Když stárnou alfa samci

Poznáte je na první pohled. Většinou vysocí, obvykle pohlední, charismatičtí, vždycky sebevědomí, chytří, zajímaví, úspěšní. Daří se jim, na co sáhnou, a získat ženu pro ně není problém. Ale jednou narazí. Na svůj věk a jeho limity. Je to šok, který se ovšem dá rozchodit.

Text: Olga Procházková |  Foto: Shutterstock.cz, archiv redakce

Adiktolog Pavel Staněk má na sobě oblečení jen v červené a žluté barvě, včetně brýlí a kšiltovky. Je to punk a zajímavé. I on patří mezi stárnoucí alfa samce, i když jeho příběh je dost zašmodrchaný. Dvě vysoké školy nedostudoval – ne, že by na to neměl, ale protože byl rebel. Ze závislosti na alkoholu se dostal ve čtyřiceti, teď překročil padesátku a dostává se do fáze, která by se dala shrnout do pár vět, jež nezazněly z jeho úst, ale jsou dobrým leitmotivem k tématu. Ty věty jsou zhruba tyto: Věci, co mě bavily dřív, mě už tak nebaví. Věci, co mě zajímaly a nadchly, mě zajímají čím dál míň. Věci, co jsem zvládal rychle a hravě, tak mi trvají dlouho a neskutečně mě to štve. A už mi ani nestojí jako dřív… Čtenářstvo nechť promine.

Co jsi čekal?

Nás ostatní, co nejsme alfa samci, napadne, že tohle je možná malinko rouhání. Život jim doposud přál, tak tady to máte, pánové!

„Když to pojmete takto zjednodušeně, tak stárnutí je někdy opravdu první věc, se kterou si ti muži nevědí rady, a metody, jimiž jsou zvyklí řešit problémy, v tomto případě moc nefungují. Úbytek sil, chuti a elánu se nedá urvat ani vůlí, ani šarmem a jako adiktolog z praxe můžu říct, že ani chlastem a fetem,“ říká upřímně Pavel Staněk. A navíc si o tom s nikým ani nepokecáte. Protože alfa samci přece nedopustí, aby ztratili tvář. „Řekl bych, že tohle není krize středního věku, která přichází kolem čtyřicítky, ale až pozdějšího, a jako první mě k tomu napadá jediné: je kravina si myslet, že to bude furt stejný. Co jsi jako čekal? Že to bude pořád jako ve dvaceti? Že to bude furt easy? Nikdo ti nikdy neslíbil, že život bude neustále stejně lehký, jako když jsi byl na vrcholu sil.“

Rezignace na manželství v pokročilém věku má svůj termín – šedivý rozvod. Na obrázku je motiv z obálky stejnojmenné knihy

Šedivé rozvody

Stárnutí je pro současné muže náročnější i proto, že se změnila společnost. I na ně je vyvíjený tlak na výkon, vzhled, prestiž, spokojenost. I když jim už není třicet, cítí, že by si měli stát dobře. Že by měli dobře vypadat, že by měli být šťastní. A zároveň se zásadně změnil model párového soužití. Dříve bylo obvyklejší, že spolu manželé zestárli, aktuálně přibývá rozvodů i v pozdějším věku. A tento fenomén dokonce dostal i své jméno – šedivé rozvody.

„Lidi víc hodnotí svůj život, muži často zjistí, že sice s manželkou mají dvě dospělé děti, ale nemají si spolu už co říct. Někdo se rozhodne, že to nějak dotluče, někdo si řekne, ale ne, přece poslední kus života nebudu úplně nespokojenej! A není to jen ze strany mužů, stejně tak starší ženy opouštějí své manžely, připadají si třeba neslyšené, nedoceněné, chtějí od života víc,“ říká adiktolog. Část generace boomerů se tak „na stará kolena“ vydává poměrně nejistým směrem za novými vztahy.

Začít od nuly?

