Krystyna Wanatowiczová: Když synové trpí za otce

Napsat životopisnou knihu tak, aby se četla doslova jako román, to je vskutku královská disciplína. Takovými knihami jsou určitě portréty Miloše Havla a Vítězslava Nezvala z pera Krystyny Wanatowiczové. Čtou se jedním dechem a nijak nevadí, že to jsou opravdu „bichle“. A i když už se nejedná o prudce žhavé novinky, pořád jde o horké kandidáty na „knihu pod stromeček“. Autorka se v obou případech rozhodla rozbít určitý stereotyp, se kterým jsou obě významné postavy naší kultury spojeny.

Text: David Laňka | Foto: Archiv redakce

Co pro vás osobně znamenají Miloš Havel a Vítězslav Nezval?

Dva výjimeční muži, na jejichž osudech se dá dobře ilustrovat naše minulost. Havel byl filmový podnikatel a národní demokrat, tedy bytostný pravičák. Nezval hlavní tvář levicové avantgardy, geniální umělec a komunista. Sblížili se navzdory odlišnému politickému smýšlení. Rozdělil je až komunistický režim, který Nezval reprezentoval a Havla vyštval ze země.

Hrálo nějakou roli v tom, že jste po vaší oceňované knize o Miloši Havlovi jako hrdinu té další zvolila právě Nezvala to, že se ti dva znali?

Určitě. Právě u Havla jsem se s Nezvalem setkala jinak, než jak ho máme zafixovaného ze školních osnov. Hlavní představitel Devětsilu, autor geniálního Edisona a surrealista, který pak napsal oslavnou poému o Stalinovi. Myslím, že s touto zkratkou si většina gymnazistů vystačí. Na Nezvalovi mě zaujal jeho politický příběh, protože od května 1945 se stal propagandistou a význačným komunistickým funkcionářem. Právě tato linka se stala těžištěm mé knihy o Nezvalovi a jeho synovi.

Kontroverzní postavy první republiky představují pro Krystynu Wanatowiczovou výzvu k rozbití jejich obvykle černobílého popisu

Jak se protínají osudy Havla a Nezvala ve vašich knihách?

Na jejich životech mě zaujal takový symbolický moment. Psal se poslední duben roku 1945 a oni spolu prožívali konec války v Havlově barrandovské vile. Z mého pohledu to byl paradoxně poslední okamžik, kdy spolu mluvili jako svobodní lidé. Jejich role se po válce úplně prohodily. Z filmového magnáta se stal psanec, který byl nejprve ve vazbě, přišel o veškerý majetek a po neúspěšném útěku za hranice skončil ve vězení. Z Nezvala se stal přednosta filmového odboru na ministerstvu informací, který dohlížel na znárodněnou kinematografii, tedy také na filmové ateliéry, které vybudoval Havel a jeho Lucernafilm, likvidovaný Nezvalovými podřízenými. Nezval začal jezdit na filmové festivaly, měl řidiče, kupoval si zahraniční limuzíny. Podobně jako dříve Havel. Rozdíl byl v tom, že Nezvalovi tento přepychový život platil stát a jemu to vůbec nepřišlo divné.

To byl Nezval opravdu tak sebestředný, bez jakékoli sebereflexe?

V některých momentech se choval jako bezohledný sobec. Jeho povaha řadu empatičtějších jedinců zcela šokovala. Tím, že byl geniální umělec, měl někde přidáno, ale jinde ubráno. Jan Werich ho charakterizoval jako kouli geniality, hoven a perel. Myslím, že to je příměr, který Nezvalovu osobnost perfektně vystihuje.

Je pravda, že byl ochotný napsat verše komukoliv, když dostal zaplaceno?

Za první republiky si psaním vydělával na živobytí a kombinoval komerční tvorbu s uměleckou. Nevyčítala bych mu komerci, byť její kvalita byla často nevalná, ale rozhodl se pro ni sám, živila ho a nijak to nedevalvuje jeho výjimečnou poezii. Problém nastal, když se za totality rozhodl, že bude za peníze opěvovat lidi a skutky hodné opovržení. Když například krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald, byl už státním básníkem a tuto agendu měl takzvaně povinnou. V Rudém právu musely vyjít jeho smuteční verše. Zároveň ale Stalina opěvoval už za první republiky a stejně tak napsal smuteční báseň, když zemřel prezident Masaryk. Nezval míval období, kdy se jako autor rozpínal do všech směrů. Byl nezkrotný v životě i v poezii. Pro sebe tomu říkám jukeboxová tvorba. Hodíte minci, zmáčknete -ismus a on vám „vyplivne“ požadovaný výtvor.

