Transgender děti

lna genderové dysforie se sem přivalila ze západního světa a vzbuzuje extrémní emoce. Jenže něco jiného je debatovat teoreticky u piva a něco jiného, když přijde vaše milovaná dcera a řekne: „Mami, já jsem vlastně kluk!“ V české odborné komunitě proto vznikla platforma Ghealth, která se snaží osvětlit cestu, jak s takovými dětmi pracovat – odborníkům, institucím i rodinám. Jejími členkami jsou i terapeutka Andrea Porschová a psycholožka a psychoterapeutka Barbora Čeledová. Obě mají zkušenosti s prací s teenagery a v terapeutické praxi klienty s genderovou dysforií.

Jak vypadají čísla nárůstu genderové dysforie v Česku?

Andrea: Obecně ty křivky vypadají velmi podobně jako v minulosti křivky nárůstu anorexie nebo bulimie, počtem i v čase. Nemám bezprostředně tvrdá data, ale zdá se, že jsme za vrcholem.

Není genderová dysforie spíš jedním z projevů krize duševního zdraví dospívajících?

Andrea: U lidí, kteří jsou skutečně transgender, to s duševním zdravím nijak nesouvisí. Zároveň víme, že ne každý, kdo k nám přijde, je skutečně transgender, nebo nebinární. Nám se normálně v praxi stává, že s tím člověkem odpracujeme nějaké kvantum času a on řekne: ale já to nechci, já to tak vlastně nemám. V tomto smyslu to s krizí duševního zdraví souvisí. Jenže je to složitější, když budu tvrdit, že mám upadlou ruku, tak mi to nikdo nebude věřit. Ale když budu tvrdit, že mám vícenásobnou strukturu osobnosti, že mám ADHD, že jsem trangender, že jsem nebinární, tak to není na první pohled viditelné a i odborná diagnostika je velmi složitá. V tomhle smyslu může někdo transgender využívat jako „nálepku“ nebo „škatulku“ pro svoje problémy – a to může souviset s nárůstem duševních poruch. Je to jako využitelná „diagnóza“.

Bára: V praxi se setkávám s lidmi, kteří přijdou od klinického psychologa s doporučením, kde stojí zjednodušeně řečeno: terapie, terapie, terapie. Pokud si nejsme jisti, zda se jedná o jednoznačnou diagnózu, počkáme, abychom zjistili, kdo je skutečně transgender, a kde to souvisí s něčím jiným. 

Jaká je vlastně generace současných teenagerů ve srovnání s minulými? Jak přemýšlejí, co je trápí, co jim chybí? 

Bára: Dnešní mladí se snaží být zajímaví, hlavně být vidět, být na sítích. Často mají vztahy jen přes sítě a říkají o tom, že spolu chodí. Tohle řeší – nereálné vztahy třeba. A protože se hodně klade důraz na odlišnost, často za každou cenu, doplácejí na to lidi, kteří jsou skutečně trans, protože jsou společností vnímáni jako ti, co chtějí být zajímaví a přitahovat pozornost. Je třeba rozlišovat, kdo skutečně je a není trans. Jestli si myslíte, že být skutečně trans je něco skvělého, tak není. Vždyť co všechno pro to musí dotyční udělat, aby mohli být ve svém těle. Co všechno musí projít u sexuologa, na terapiích, to, jak se říká, „nechceš“.

Andrea: Mladí lidi hodně řeší smysl života. Nevědí, jak si vybrat. Malý příklad: já jsem pěstounka a mám dítě z ústavu. Způsob, jak dostat dítě z ústavu do totálního kolapsu, je jednoduchý: dáte mu vybrat; postavíte před něj tři jogurty a ono dostane hysterický záchvat, protože nikdy před tím za celý svůj život nedostalo na výběr. Zatímco život v ústavu měl přesnou strukturu, nějak vypadal a někam se odvíjel, například jogurt byl jen jeden a žádný jiný, v dnešní společnosti jsou všechny děti tak trochu jakoby „venku z ústavu“ – je strašně těžké si vybrat. Protože všechno je možné. Nevědí, jestli má smysl studovat, jestli má smysl chodit do práce. V minulosti mí klienti také hledali smysl života, ale jejich cesty byly více dané.