Z mnoha důvodů není málo mužů, kteří po padesátce nebo i později zakládají nové rodiny. Pavel Staněk tomu moc nefandí: „Pro alfa samce není problém sehnat si o dvacet let mladší partnerku, ale co s ní? Můžete dopadnout jako v pohádce S čerty nejsou žerty nebo ve filmu Nějak se to komplikuje. Prostě nestíháte. Ano, můžu opustit partnerku, využít posledního vzepětí sil, hrát si na postelového přeborníka a pustit se do přebalování miminek. Nejdřív bych si ale měl uvědomit, co hezkého mám v dosavadním životě. A nemyslím nějaké malé domácí štěstí s háčkovaným ubrusem na stole, ale jak si celkově stojím tak nějak vůbec. Jak jsem na tom, pokud jde o vztahy s dětmi a s partnerkou. Jak to mám v práci, jestli mám v životě věci, co mě těší, jestli mám přátele, respekt. Zda mi stojí za to něco z toho ohrozit nebo dokonce zbořit. A jestli jsem si vědom, že sil mi bude spíš ubývat a že svoje potenciálně nově narozené potomky nejspíš nedovedu ani k maturitě a zadělám jim na život bez táty. Můžu dojít k tomu, že ano, ale měl bych vědět, proč to dělám a co riskuji.“

Film Nějak se to komplikuje poukázal na některé problémy stárnoucích mužů nejen s vtipnou nadsázkou

Sex a intimita

Podle České urologické společnosti trpí dočasnou nebo dlouhodobou erektilní dysfunkcí více než polovina mužů nad padesát let. „Já sám mám partnerku, kterou miluju, a je mi s ní dobře. Ale už nemáme sex třikrát denně jako na začátku. Naše sexualita se mění v trochu jinou intimitu. Pro mě je třeba intimnější, když přijdu domů a přítelkyně mi namasíruje záda nebo nohy nebo já jí. Povídáme si nebo mlčíme a v určitém momentu mi to připadá intimnější a hlubší než sex. Tohle je něco, co s milenkou nezažijete. Hluboké sdílení beze strachu ze selhání, z trapnosti nebo z toho, že neobstojím. Taková sounáležitost je v daném páru moc důležitá a stabilizující. Ne všechno musí být sex a ne všechno musí být erekce,“ říká Pavel Staněk.

Část mužů, u nichž se objeví erektilní dysfunkce, má pocit, že se zbořil svět, a začnou se nervovat, což problém ještě prohloubí. A pak se stáhnou do sebe. „Najednou je z toho ten chlap špatnej, a když to neřeší, může se problém časem propsat do všech odstínů vztahu. Muž ztratí zájem o vztah, o ženu, přestane si s ní povídat, uzavře se. Radím nestáhnout se, když to nejde v posteli. Pořád pěstovat vztah. Být připravený naslouchat, komunikovat, být intimní, i když třeba jinak.“

Intimita v pozdějším věku může mít úplně jinou podobu než zamlada

Ozvěna smrti

Nejistota a strach, když naše psyché a tělo nefungují tak, jak bychom si představovali, obvykle souvisí s ozvěnou smrti. Bojíme se smrti. A ta se s postupujícím věkem hlásí čím dál častěji.

„Ozvěna smrti přijde v momentu slabosti a nemoci. Přijde ve chvíli, kdy nám zemřou rodiče nebo se o ně musíme starat, nebo v době, kdy nám samotným někdy není dobře. Je to moment, kdy mi prolétne hlavou, kdo se postará o mě, až budu nemohoucí? Je to hodně znejišťující,“ říká Pavel Staněk. „Blízkost smrti nás nutí si uvědomit vlastní limity a je dobré si ten stav zvnitřnit. Připustit si, že nestihnu všechno, že všechny hezký holky na světě už nesvedu, v NHL už asi taky nebudu a novou kariéru v pětapadesáti či šedesáti taky asi nezačnu. Některými cestami se už nevydám a některý jsou úplně zavřený. A je to v pořádku, to je život, ale je dobrý o tom vědět a nehrát si, že to neexistuje.“

