hříbek, tak šel ještě dál k hříbku a tam ho někdo zastřelil. Byl tam nějakej vrahoun, co si myslel, že mu ten dotyčný jde vybrat tajnou skrýš. A logicky si říkáte, proboha, co by ta oběť dělala takhle daleko v lese? Museli mít s vrahem nějaký osobní vztah, tohle nemůže být náhoda. Ale nakonec se potvrdí, že byla. 

Fyzicky lidi zvládnou nepředstavitelné věci. Chlap se stokilovou obětí dokázal slézt tahový svah, který jsme nemohli ani my, aniž bychom cokoli nesli, zdolat jen tak, klouzali jsme se, přidržovali se stromů, slaňovali. Jiný zvládl svou oběť přes březnové zbytky ledu protlačit v plastové krabici doprostřed toku přehrady, ale normálně byste si mysleli, že tam musí za 30 vteřin zmrznout. Nebo manžel zabil manželku, pak ji vezl cik cak lesem, náhodně se zastavil a začal kopat. Byli jsme přesvědčeni, že nemohl za třináct minut, kdy ho zachytily kamery v autě, dojet na místo, vykopat hrob, pohřbít ji, zaházet, vrátit se do auta a projet na další kameře. Mohl. To jsem se naučil – možné je leccos a všechno je možné vysvětlit. 

Napadá vás někdy, že vina není vždy jednoznačně daná? Zákon má jasno, ale když se dozvíte, co je za tím, pochopíte, že se nese trochu dál, mimo osobu pachatele.

Jasně a nejenom mě. Vražda je věc, kterou nelze omluvit, ale do jisté míry ji někdy lze pochopit. Úplně typický případ je, kdy muž neskutečným způsobem týrá po léta ženu a ta jednou vezme v kuchyni nůž a zabodne ho do něj. Chvilku je z toho vyklepaná, chvíli ho nechá chrčet, než jí to dojde a zavolá záchranku, ale už je pozdě. 

Nechci říkat nepopulární věty, ale třeba některé případy znásilnění, to se člověk ptá, proč? Nemyslím, že holka jde do fitka a cestou domů ji přepadne nějaký dobytek, ale holka jde do baru, tam se seznámí s mužem, kterého vůbec nezná, nebo si domluví schůzku přes net – neví, co to je za člověka, nechá do sebe lít panáky a pak s ním jde do bytu – a co jako očekává? Že si spolu zahrají člověče, nezlob se a on jí zamává na cestu...? Nevím, jestli mi rozumíte.

Rozumím, je to extrémně rizikové chování. 

Přesně. Nebo tady na okresní úrovni, chlapík po výkonu trestu, ale docela slušný člověk, běžela mu invalidní penze, důchod, našetřilo se mu asi sto tisíc korun a on si je vzal a šel do parku, kde se u nás shlukují pochybné existence. A při výslechu nám jeden z nich potom říká: „Co si jako myslel? On si k nám přijde sednout s obálkou a vykládá, kolik v ní má, to je jako by přišel Santa Claus – já jsem mu to prostě vyškub a najednou jsem se viděl, že běžím…“

Při své práci riskujete život, říkal jste si někdy proč? Za vším, co děláme, je téměř vždycky aspoň kousek ega. 

Jako riskovat život pro vlastní uspokojení? To je blbost, ne?

Můžete se cítit jako hrdina. 

Nikdo z nás, nikdo z policajtů ani hasičů do akce nejde s tím, že riskuje život. My jsme vycvičeni, víme, do čeho jdeme, víme, co tam děláme a proč – a naopak pracujeme s tím, že chceme někoho zachránit, když to řeknu pateticky, ten zbytek zeměkoule. Tak to máme nastavené. Horolezec také nejde na skálu s tím, že spadne, ví, že existuje riziko, ale hlavně myslí na to, že chce nahoru. Nejde o to cítit se jako hrdina, i když třeba pro mě hasiči jsou hrdinové. Oni běží tam, odkud ostatní zdrhají, záchranáři jakbysmet. Ale určitě ne, abychom si užili adrenalin. 

Máte v práci strach?

Každej má strach. Kamarád z kapely Martin Pražák říkává: „Strach a peníze jsem nikdy neměl.“ Ale já jsem měl strach mockrát. 

