Vladimír Kořen: Někdy jsem upracovaný morous

usím říct, že mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že při své moderátorské práci učíte na základní škole. Co vás k tomu vedlo?

Byla to náhoda. Takový uzlík na různých nitkách osudu. Skončil jsem jako starosta, přivedl jsem manželku do jiného stavu. Je učitelka a pan ředitel neměl náhradu za tři další učitele, kteří odcházeli. Ke školnímu prostředí jsem měl ale vždycky blízko. Bydleli jsme několik let ve škole v Řepíně na Kokořínsku, vedl jsem rybářské kroužky a Zázraky přírody jsou vlastně také taková škola hrou a zábavou.

A jak vás berou děti? Přece jen mít za učitele člověka, který dělá v televizi humor a zkouší na sobě všechny možné kejkle… nenarušuje to vaši autoritu?

Naopak. Děti mě vnímají jinak. Občas je vezmu na natáčení Zázraků přírody, pokusy mají rády a samy je zkouší. A říkám jim, že chybami a nedokonalostí se člověk učí a posouvá. Takže se jim snažím ukázat, že i když něco hned napoprvé nevyjde, nevadí. Důležité je si najít cestu.

Jaké to vlastně je učit druhý stupeň? Nemá člověk v padesáti někdy pocit, jako by mu vůči těm mladým už nějak ujel vlak?

Ani ne. Jsou báječní. To víte, už jsem v druhé půlce života. Ještě donedávna jsem si myslel, že mi je dvacet. Ale teď už energie trochu ubyla. Nicméně technologie, způsob komunikace i pohled mladých mi nejsou vzdálené. Ještě nejsem úplně ztracenej Kořen.

Máte svoji třídu jako třídní? A pokud ano, jaké to je nést za ně určitou zodpovědnost? Je v tom rozdíl oproti vlastním dětem?

Nejsem třídní. To bych opravdu časově nedal. A celkově mám ve škole už jen poloviční úvazek.

Což mě tak napadá – učíte svého syna, který je ve školním věku?

Ani náhodou. Myslím, že úlohy rodiče a učitele jsou rozdílné. Občas za mnou synek přijde a poradím mu. Ale teď má takové období, ve kterém chce ukázat, že nás má trochu „na háku“. Ale je to hodný a spravedlivý kluk. Teď jsem ho chtěl zrovinka nalákat, ať podá přihlášku do projektu Vzhůru do vesmíru. Parabolické lety, stav beztíže. Pokus jako hrom a navíc vesmírný výzkum je budoucnost.

Chtěl jsem ho nalákat zní, jako by se vám to nepovedlo… 

Pracujeme na tom :). Někdy nejsou lidé připraveni na práci, která je s čímkoli spojená. Takže jsme společně vytiskli souhlas rodičů. Oči mu ale jiskří.

Jak na své roky na základce vzpomínáte vy? Jaký jste byl žák?

Já to trochu popsal v knížce Řeka zázraků. Byl jsem hodně zvídavý a svět mě bavil, ale byl jsem také trochu trouba. Bavila mě matika, přírodopis, zemák i čeština… a slečny. Žák jsem byl pilný i drzý. A průšvihy jsem dělal takové, že mí současní žáci by se museli hodně snažit, aby mě překonali. 

Povídejte, to mě zajímá…

Jeden z mých velkých průšvihů je i v knížce v povídce Vlašák v akvárku. A to, že rybičky oďobávaly gothaj s majonézou, ten průšvih nebyl. Lotrovin ale bylo mnohem víc. Rozbitá okna, zranění, rvačky, toulání se s holkama… Zapalovali jsme na Mikuláše třeba popelnice, vytvářeli jsme pravou pekelnou atmosféru… Prostě samé jedničky a lavírování na hranici dvojky z chování. 

Snažím se představit si vás jako přísného rodiče čtyř dětí a moc mi to nejde… jaký jste?

Pro rodinu všechno. Nicméně hodně pracuji a jsem na roztrhání. Velká rodina nemá nikdy klid. Možná večer, když grilujeme nebo hrajeme hry. A přiznám se, že také někdy bývám dost nervák, nějak nemám rád nepořádek.

S manželkou máte čtyři děti, dcerám už je přes dvacet, jednomu synovi šestnáct a druhému tři roky. Co vás to tak napadlo mít s takovým odstupem další dítě?

To se těžko vysvětluje v několika větách. Má to mnoho rovin. Rozhodl jsem se, že po deseti letech skončím na radnici, v srdci se znovu otevřel prostor pro rodinu. A? A bylo z toho bejby. A napsal jsem o tom vlastně i tu knížku. 