Ve vývojové psychologii se říká, že děti jsou železné, dřevěné a skleněné. Železné děti vydrží všechno, dřevěným občas vypadne tříska a skleněné, když spadnou, rozbijí se. Dnešní výchova, která dětem věnuje tolik pozornosti a péče, způsobuje, že máme lavinu dvanáctiletých skleněných dětí, které, když se cokoli stane, tak se rozsypou, berou antidepresiva. Vůbec to nesoudím, jen komentuji současný stav téhle generace. A ona se s tím bude muset popasovat, oni to zvládnou, dospějí a poradí si s tím, a ten svět podle toho bude vypadat. 

Bára: Mám v terapii i děti z rodin, kde máma i táta extrémně pracují a dítě, ať si dělá, co chce. Má cokoli na výběr, jakékoli kapesné, všechno si může dovolit, všechno je možné. Ale rodič tam emočně není přítomný. To je také časté téma a děti v dnešní době trápí.

V čem je trend transgenderu jiný na rozdíl od vlny bulimie, anorexie nebo sebepoškozování? 

Andrea: Bulimie, anorexie nebo sebepoškozování, jsou vždycky nějaká manifestovaná práce s tělem a duševním zdravím. V transgender problematice může celý proces probíhat jen v duševní rovině. V tomto pohledu je lepší být transgender, než se třeba šest let prát s bulimií, což může mít další zdravotní následky. Dokud člověk nenastoupí na hormonální terapii a nepodnikne další kroky, je snadné stát se zase cis člověkem. V tom je velký rozdíl. 

Bára: Slyšela jsem hlasy, že když si mladý člověk vzpomene, že je trans, tak mu hned nasadí sexuolog hormony a všechno jede. Tak to opravdu není. 

Andrea: Pohled veřejnosti a odborné veřejnosti je rozdílný. Lidé věří, že sexuolog dá každému všechno, stačí si přijít. Realita je taková, že sexuologové snadno nedají, endokrinologové snadno nedají, a vůbec nejvíce budou vše zvažovat psychologové. Jenže bohužel spousta teenagerů se snaží sehnat si hormony nelegálně po internetu a daří se jim to.

Mají vaše příběhy z praxe něco společného? 

Bára: Ten narůstající problém je u dívek. Dívky, kteří se cítí jako chlapci. Nárůst u kluků, kteří chtějí být ženami, je pozvolný nebo žádný. 

Andrea: Typický transgender stereotyp známý ve společnosti, je muž převlečený za ženu vykazující nějaké ženské znaky. K nám ale typicky přichází úplně opačně – holek je řádově více než kluků. Jako freudovská psychoanalytička jsem se snažila najít hlavně ve vztahu k mámě či tátovi něco společného. Ale tisíc klientů, tisíc příběhů. Jediné, co v praxi zažívám, je opačná detekce: naprostá většina skutečných transgender lidí přichází se dvěma verzemi příběhů. Buď to věděli odjakživa, nebo vždycky jim bylo něco divného, ale nikdy nic o tom nečetli nebo neslyšeli – a když si o tom přečetli, tak pochopili, že se jich to týká. Transgender, většinou nechtějí být exotičtí. Nechtějí většinou poutat pozornost. Ano, chtějí, aby ostatní věděli, že je to kluk nebo holka a nějak se jmenuje, ale jinak nechtějí nic řešit. Je pro ně bolestivé, když budí pozornost tím, že se narodili ve špatném těle. Ti, co chtějí být exotičtí a mají často problém se vším a se všemi, jsou pravděpodobně ti, u kterých vyvstává otázka, zda jsou skutečně transgender. Nebo tam jsou jiné psychické problémy, nebo jsou transgender a k tomu ještě mají psychické problémy. 

I z odborných kruhů zaznívá tento model: dívka je vyděšená, že se jí mění tělo, že dospívá, tělesný vývoj předbíhá ten mentální a cestu nachází v upnutí se na myšlenku, že v klučičím těle a klučičím světě to bude lepší. Nachází ve svém záměru podporu nejčastěji v internetových komunitách. Navíc se tímto „protestem“ separuje od rodiny, což je jedním z úkolů puberty. Můžu se jako rodič spolehnout, že terapeut či klinický psycholog tohle detekuje?

Bára: Spolehnout se nedá nikdy na nic na sto procent. Samozřejmě víme, že u adolescentů je toto téma a odborníci s ním počítají a pracují. Proto se také obecně doporučuje tam, kde není transsexualita jednoznačně detekována již od brzkého věku nebo tam vidíme nějaké možné jiné důvody, proč dítě tvrdí, že se necítí být ve vlastním těle, počkat až do těch 18 let nebo i déle, až puberta trochu opadne. Do té doby s dítětem pracujeme terapeuticky a vyčkáváme.