Třebaže se Nezval stal „státním básníkem“ komunistického režimu, jeho kvality jsou nesporné. V roce 2000 byla na jeho počest u příležitosti nedožitého jubilea vydána dvousetkorunová pamětní mince

Co komunisté vytýkali Havlovi?

Havla obvinili z kolaborace s nacistickým režimem, ale jednalo se spíš o drby a polopravdy než relevantní informace typu: tehdy a tehdy udal pana XY. Havel byl vinen hlavně tím, že hostil některé Němce ve své vile. To dělal z ryzího pragmatismu, aby mohl produkovat filmy a dál podnikat. Firma, kterou měl se svým bratrem, zaměstnávala v Lucerně, Lucernafilmu a na Barrandovských terasách stovky lidí. Řadě z nich pomáhal vyhnout se totálnímu nasazení, půjčoval jim peníze a přimlouval se nejen za známé umělce, ale také za příbuzné řadových zaměstnanců. Mnozí to dosvědčili. A dokonce se jejich potomci ozývali po mnoha desítkách let i mně. No a Nezval se paradoxně stal jedním z mála komunistických umělců, kteří se Havla po skončení války opakovaně zastávali, dokonce ho hájil i před soudem. To všechno jsou momenty, které stálo za to připomenout.

Krystyna Wanatowiczová pro sebe zvolila knižní tvorbu poté, co se rozhodla opustit novinářskou rutinu kvůli založení rodiny.

A jak si tohle Nezvalovo chování – že byl schopný zastat se Havla či Demla – vysvětlujete? Musel přece vědět, že tím ohrožuje vlastní postavení…

Havel zachránil Nezvalovi život tím, že ho dostal z gestapácké vazby, kde se v roce 1944 ocitl. Právě díky svým nadstandardním kontaktům, které mu komunisté po válce vyčítali. Nezval mu vděčil za hodně, a proto ho nahlas hájil. Jakubu Demlovi zase Nezval vděčil za pomyslné básnické osvícení, považoval ho za jeden ze svých uměleckých vzorů. Nesnesl pomyšlení, že by tento veliký básník měl skončit za mřížemi. Jak vidíte, někdy opravdu významně pomohl lidem, kterých si vážil.

Co podle vás Havel a Nezval zosobňují v rámci české povahy, národa, historie?

U obou jsem řešila téma kolaborace a svědomí. Havel se s Němci stýkal, ale de facto z donucení, protože bojoval o ateliéry a záchranu českého filmu. Vstoupil na tenký led, protože se rozhodl chránit rodinu svého bratra, své podniky a zaměstnance. Bylo to pragmatické a určitě si část lidí dodnes myslí, že měl být větší hrdina. Ale ne všichni byli hrdinové a dali se na odboj. Havel se nestýkal s Němci jen pro své pohodlí a také soud po válce dospěl k závěru, že se v jeho případě nejednalo o kolaboraci. Nezval se s komunistickým režimem zapletl dobrovolně a myslel při tom hlavně na sebe. Také pomáhal, ale ne tak, aby tím ohrozil sám sebe a navzdory svým opravdu extrémně nadprůměrným příjmům nebyl nikterak štědrý k rodinám kolegů, kteří v 50. letech skutečně trpěli.

Nezval patřil mezi básníky, kterého veřejnost znala od Šumavy k Tatrám a byl skutečně slavný jako Karel Gott, říká autorka jeho knižního profilu.

Co rozhodlo, že jste si řekla, že budete psát o Nezvalovi? Cítila jste i něco jako potřebu rehabilitovat jeho pověst?

Neřekla bych, že jde o rehabilitaci, jako spíš připomenutí, že tento člověk má na naší kulturní, společenské a politické mapě své význačné místo. Navzdory svému úděsnému charakteru a vlastně i právě proto. Nemůžeme dělit autory na hodné a zlé. Málokdy je to jednoznačné, často se tyto kategorie míchají. Nezval napsal jak geniální díla, tak i úplný brak, a to nejen politický. Právě na jeho osudu a jeho chování se dá historie dobře učit. Zjistíme, že rozhodně není černobílá a že se nám stále vkrádá do přítomnosti. Ale abych odpověděla na vaši otázku, k rozhodnutí zabývat se Nezvalem hlouběji mě přivedl osud jeho syna Roberta, jehož básničky jsem objevila v antikvariátu. Pochopila jsem, že byl nešťastný ze svého údělu syna slavného otce, jenž se stal pilířem režimu. Robert se to snažil zvrátit a koncem 60. let to vypadalo nadějně. Po invazi a zejména na začátku normalizace se ale opět vrátil pohled padesátých let, že Nezval musí dál zůstat tím nedotknutelným státním básníkem. Žádný bohémský umělec, který svého času patřil k nejvýznamnějším surrealistům. To se zamlčovalo a Robert tím nesmírně trpěl.