Máte trik, jak ho zvládnout? 

Myslím, že se podobně jako sportovci koncentrujeme na výkon, je to spíš nervozita než strach. Koncentrace mi pomáhá. K tomu mám historku – stáli jsme v nějakém hnusném baráku na Žižkově, napáskováni u dveří v zástupu, takzvaném vláčku, a chystali se ty dveře vyrazit. V plném vybavení, kukly na obličeji – a to jsou momenty, kdy v té kukle slyšíte tlukot vlastního srdce – a kolega za mnou se mě najednou zeptal, jestli vím, co dělá lenochod, když hoří v buši. Já jsem na něj vytřeštil oči: „Cože?“ Tak to úplně šeptem zopakoval. Já jsem byl soustředěný úplně jinam a říkám: „Nevím, vole.“ A jemu se rozzářila očička v té kukle: „Hoří také!“ Blbec! Jak vidíte, každý se uvolňuje jinak. Pak jsme si to vyříkali. 

Co dělá dobrého kriminalistu dobrým kriminalistou? 

Jako v každé jiné profesi: odbornost, znalost, zodpovědnost, férovost. Ale tohle vám napíše i dítě. Podle mě má dobrý policajt policejní srdce. 

Jak se to pozná?

Právě například tak, že jde do rizika, zákroku, a reálně v ten okamžik nevnímá svoje ohrožení, ale plní svoje poslání s tím, že je teď tady od toho – má srdce bojovníka, srdce na správném místě.

Co vás na práci nejvíc těší? Asi to nebude administrativa.

Administrativa je to nejhorší, to vám řekne každý policajt. Rozhodně se neumenšuje, podle mě se spíš vytrvale navyšuje. A co mě těší? Prospěšnost. Že z prostředí našeho civilizovaného světa vyrvu ten největší lidský hnus. Dopadnout a usvědčit, třeba vraha, co dostane po právu svých 20 let, a takový lidský odpad bude dvě desetiletí uklizený za mřížemi, to je dobrý pocit. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale jsem rád, že je pak na světě zase o trošku líp a že jsem se na tom podílel.

Soubor povolení, která k vyšetřování potřebujete, je velký. Jaký „papír“ vás otravuje nejvíc?

Těžko od pasu vystřelit, osobně si myslím, že pravidla jsou poměrně přísná a policie by měla mít flexibilnější pravomoci a snadnější přístup k informacím. Systém povolování je složitý, zdlouhavý a nám jde někdy o minuty. Chápu a vím, že všechno je zneužitelné, ale v případě zneužití, ať je trest vůči tomu křivému poldovi, co to udělal, exemplární.

Chtěl jste někdy seknout s prací kriminalisty?

Ano, samozřejmě. 

Kdy a proč?

Když mě GIBS stíhal za zneužití pravomoci úřední osoby. To jsem si říkal, co jsi s tím svým životem provedl? Pětadvacet let se obětuješ a tohle se nemělo stát. V tu chvíli mi běželo hlavou, že jsem udělal chybu, že jsem vůbec k policii kdy šel.

Nakonec jste zůstal. Dopadlo to dobře?

Dobře to dopadlo v tom smyslu, že jsem se očištěný vrátil zpátky do služby, ale jizva na duši nezmizí. Zvažoval jsem, zda vůbec zůstanu. Celý svůj dospělý život jsem policajt, vždycky jsem tomu strašně věřil a dával práci maximum. Přirovnal bych to k situaci, kdy policie je jako ženská – moje životní láska. A ona mě po letech za nějakou trapnost, možná flirt na baru, sbalila kufry a řekla, jdi do hajzlu. A teď jsem stál před tím barákem, nikdy jsem neměl jinou, a nechápal jsem, že nějaká coura mě obviňuje, a moje láska se za mě nepostaví, ale řekne, ať vypadnu. Dva roky mi trvalo, než jsem prokázal, že to tak nebylo. Že šlo jen o pomoc dobré věci, nikomu jsem neublížil, neuškodil a hlavně jsem nezískal pro sebe osobně žádný prospěch, jen jsem šel pro informaci na pomyslnou hranu. A policie, ta moje pomyslná žena, pak řekla, tak jo, tak pojď zpátky. A já jsem popadl kufr, těšil jsem se, protože jsem o tom celou dobu snil… ale pak jsem si říkal, hele, já s ní už asi nemůžu spát. V takovém rozpoložení jsem dostal nabídku dělat šéfa kriminálky v Písku a jsem za to rád. Jsem tu rád.