A jak to zvládáte? Je třeba rozdíl v tom, že jste ve třiceti s dcerami víc blbnul a dělal víc fyzických aktivit, zatímco malého už spíš jen pozorujete z lavičky, jak si hraje?

Máte mě za lazara? (smích) Já se udržuji prostřednictvím vitaminů a mastiček ve skvělé formě. Pravda, teď mě znovu štíplo klíště s boreliózou a jel jsem s antibiotiky dva měsíce na půl plynu. Ale jinak… S Vládíkem běháme po zahradě, chodí se mnou a pejskem na procházky a řádíme vcelku slušně. Možná se má trošku líp než můj první synek, který mě celé své dětství zažil jako starostu. 

Zaujalo mě, že vaše manželka je mistryní v šachu. Jaké to je žít s někým, kdo umí přemýšlet několik tahů dopředu?

Těžké. Promýšlí věci trochu dál než jiní. Na druhou stranu jsou šachy velké nervy. Byť patří k výjimečným hráčkám, po prohře ztratí sebevědomí úplně ve všem. I v kuchyni. On ten vrcholový sport vlastně nebývá plný radosti, spíš naopak. Většina sportovců prohrává a hledá chyby. U šachů se to násobí tím, že jde o souboj rozumu a vůle. 

Máte vůči ní vůbec šanci vyhrát?

Nemám. Párkrát jsem během 25 let manželství zvítězil, ale je to, jako když vidíte polární záři. Výjimečné, nepochopitelné a náhodné.

S manželkou jste skoro třicet let. Co jste na ní nikdy nepřestal obdivovat?

To je těžká otázka, protože je to celý komplex vlastností. Obdivuji ji celičkou. Dala život a výchovu čtyřem dětem. Lidé občas mohou přehlédnout tu každodenní nenápadnou obětavost. To je takový tón jistoty. Moje žena je hluboká, inspirativní a opravdová. Bohužel přitahuje i lidi, kteří se její dobroty snaží zneužít. 

A to pak jdete a postavíte se před ni jako rytíř schopný trhat? 

Bojuji na její straně. Spíše právem než pěstmi. Máme za sebou deset let soudů, kde jsme se bránili nepřátelskému převzetí její společnosti. Vlastně jsme si dopředu vůbec nezjistili nic o lidech, kterým manželka prodala část firmy zaměřené na rozvoj intelektuálních schopností u dětí. Věřili jsme a doplatili na to. Člověk by se i pral, ale jsme v době soudů a práva. Strašně pomalého práva. Nakonec jsme se ubránili, ale byl to dlouhý a nervy drásající souboj. Ale našli jsme také lidi, kteří se projevili jako přátelé. 

A je naopak něco, co ji na vás štve?

Tak to vím naprosto přesně. Nemá ráda Kořena – upracovaného morouse. Jsou období, kdy mám diář přeplánovaný. Jakmile nastane nějaká malicherná změna, která ohrožuje program, dostanu se do pnutí. Nemám takové situace rád. 

Někde jste zmínil, že když sednete za volant, lepí se na vás smůla a měl jste za život padesát nehod. To vás doma ještě nechají řídit?

Nechají. Jsem jediný aktivní řidič v rodině. Jsem oběť, která si vytáhla kratší sirku. Smůlu za volantem mám strašlivou a pověstnou. No občas si za to můžu i sám, mám podezření, že mám toxoplazmózu. Takového parazita, který ovládá mozek. Člověk je nepozorný, roztěkaný, má hlad a otáčí se za ženami… Na druhou stranu jsem měl jen jedinou nehodu se zraněním, a navíc jsem ji nezavinil. Sestřelilo nás auto, které vjelo do protisměru. 

A když sednete za volant, už automaticky počítáte s tím, že se vám něco stane? Jde se proti tomu nějak obrnit?

Jasně. Jsem připraven, že přijde to nejhorší. Jako kluk jsem vyhlížel z okýnka vlaku zvířátka – zajíce, srnky, dravce… Přes den v provozu to není dobrý návyk, ale v noci vidím jejich oči výborně. Ochrana před následky nehody je jednoduchá, přiměřená rychlost. Otázka pro člověka mého typu není, jestli bude bourat. Otázka je, jak ta bouračka bude vypadat a jaké budou následky. 