Andrea: Pokud půjde o terapeuta či klinického psychologa, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, a skutečně jí rozumí, je předpoklad, že časem začne vnímat nesoulad mezi deklarovaným stavem a skutečností. Postupně se pak zaměří na vedení klienta k pochopení, jak to ve skutečnosti opravdu má. Tato práce pak většinou vede ke změně postoje klienta.

Co by mělo být záměrem terapeuta v případě, že se mu do práce dostane klient s genderovou dysforií?

Andrea: To nejpodstatnější je přijetí toho člověka. Ve freudovské psychoterapii ho přijímáte vždycky a je jedno, jestli si myslí, že je Kryštof Kolumbus. Fakt přijetí a to, že mu někdo naslouchá a přijímá ho, je hrozně důležitý. Rodiče to někdy berou chybně, že ho v tom podporujete. Ale vy ho jako terapeut musíte přijmout bez výhrad, jako maminka nebo tatínek. Naším cílem je vedení klienta k sebepochopení, k pochopení svých motivů. My mu v tom pomáháme a musíme ho přijímat a pochopit, co se s ním děje. A pak s tím člověkem dál pracujete, u analytiků to trvá rok dva tři. A někdy řekne: já to možná vlastně ani tak nemám a pokračujeme v terapii. 

A když dojde k tomu, že skutečně je transgender? 

Andrea: Když klient řekne, já už to chci řešit, následuje psychologické vyšetření a tak dále. A pokud to další vyšetření potvrdí, vedu ho obvykle v průběhu hormonální terapie nebo až do operativních zákroků. Řeší se rodina, spolužáci, pocity. A jako pomyslně dobrý rodič mu pomáhám situaci zvládat. Zlomek klientů pokračuje i po operativních zákrocích – a tam jde o reintegraci do běžného života. Trans člověk se často snaží udělat tlustou čáru, fotky vyhodí, dětství nebylo, škola nebyla. Ale když už pak začne žít ten ženský nebo mužský život, cílem terapie je reintegrovat ho s tím, jaký byl před tím, aby mohl být celistvý. 

Největší šok je to pro rodiče. Ať už jde o objektivní genderovou dysforii, nebo jde o demonstraci jiného problému. Co v první fázi dělat?

Bára: Radikální odmítnutí téměř vždy nenávratně poškozuje vztah mezi dítětem a rodičem. Protože buď je reálně trans, a tím pádem stejně žádná jiná cesta není a nebude, a nebo se demonstruje něco, co je třeba řešit tak jako tak. Nezakazovat, neříkat, takhle mluvit o sobě nebudeš, jsi holka a hasne. Spíš říct: Aha, dobře, tohle určitě je téma, které je potřeba nějak pořešit. Nejsem kompetentní a potřebuji, aby s tebou mluvil někdo, kdo tomu rozumí... a tak dále. Nebát se s dítětem mluvit ani o svých obavách nebo myšlenkách, starostech, které s tím souvisejí. 

Jak dítě oslovovat?

Bára: Je dobré i tohle probrat s terapeutem a najít doslova „společnou řeč“, je to úkol pro obě strany. Jestli chce oslovovat Františku, já doporučuji na to přistoupit – a bude-li chodit na terapii a já s ním, tak to je to nejužitečnější, co můžu udělat. Je to nesmírně těžké, ale nejdůležitější je to, že to dítě bude zdravé a nebude trpět, když nemusí. 

Andrea: Chápu, že se rodiče bojí, že tím, že to přijmou, tak to potvrdí, a dítěti se to stane. A já jim říkám: když přišlo ve čtyřech letech, že je kočka, tak jste mu říkali, že není kočka? Ne, nechali jste ho mňoukat a je z něho kočka? Není. Nechte ho klidně říkat, že je zrovna František nebo Zuzanka, pokud není, tak nebude! A pokud je trans, tak jediné, co ho pojí s jeho skutečnou identitou, je jeho jméno, nemá nic jiného, vzhled, gesta, hlas... pokud mu vezmete jeho jméno, seberete mu to jediné, co má. Na posledním boardu Ghealth jsme dali do zápisu, že všichni souhlasí s větou, že rozmlouvání tranzice nebo její zakazování jednoznačně vede k vhánění dětí do tranzice. Radikální odmítnutí není cesta. m

Foto: Adobe Stock