Dobrá, anebo špatná zpráva?
Kdo čte novinové titulky zběžně, mohl se radovat hodně, kdo je čte pozorněji, musel být trochu zklamán – přinejmenším u zpráv týkajících se toho, že zdravotní pojišťovny zaplatí diabetikům senzory na měření glykemie.
Senzory nepřetržitě monitorující hladinu cukru v krvi jsme v DiaSvětě velebili už v minulosti. Mají nespornou výhodu oproti běžným glukometrům v tom, že umožňují kontinuálně sledovat, jak se cukrovkářům (ale i prediabetikům a koneckonců i zdravým lidem) podepisuje „na cukru“ jejich chování; nejen to, jak jejich tělo reaguje na konkrétní potravinu a pořadí, v jakém jednotlivé chody konzumuje, ale pochopitelně i pohyb, stres a ano, třeba i radost. Standardní měřiče opírající se o analýzu více či méně nahodile odebrané kapky krve by tuto závislost dokázaly dokonale popsat jen tehdy, nořila-li by se ostrá lanceta do kůže mnohokrát denně, což je pochopitelně nesmysl, protože diabetici potřebují tento obrázek získávat pořád, takříkajíc až do konce svých dní.
Příliš úzký výběr adresátů podpory si už tolik chvály nezaslouží.
V tomto směru je záměr pojišťoven platit od ledna cukrovkářům kontinuálně měřící senzory chvályhodný. Co už si tolik chvály nezaslouží, je příliš úzký výběr adresátů této podpory. Jde totiž jen o část diabetiků 2. typu – těch, kteří jsou odkázáni na několik injekcí inzulinu denně a splní ještě další kritéria. Jedná se tedy o ty nejtěžší případy. Prediabetici a diabetici léčení tabletami si dál budou senzory platit ze svého. Na okraj jen podotkněme, že se navíc pohybujeme na trhu, kde je prodej prakticky monopolizovaný a neexistuje cenová soutěž mezi prodejci senzorů. I proto nejde vůbec o levnou záležitost – den kontinuálního měření vyjde samoplátce asi na 120 korun. Vztaženo k republikovému průměru by u nás cukrovkář-penzista utratil plnou pětinu důchodu jen za tuhle vychytávku.
Proč přiznat plnou podporu při nákupu senzorů jen nejtěžším případům diabetu nestačí? Protože už může přijít příliš pozdě. Podívejme se na důsledky rozvinutého diabetu: patnáctkrát vyšší pravděpodobnost amputace nohy kvůli polyneuropatii, onemocnění ledvin s výrazně vyšší pravděpodobností dialýzy, poruchy zraku způsobené retinopatií… A to jsme jen u tzv. mikrovaskulárních komplikací. Ty makrovaskulární zahrnující kardiovaskulární příhody, záněty a aterosklerózu seznam dále rozšiřují. Co stojí zákroky? Hemodialýza 800 tisíc ročně, transplantace srdce 1 700 000 a ledviny 600 tisíc, léčba při akutním srdečním infarktu 180 tisíc, při srdečním selhání 90 tisíc a při cévní mozkové příhodě od 40 do 80 tisíc. A připomeňme, že diabetiků je u nás jeden milion a jejich počet setrvale roste.
Deklarovaná podpora pojišťoven se netýká vůbec té skupiny pacientů, která by měla víc času na to strhnout kormidlo a nabrat příznivější kurs – navíc za situace, kdy platí, že je diabetes diagnostikován pozdě, protože v počáteční fázi jde o bezpříznakovou nemoc. Zpřístupnění senzorů širšímu okruhu pacientů by znamenalo uspokojivější kompenzaci cukrovky. Jde tedy o důležitý krok, ale nemělo by zůstat jen u něj, pokud má být o účinné prevenci vůbec řeč. ■