Autorské čtení v Břeclavi s ředitelem knihovny Jaroslavem Čechem.

Co vlastně Robert pro Nezvala znamenal? On ho pojmenoval podle své známé literární postavy, je to tak?

Přesně tak. Jméno Robert mělo v Nezvalově tvorbě symbolické postavení. Ještě v dobách surrealismu vydal anonymně sbírku Hořké balady věčného studenta Roberta Davida. Měly tehdy fenomenální komerční úspěch. Napsal pak ještě dvě pokračování a Robert David byl tak trochu jeho alter egem. Když se mu v roce 1954 narodil syn, který by mimochodem letos už měl za sebou oslavu jednasedmdesátin (nedožil se jich, protože v lednu 1971 spáchal v 17 letech sebevraždu – pozn. red.), dal mu to jméno a na jeho počest složil sonety, které vyšly v obrovském nákladu. Nezval se do syna zamiloval podobně jako dítě do hračky. Všude ho brával s sebou, chlubil se jím, ukazoval ho přátelům a vytvořil mu horoskop. Předpovídal mu slávu a genialitu. Bohužel to s Robertem nedopadlo podle otcových předpovědí. I proto, že chtěl otce zbavit toho cejchu prorežimního autora, což mu komunističtí funkcionáři nedovolili.

Psát knihy o někom, jehož pozůstalí žijí, je jedna věc, ale co vím, tak po Nezvalovi nikdo „nezbyl“. Jak náročné bylo shánět informace, zdroje?

On měl naštěstí oddanou manželku Fáfinku, která celý život schraňovala nejen jeho rukopisy, ale také korespondenci a řadu dokumentů a fotek. Po její smrti se většina věcí dostala do Památníku národního písemnictví, takže Nezvalova pozůstalost je obří a čítá víc než 200 krabic. Další hutná porce materiálů je v Národním archivu a dalších institucích. A spoustu informací získáte z dobových novin a časopisů, z knih a dnes už bohužel jen hrstky pamětníků. Díky tomu, že jsem se spojila s Robertovou nevlastní sestrou, získala jsem také pozůstalost po básníkovu synovi.

O Nezvalovi se říká mnohé. Na jednu stranu nesmělý mladík, na druhou prostopášník. Na jedné straně vyznavač surrealismu, na druhé komunista. Muž, který psal oslavné básně na Stalina, a přitom se nebál zastat těch, které stalinská moc ničila… narazila jste někdy na něco, co se o něm sice říká, ale zjistila jste, že se to nezakládá na pravdě, že jde o legendu?

Říkalo se o něm ledasco, ale do nesmělého mladíka měl daleko. Byl velmi suverénní a jistý si sám sebou. Své geniality si byl vědom. Ohledně těch legend se například léta říkalo, že za napsání Stalina dostal dvě stě tisíc korun. V reálu to bylo „jen“ sto tisíc, což byly ve své době i tak obrovské peníze.

Jsou nějaké teorie o tom, kde se to „básnické střevo“ v Nezvalovi vzalo, když pocházel z velmi skromných, a ne úplně intelektuálních poměrů?

Nezvalův otec byl učitel, miloval poezii a zvlášť básníka Vítězslava Hálka, proto mu dal stejné křestní jméno. S velikým básnickým talentem se ale Nezval zkrátka narodil.

Jaký byl vlastně jeho vztah k rodičům? Pomáhal jim?

Své rodiče ctil a miloval, představovali pro něj přístav, do něhož se pravidelně vracel. V Praze býval bohémem, který prohýřil noci, u rodičů v Brně žil spořádanějším životem.

Jak režim nesl jeho někdejší surrealistické období nebo to, že Nezval psal velmi otevřenou erotickou literaturu?

