Hugh Grant: Jsem rodinný typ

posledních letech se začínáte specializovat na role, které jsou poněkud záporné. Proč? 

Moje žena, která dělá jógu, by vám řekla, že to je proto, že všechno v životě má být v rovnováze, a že když jsem do té doby hrál všechny ty romantické chlápky, kterým tak trochu chyběly koule, tak teď je na čase, abych hrál ty, co ostatním ty koule rvou.

Narážíte na váš aktuální film Heretic, ve kterém tyranizujete ty dvě nebohé dívky?

Nechci vás zklamat nebo vás připravit o iluze, ale ty dvě milé dívky koule nemají. Tedy alespoň pokud vím, v dnešní době jeden neví, jak to kdo má.

Když jste říkal, že vaše žena si to vysvětluje potřebou rovnováhy, jak si to vysvětlujete vy?

Já vysvětlení nehledám, prostě to tak je a já jako námezdní herec neremcám, hlavně, že mám práci a mohu uživit tu svou velkou rodinu.

Kterou jste přitom vždycky odmítal…

Já jsem odmítal rodinu? Já odmítal jenom děti, protože jsou hlučné, rozmazlené a pořád si jen stěžují na rodiče, jak jim ničí život. Ne, že bych byl jiný. Ale kdyby za mnou třeba před dvaceti lety přišli nějací gangsteři a řekli mi: Hughu, budeš patřit do Rodiny!, tak řeknu: Jasně, rád. To zase nedělejte, že nejsem rodinný typ (smích).

No a jak to máte s dětmi dnes?

Pokud vím, mám čtyři.

Jste si jistý?

Asi. Snad. Nevím. Pokud je někde nějaké, o kterém nemám tušení, tak ať si to nechá, nehlásí se ke mně, už takhle mě dost stojí ty čtyři.

Kolik?

To ani nechtějte vědět. Nikdo mi neřekl, jak děti strašně lezou do peněz. To vědět, tak si jich tolik pořizovat nebudu.

Počítám, že to s vámi umějí…

Jsem přesvědčený, že všechny děti, ještě když jsou u svých matek v dělohách nebo případně v dělohách náhradních matek, podstupují nějaký genetický seminář na téma Jak dokonale ovládat své rodiče. Ty bestie vědí, s čím jít za matkou, protože by jim to nedovolil otec a naopak. Umějí rozhádat rodiče tak, že ti přestanou věnovat pozornost dítěti a ono pak má klid dělat, co dělat nemá. A rodič se v tom jenom plácá a zoufale se snaží vymyslet něco, čím své děti vytočí podobně.

Máte na to nějakou speciální metodu?

Zkoušel jsem všechno. Zabavit jim mobily, ale z nějakého neznámého důvodu jim to nevadí. Když dostanou zaracha, jsou dokonce rády, že nikam nemusí. Když je vyprovodím do školy a tam jim nahlas řeknu, že je miluji, ostatním spolužákům to přijde cool. Takže jediné, co zabírá, je, když o nich mluvím v médiích, což nesnášejí. Takže prosím ještě aspoň dvě otázky, aby byly vytočené (smích).

Musíte se před nimi schovávat?

Musím. Jinak by mi z nich někdy praskla hlava. Pořád se na něco ptají. Co čekají? Že mám na všechno odpověď? Jsem jenom hloupý herec a nevím víc než ony! Nevím nic, co bych neměl z nějaké své role! A tak když je toho moc, schovávám se před nimi na záchod. To je jediné místo, kde mám klid. Mám tam křížovky a sudoku, někdy si pročítám burzovní zprávy, články o výtvarném umění… nedá se říct, že by čas tam strávený byl úplně na nic.

Vy patříte mezi sběratele výtvarného umění, pokud vím…

Co vás nemá. Já si na to jenom hraji. Můj asi nejlepší nákup byl Warholův obraz Elizabeth Taylorové.

Visí vám někde na čestném místě?

To ne, ale pořídil jsem ho za 4 miliony a prodal za 23. Víte, co jsem za to koupil nemovitostí? Ty kupuji nejraději. Zařídím je, třikrát tam přespím, čímž zvýším jejich hodnotu, a prodám je.

Nechat si je nechcete?

Nemůžu. Už jsme mluvili o tom, jak jsou děti drahé (smích).

Vy jste s dětmi začal docela pozdě…

To záleží, jak se to vezme. Pozdě… Začal jsem s nimi, když jsem tušil, že bych mohl být mentálně způsobilý výchovy. Někdo to má ve dvaceti, já to holt začal cítit až v padesáti. 

Můžeme se vrátit k těm vašim rolím z posledních let? Vy si ty záporáky dost užíváte, co?

Velmi. Je příjemné být slizký a zlý. Díky tomu pak doma mohu být za toho hodného.

A jste doma hodný?

Také umím zlobit, ale slíbil jsem ženě, že nebudu zabíhat do podrobností našeho milostného života, protože ona by mě pak ztrestala příliš a já mám nízký práh bolesti.

Ještě pořád hrajete na piano?

Snažím se, ale že by mi to šlo nějak výjimečně, to se říct nedá.

Přitom vás učila maminka Andrewa Lloyd Webera.

No, vidíte to, veškerý svůj talent narvala do něj a já jen paběrkoval. Kde jsem dnes mohl být, kdybych psal muzikály jako Andrew.

Na druhou stranu jste možná měl víc žen než on.

To byste se divil, Andrew je neskutečné zvíře.

Měl jste někdy chuť praštit s herectvím a být něčím jiným?

Měl. Neskutečnou. Ale ono se to špatně dělá. Když jste malíř a chcete praštit s malováním, tak prostě třísknete o zem paletou, štětci nebo stojanem. Když jste muzikant, praštíte s nástrojem. Ale s čím mám praštit já jako herec? Jedině sám sebou. A představte si, jak sebou furt flákám o zem. Bylo by to nedůstojné muže mého věku, otce čtyř dětí, překupníka umění a toaletního luštitele křížovek. Takže mi nezbývá, než být hercem až do konce svého života. Omlouvám se za všechno utrpení, které vám tím ještě způsobím. m