Pomoc bližnímu svému

Protože Pavel Staněk pracuje v prestižním adiktologickém zařízení, setkává se tam i s muži, kteří mají spoustu peněz, ale jsou unavení životem a marně hledají nějaký impuls, smysl věcí. „Párkrát jsem se jich zeptal, jestli pomáhají lidem. A oni řeknou: Jo, posílám támhle peníze. Ale já myslím něco jiného: zkusili jste jít jednou za týden do charity a dávat polévku bezdomovcům? Nebo pomáhat u mentálně postižených? Nebo si jít do domova seniorů s někým popovídat nebo někomu dokonce utřít zadek? Reálně pomáhat, fyzicky. Tam totiž vidíte odezvu přímo v ten okamžik, tam máte smysl hned. A taky úplně jinou perspektivu. Když kupujete jednu firmu za druhou, můžete se v tom zatratit, ale návrat k člověku je důležitý. Ne být s každým zadobře, ale když mám možnost, tak pomáhat,“ říká adiktolog.

Zajímavým filozoficko-psychologickým konceptem je logoterapie, jejímž autorem je neurolog, psychiatr a osvícenec Viktor E. Frankl. Smysl můžou podle Frankla dát člověku lidi a činnosti, které miluje. To stojí za zopakování: lidi a činnosti, které miluje.

Jednou přijde moment, kdy vás smáznou, říká o generačním soupeření Pavel Staněk

Potíže? To nejsem já!

Nejen alfa samci, ale lidé obecně mají tendenci považovat svoje problémy za něco, co nepatří do jejich života. Jako by nemoc, slabost, nechuť, byly věci kdesi venku, cizí, nepatřičné, něco, co se musí vyřešit, abychom byli zase v pořádku, abychom to byly my: až mi vymění kyčel, až zas budu v posteli borec, až přestanu být tak unavený, až splatím hypotéku. Teď se to nepočítá. Jenže všechno, co přichází, byť dočasně, je bezprostřední součástí naší reality, přítomnosti. Pokud máte tendenci oddělovat od sebe problémy či nemoci, můžete se dostat do momentu, kdy začnete jen čekat na to, až se to nějak napraví, spraví, problém se vyloučí, oddělí a budete zase v pořádku. A přestanete žít. Jenže všechno, co bolí, nejde, nefunguje a štve nás, k nám patří, jsme to my celí. Potřebujeme s tím žít, jak nejlépe to jde. Teď. Někdy týden, někdy měsíc, rok a někdy na stálo.

Všechno, nebo nic

S výše jmenovaným souvisí i postoj, který funguje, dokud je člověk mladý, plný sil a nemá závazky. Jeho princip je Všechno, nebo nic! U stárnoucích mužů se ale moc nevyplácí. Není možné si říct, že když neujdu Krkonošskou hřebenovku, tak už nic nemá cenu a shniju v křesle u televize. Pokud nevydržím dvanáct hodin denně pracovat, tak to abych šel do důchodu. Ne, určitě existuje něco mezi hřebenovkou a křeslem, mezi prací dvanáct hodin denně a penzí.

S jakoukoli duševní únavou nebo fyzickým omezením lze objevit, že čas jde trávit jinak. Třeba jít na výlet s vnoučaty, a ne na hřebenovku. Právě tím, že člověk přijme, že něco není jako dřív, může hledat a nacházet nová řešení. Jak věci vidět jinak, jak je dělat jinak. Odměna bývá sladká a život člověku nabídne nečekanou krásu. Je to těžké, ano. V tom případě se vraťte k odstavci Co jsi čekal?

Vyměnit chronos za kairos

Existují dvě pojetí času. Chronos je fyzikální veličina, je přesný a jasný: sejdeme se v osm hodin ráno, vařte maso dvě hodiny! Zatímco kairos je čas kvality, je to čas, kdy je čas něco činit. Třeba je čas sklízet jablka, je čas jít spát. Je čas se napít. Sejdeme se, až se vyspíme a nasnídáme.