Komunisté nenáviděli surrealisty od doby, kdy jim to ve 30. letech nařídili z Moskvy. Jediné povolené umění se jmenovalo socialistický realismus. Surrealistické výlety do podvědomí považovali komunističtí vykladači kultury za něco divného, prohnilého, dekadentního a navíc zavánějícího „nepřátelským západem“. Surrealisté začali být po únoru 48 pronásledovaní. Záviše Kalandru pověsili, na Karla Teigeho odporně útočili v tisku a perzekvovali ho, nakonec to jeho srdce nevydrželo a zemřel. Nezval si rozpuštěním Surrealistické skupiny de facto předplatil lepší zacházení. Musel to ale stvrdit po roce 1948 tím, že si veřejně posypal hlavu popelem a přijal roli básníka, který se ocitl v surrealistickém bahně, jak se tehdy říkalo, ale díky pomoci komunistů se z něj dostal ven. Když si dnes čtete tehdejší útoky na umělce, jako byli například Jiří Kolář nebo Karel Teige, není vám dobře na duši.

Myslíte, že si Nezval po válce uvědomil, že to nejlepší již stvořil?

Těžko říct, do jaké míry zpytoval své svědomí. On se někdy choval jako rozmazlené dítě, ubližoval lidem kolem sebe, ale vůbec si toho nebyl vědom. Já jsem žádnou jeho konfesi nenašla a myslím, že chtěl, aby za něj mluvilo jeho dílo. Domnívám se, možná trochu naivně, že kdyby předčasně nezemřel v roce 1958, došlo by u něj k většímu vzbouření se. Řada jeho přátel a vrstevníků odsoudila okupaci v roce 1968 a myslím, že by udělal to samé. I kvůli svému synovi, který tuto národní tragédii těžce nesl.

Když jsem kdysi dělal rozhovor s Vladimírem Rážem, vyprávěl mi příhodu o tom, jak chtěl Nezval kdysi hrát hlavní roli ve své hře o Třech mušketýrech a nechtěl si nechat vymluvit, že na to úplně nemá postavu. Jak to bylo s touhle „narcistní“ Nezvalovou stránkou?

Ano, k tomu doopravdy došlo. Nezval svá díla uměl nazpaměť a jeho snem bylo zahrát si D’Artagnana. Když Ráž coby D’Artagnan jednou onemocněl, Nezval zcela vážně přesvědčoval vedení karlínského divadla, že za něj zaskočí. Samozřejmě, že z toho sešlo, protože se nevešel do Rážova kostýmu. Jak jsem už říkala, on o sobě nepochyboval a byl přesvědčený o své výjimečnosti.

Jedna věc je fascinující, obzvláště v dnešní době – Nezval byl od 30. let až do své smrti skutečnou celebritou. Jako básník. To je dnes už nepředstavitelné. Čím to podle vás bylo způsobené?

Slovo mělo zcela jinou váhu než dnes, nebyla televize a internet, více se četlo a skrze knihy se ještě daly ovlivnit masy lidí. Nezval patřil mezi básníky, které veřejnost znala od Šumavy k Tatrám, a byl skutečně slavný jako Karel Gott. Miliony lidí znaly jeho verše nazpaměť.

Vítězslav Nezval ve své tvorbě opsal dlouhý oblouk od avantgardy po propagandistickou poezii

Zjistila jste, jak a kdy Nezval tvořil? V kavárně, v tichu, doma?

On měl celoživotní zvyk, že psal každé léto doma u rodičů v Brně. Někdy zůstával až do září a opravdu skoro celou tu dobu psal. Když se podíváte na soupis jeho díla, máte pocit, že nemohl dělat nic jiného. Byl nesmírně pracovitý.

Báseň Stalin napsal Nezval k sedmdesátinám sovětského diktátora, i když vlastně vyšla až o rok později – je dlouhá, obsahuje celkem sedm zpěvů

Co byste byla ráda, kdyby si čtenář z vaší knihy odnesl?

Chtěla jsem osud Nezvala a jeho syna zasadit do společenských, politických a kulturních souvislostí, pokud možno srozumitelnou formou. Chápala jsem sebe jako prostředníka, který čtenáři představí Nezvala a jeho éru také z pohledu těch, kteří ji zažili a nežili ji zdaleka tak poživačně jako on. Zda se to podařilo, nechávám na čtenářích.

Pojďme ještě zpátky k Miloši Havlovi. Jeho význam pro český film je nepopiratelný. V čem spočívala jeho největší zásluha?

Určitě to byl člověk, který se zasadil o vybudování barrandovských filmových ateliérů a který začal ve svém Lucernafilmu vyrábět výrazné české filmy. Tituly jako Kristián, Eva tropí hlouposti nebo Noční motýl zná pořád dost lidí. O jeho roli zachránce během války už jsem se zmínila. Dal také příležitost dvěma výrazným režisérům, a umožnil jim točit filmy podle svých představ. Byli to Otakar Vávra a František Čáp. A zase tu máte ty hořké konce: Čáp komunisty nesnášel a emigroval, Vávra na Havla po válce nasazoval, inicioval na něj dokonce udání a stal se prominentem režimu.