V čem je práce v Písku „na okrese“, jak říkáte, jiná? Chybí vám Praha?

Určitě mi nechybí ten velký svět a velké podsvětí. Vraždy jsou vlajková loď, pro mě to byla největší životní škola a bylo mi velkou ctí, že jsem tam mohl pracovat. Nešlo jen o to, že jde o nejzávažnější trestnou činnost, která po terorismu a podobných věcech existuje. Ale všechno je řádově jinde, možnosti, zázemí, respekt. Pro ilustraci – přijde detektiv z okresní kriminálky a zaklepe na paní Vomáčkovou. „Já jsem poručík Vokurka a tady vedle vaší sousedce někdo v noci vykradl králíkárnu. Byla jste doma, neslyšela jste něco?“ A ona reaguje ve stylu: „Prosím vás, co je mi po ní? Je to hrozná kráva, nemůžu ji ani cítit! Na shledanou!“ A práskne dveřmi.

Situace dva, zvonek v bytě v Praze, otevře chlapík. – „Dobrý den, kapitán Vokurka a poručík Novák, oddělení vražd, můžeme vám položit pár otázek?“ – „Co si přejete, pánové?“ – „Naproti tady včera v deset došlo k nějaké rvačce, pobodání a jeden člověk zemřel.“ – „Heleďte, já jsem sice nebyl doma, byl jsem v práci, ale počkejte, zeptám se manželky.“ Zavolá manželku: „Hele, Boženo, ty jsi byla doma, aha, neslyšela nic, počkejte, zavolám syna...“ a tak dále. Vražda se normálně smýšlejícím lidem ekluje a snaží se pomoct. Ale když se tady pokoušíte řešit, jestli soused nepěstuje marjánku, tak vám lidi řeknou: „Nevím, je to jedno, tak ho nechte, neotravujte ho.“ Práce na vraždách byla zajímavější, intenzivnější, ale také náročnější, nebezpečnější a složitější. Ale nechybí mi to, už toho bylo dost. 

V minisérii Vedlejší produkt, k níž jste psal scénář inspirovaný reálnými případy, je moment, kdy jeden z vyšetřovatelů drží v ruce seznam s desítkami vražd, jimž se blíží promlčení. Měla by vražda mít promlčecí lhůtu? 

Podle mě ne.

Připadalo mi děsivé, kolik jich je a že za každým tím jménem je rodina, blízcí a jejich tragédie. Jak vnímáte a prožíváte příběhy lidí, kteří takhle ztratili děti, partnery, rodiče?

Fest, co vám budu povídat. Tohle je šílené. Považte, že každého z nás v životě potká nějaká velmi bolestivá věc, ztráta blízkého, a v každé situaci je to zdrcující. A i když je to nesrovnatelné, zkusím to trochu odstupňovat. V první škatulce je úmrtí velmi starého člověka po nemoci. O pár škatulek dál jsou mladší lidi, kterým se stane nehoda, zaviněná, nebo nezaviněná. Pak může následovat vražda, která vám sebere někoho blízkého. Hrozné třeba je, když je otec alkoholik a násilník, matka ho zabije a zůstanou děti, co mají otce mrtvého a matku ve vězení. Pak je extrém, kdy nějaká lidská zrůda zmaří život člověka, který s tím nemá nic společného, kvůli stokoruně, nebo ze sexuálního motivu... Musíte těm lidem říct, co se stalo, a najít v sobě sílu jim slíbit, že uděláte maximum, abyste dopadl člověka, který to udělal, protože už je to jediné, co pro ně můžete udělat. Pochopitelně s nimi často komunikujete a vůbec to není jednoduché.

Na druhou stranu mám pár přátel mezi lidmi, kteří přišli o někoho blízkého, během vyšetřování jsme se skamarádili a občas zajedeme na večeři nebo na pivo pokecat. Ne, že bych to vyhledával. Někdy se většímu sblížení spíš vyhýbám, i když chápu ty lidi, že k vám chtějí mít blízko. Ono se to nabízí – policajt je kolikrát jediný, kdo jim v té naději zbyde. 