Zatímco se zvyšujícím se věkem je chronos stále vzácnější a ubývá ho, kairos je neměnný a stále k dispozici, protože v něm nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Jak by měl pro alfa samce po šedesátce vypadat kairos? Odpověď je hodně individuální, kairos ale rozhodně znamená čas na vztahy, čas na komunikaci, kairos znamená čas na činnosti, které vám dělají dobře, čas na dobré a kvalitní jídlo, čas na důkladný odpočinek. Čas na sebe. Čas se vybít, čas být i sám. Mít něco svého, co funguje jako ventil a relax, někdo jezdí na motorce, jiný rybaří, jeden se vrtá v autech, druhý v záhonech.

„Jeden můj známý má souseda, co není ani jeho příbuzný ani z jeho rodiny, ale chodí k nim hlídat kluka. A třeba jim i zaplatí dovolenou a úplně se v tom soužití našel,“ vypráví Pavel Staněk. Nejdřív jsem si říkal, proč to dělá. To on opravdu nikoho nemá? Je to jenom vypočítavost? Jenže není. Pochopil jsem, že když se blíží ten podzim, tak ti dojde, že prachy si do hrobu nevezmeš, a dojde ti, že klíčový v životě jsou vztahy. Pro někoho tady bejt.“

Trochu ustoupit mladým vlkům

Výkonově zaměření muži mají stále potřebu se starat a vydělávat peníze. „Nejdřív vydělávali, aby se měly dobře děti, a následně přešli na podporu vnoučat,“ říká Pavel Staněk. Je pak na zvážení, kolik času chtějí věnovat práci i po šedesátce a zda je nutné být pořád ten velký šéf. Co takhle lehounce ustoupit, zachovat si důstojnost a nepoměřovat se do bezvědomí s mladými vlčáky? Chce to hodně sebevědomí a klidu. Míň dřít, víc delegovat a managovat.

  A to je další pecka do sebevědomí. Měl bych možná říct, že nastal čas začít rozdávat rady, ale moc dobře si pamatuju, co jsem si myslel o těch starých, když jsem byl mladý a věděl všechno sám nejlíp. Teď si ale třeba rád dám poradit od mladších kolegů, protože oni mnohem víc rozumějí například technickým věcem,“ říká Pavel Staněk.

Svěřit se funguje

Když není o problémech s kým pokecat, je tu pořád možnost terapie. „Je pochopitelné, že mužům se moc nechce do terapie ani do svěřování, ale už se to trochu láme. Dřív na tohle stačili kámoši, ale často nechcete jít na pivo a říkat svoje problémy nebo poslouchat cizí. Kamarádi můžou pomoct, ale můžou i nějakou chlapáckou pseudoradou udělat úplnou paseku. Věta ‚kluci nebrečí‘ udělala nejvíc škody ze všech vět na světě. Většina chlapů má problém dávat emoce najevo. Já jsem přece chlap, tak to musím vydržet, ale to je kravina. Na odvykací klinice je to někdy pro klienty vůbec první zkušenost s terapií. A já často říkám, že i když teď nedokážete úplně abstinovat, aspoň vidíte, jak se vám uleví, když se někomu svěříte. To je přeci velká nová pozitivní zkušenost,“ popisuje adiktolog.

Malý princ

Někdy ani život alfa samce nevypadá přesně tak, jak si vždycky přál, a stárnutí mu bere z ruky možnosti s tím mnoho udělat. „Důležitý je přerámovat si to. Přerámovat si pohled na život. Nemyslím smířit se, ale změnit postoj. Mě třeba mrzí, že nemám děti. Možná bych je ještě honem stihl, ale už nechci. I já se snažím si to přerámovat. Takže se sice o mě nikdo na stará kolena asi nepostará, ale třeba až do sedmdesáti mám volno a můžu si s partnerkou dělat, co chci,“ popisuje Pavel Staněk. „Přerámování učím i klienty. Často jim říkám: ‚Přečtěte si Malýho prince, až ho pochopíte, přijďte mi říct, jak vidíte život.‘ A ještě je učím jedno slovo – nevím. Říct nevím je osvobozující. Některý věci nevím, neznám, dřív jsem vařil z vody, abych si zachoval tvář. Ale teď? Nevím a jsem v pohodě. Protože například to, že nevím, co bude, neznamená, že to bude špatný.“ ■