Ví se o vás, že jste byl deset let starostou Říčan a neodešel jste úplně s pocitem, že politika je ta nejčistší profese. Jde v ní vlastně vůbec věřit lidem? Protože to je, mám pocit, pro vás dost klíčové…

Člověk v životě potřebuje přátele, na které je spolehnutí. Myslím tím přátelství jako ctnost. Tedy takové lidi, kteří pro obranu přítele vykročí ze zóny pohodlí a poperou se, aby mu pomohli. Ctnost je silně nedostatkové zboží. No a v politice hledat přátelství, je asi dost naivní. Zažil jsem spíše „přátele“, kteří neváhali zabodnout kudlu do zad. A v politice doteď jen rozeštvávají různé skupiny lidí proti sobě a těží z nenávisti. Ale abych nebyl úplně kritický, je pár politiků, kterých si vážím. I v Říčanech.

Slýchával jste hodně často, že o politice jako moderátor víte „tužku“?

Vystudoval jsem žurnalistiku se specializací politologie. Byl jsem několik let vedoucím vydání komentovaného zpravodajství ČT, to je každodenní vysoká politika v přímém přenosu. V Říčanech jsem se poctivě připravoval, čtyři roky chodil na každé zastupitelstvo jako občan. Studoval. Na radnici jsem přišel vcelku připravený i na ostré souboje s konkurenčními pohledy. Něco jsem ale podcenil. Měl jsem jako lídr lépe sestavit a prověřit tým kandidátů. Byli kvalitní po stránce odborné, zastupovali široké spektrum říčanské společnosti, ale někteří se po čase ukázali složitější v jejich lidství a ctnostech. Byli třeba svázáni místním klientelismem, ideologiemi nebo tím, že pro rozšíření své moci byli ochotni obětovat kohokoli a cokoli. Já mám samozřejmě také spousty chyb, ale snažím se držet slovo, směr a být spravedlivý. Co opravdu nesnáším, je sprosté pomlouvačné politikaření a skupinové přesvědčování se, že nějaký špatný či nemorální čin vlastně není tak špatný. Nemusel jsem odejít a má rezignace mnohé překvapila. Deset let je ale hodně dlouhá doba. Nechtěl jsem ztratit sebe ani rodinu. 

Co byste vzkázal tomu, kdo do politiky chce vstoupit a dělat ji čistě?

Určitě bych povzbuzoval a držel palce. Politika potřebuje co nejvíc aktivních lidí, jinak zůstane jen úzkému okruhu mocných, kteří si budou hrát s náladami a penězi celého národa. Možná jsme někde ve zlomovém okamžiku. 

Před časem jste vydal knihu Řeka zázraků. Co, že jste se pustil do další profese? A co spustilo tu potřebu ji napsat?

Píšu si příběhy do sbírky známek, manželka to ví a rozehrála takovou partii s nakladatelstvím Kazda. Jezdili jsme s kočárkem po výstavě Svět knihy a najednou stojím vedle pana nakladatele. Má žena to viděla o několik tahů dopředu. Nechci tvrdit, že šlo o manipulaci, ale její plán tam byl. Psaní mě neskutečně bavilo, vstával jsem ve čtyři ráno jako na ryby. A čtenářům se knížka líbí, což je dobře.

Měl jste nějaký cíl, co tou knihou chcete říct? A pokud ano, co to bylo?

Chtěl jsem říct, že život je to nejcennější, co jsme dostali darem. Od přírody, od Boha, od maminky a táty… Je krátký a každou vteřinou o něj přicházíme. Máme samozřejmě možnost naše vteřiny bytí proměnit ve zbytečnou krutost a zlo. Ale… Žádná zlatá mince přece nemá takovou cenu, abychom kvůli ní obětovali své blízké či přírodu, z níž jsme vzešli. Moc jsem se snažil o to, aby lidé poznali, že naše řeky jsou nemocné. Naivně jsme se je pokusili spoutat, zkrátili je, zastavěli jejich okolí… Vzali jsme jim místo v krajině a odstranili z nich rybí porodnice života – ostrůvky z oblázků. Jsem rybář a vnímám, jak hodně se rybáři musí snažit, aby zachránili četné rybí druhy. Úhoře nakupují a převážejí letadly, vysazují statisíce ryb. Nicméně přirozená rybí trdliště na průchodné řece dávala život miliardám malých rybek. A o ty jsme přišli. 

Co byste chtěl, aby lidi napadlo jako první, když se řekne vaše jméno?

Kořen? Láska k životu a bytí, moudrost, poznání, radost, úsměv a také čest… to je jak sprcha velkých slov. Stačí, když si vybaví usměvavou tvář, a ne spleť kořínků pod zemí. m

Text: David Laňka, foto: Profimedia