A když případ vyřešíte? 

Pak přicházejí někdy trošku bitter-sweet momenty, kdy vám i po deseti dvanácti letech chodí před Vánoci e-mail nebo SMS s přáním od těch, jimž jste odlehčil aspoň tím, že jste dopadl vraha.

Napadla mě ještě horší škatulka. Někdo přijde o blízkého násilnou smrtí, nevyšetří se to, nebo se dokonce ani nepodaří najít tělo. A rodina si už jen přeje, aby ho mohli pohřbít, aby nalezli klid. Jako by zoufalství neznalo dno.

O tom jsem chtěl také mluvit, to je další škatulka. I takové případy máme, kdy tělo oběti není. Někdy jsme chytili vraha, ale nedokázali jsme se dostat k tělu. Zátěž je to enormní, rodina to v sobě nemůže uzavřít, ukončit, rozloučit se, dát svému člověku poslední sbohem. S jedním takovým případem jsem odcházel z Prahy, dodnes tu paní nenašli. Pachatele máme, ale ona není.

Dávají vám tyhle zkušenosti jinou perspektivu vůči vnímání běžných starostí? Když tohle vidíte, říkáte si, že jiné problémy jsou vlastně prkotina? 

Na jednu stranu, ano, dávají, na druhou stranu berou. Asi to nemá jednoznačný rozměr. Přiznám se, že když jsem byl mimo službu, tak jsem se trochu upíjel a měl jsem vlny sebelítosti. Cítil jsem velkou nespravedlnost. A najednou třeba přišla zmiňovaná SMS s vánočním přáním od jedné paní, dnes už babičky, kterou znám z doby, kdy jsem řešil vraždu jejího manžela. A v tu chvíli jsem si říkal, co se tady lituješ, ty blbečku, koukej se vzpamatovat, dobře to dopadne, máš čisté svědomí, musíš se s tím poprat, zvládneš to. 

Věříte při vyšetřování na instinkt, intuici? 

Ano, vždycky jsem věřil ve svůj instinkt a hodně jsem si za ním stál. Také jsem se párkrát spletl, nikdo z nás není dokonalý, tím spíš já. Každopádně instinkt je v životě policajta důležitá věc.

Narodíte se s ním, nebo se získá cvikem?

Potřeba je obojí, jako u sportu. Pot, píle a snaha se musí potkat s chtíčem, zdravým tahem na bránu a talentem. Ale třeba se pletu.

Co děláte za sport?

Do vojny jsem intenzivně hrál házenou, po vojně boxoval. Pořád se průběžně udržuji v kondici. 

Čtete krimi? 

Vůbec nečtu, říkám vždycky, že na to nemám čas. V práci čtu furt něco, kontroly spisů a tak dále. Když mám čas na odpočinek, tak jdu raději se psem nebo se podívat na zimák na kluka, který hraje hokej. Mám hodně práce i zájmů. A když dojde na opravdu pasivní čas, tak spím. 

Napsal jste knížku pro děti Tatínku, povídej. Co bylo popudem začít psát? 

Já jsem to psát vlastně ani nechtěl. To byly pohádky, které jsem si vymýšlel pro svoji holčičku, která byla a pořád je hodně zvídavá. Přišlo mi hrozně nudné říkat, proč má klokan kapsu, protože je vačnatec a má v ní miminko. Proč má zebra pruhy… Tak jsem vždycky vymyslel nějakou pohádku, a když pak jsem měl to svoje nešťastné období, dcerka mi říkala: „Tak napiš ty pohádky, cos vymyslel.“ – „Koho zajímají moje pohádky?“ – „Taťko, byly moc hezké, bylo by fajn, kdybys je napsal.“ – „Ale já si je nepamatuji.“ – „Tak já ti je převyprávím.“ Tak mi je převyprávěla. Napsal jsem tři čtyři a zkusil je poslat do malého nakladatelství Davida Laňky. A jednou večer jsem koukal těma krvavýma očima do monitoru, když mi odepsal, že je to super a že bychom se měli sejít. V té nelehké době mi možnost psát knížku pomohla trochu uniknout z reality a také splnit si svůj malý sen. Za to jsem vděčný. m