V seriálu Česká televize „Bohéma“ vyzněl Miloš Havel tak trochu jako zženštilý bohém, co dokázal v době okupace kličkovat mezi oběma stranami, aniž si zadal, ale zároveň by neobětoval všechno pro „vyšší spravedlnost“. Z vaší knihy jsem ale nabyl pocitu, že to takhle úplně nebylo…

Miloš Havel byl gay, což musel ve své době před veřejností skrývat. Homosexualita byla trestná. Mně osobně nepřipadal zženštilý, autorům seriálu možná ano, a proto ho tak představili divákům. Nicméně Jaromír Plesl ho ztvárnil moc dobře. Havel se snažil uhrát, co se dalo. Rozhodl se s nacisty vyjednávat, oni ho vydírali i kvůli jeho orientaci a sehrál s nimi dost náročnou šachovou partii. Zachránil leckoho a leccos, svou pověst bohužel nikoli. Pro odbojáře a lidi, kteří utekli do exilu, zůstával kolaborantem, jakkoli neměl nikoho na svědomí a všichni naopak věděli, že před ním mohou nacisty kritizovat.

Jaký byl vlastně jeho osud poté, co skončila válka a emigroval?

Snažil se v Západním Německu obnovit filmovou produkci a založil německý Lucernafilm. Natočil remake slavného Kristiána, ale komerční úspěch, jako kdysi v Československu, se už nedostavil. Peníze, které měl, postupně prohrával v kasinech, nechával se okrádat v restauracích, které založil. Skončil sám, jen se psem v maličkém květinářství, kde prodával, a s velkými dluhy.

Autorské čtení v Jičíně

Viděli se někdy s Nezvalem v zahraničí?

Ano, setkali se v roce 1954 ve francouzském Cannes. Nezval vyprávěl Havlovi o poměrech v Československu a asi to nebyl moc veselý rozhovor. Bylo to už po Stalinově smrti a možná, že Nezval začal doufat, že se u nás něco změní. Havel byl naopak skeptický, komunistům nevěřil, protože mu všechno vzali a zničili mu život. Bavili se také o Havlově rodině, která byla po roce 1948 velmi perzekvovaná. Sebrali jim téměř veškerý majetek včetně rodinného sídla Havlových, synovcům Ivanovi a Václavovi nedovolili studovat na vysoké škole. Nezval Havlovi určitě o starším Václavovi vyprávěl, protože ho přišel v 50. letech navštívit. Chtěl s přáteli vydávat časopis a skládal básničky. Mimochodem, Nezval vytvořil pro Václava Havla horoskop, když byl ještě dítě a docela se trefil. Předpověděl mu, že bude výjimečný, nadaný a předurčený k veřejným funkcím.

Pokud by se Nezval dožil invaze v roce 1968, odsoudil by ji, myslí si Krystyna Wanatowiczová

Napadá mě – co vás vlastně láká na tom, omlouvám se za ten termín, „hrabat“ se v této etapě historie?

Jako novinářka jsem se jeden čas zabývala profily více či méně kontroverzních lidí z politiky a byznysu. Ve chvíli, kdy jsem založila rodinu, se ukázalo, že bude složité pokračovat v práci v dosavadním rytmu. Hledala jsem něco, co s novinařinou souvisí, ale není to zase tolik aktuální. Havel a Nezval se pro mě stali ideálními postavami ke zpracování. Oba byli již za svého života vnímáni kontroverzně a jejich obraz se prezentoval značně černobíle. A hlavně ani o jednom nevznikla po roce 1989 nějaká větší životopisná kniha. Pokusit se rozbít onu černobílost a plasticky popsat faustovské osudy těchto výjimečných mužů bylo velmi lákavé.

Nacházíte někdy věci, které vám poskytují odpověď na současné věci?

Určitě, ne nadarmo se říká, že kdo nezná minulost, nepochopí současnost. Když si člověk uvědomí míru hodnotové devastace a intelektuálního vykrvácení, které se v naší zemi udály po letech 1939, 1948 a 1968, není divu, že to u nás stále nefunguje tak, jak bychom si představovali. Uvědomila jsem si také, co všechno komunisté této zemi způsobili svými nesmyslnými zákazy poznávat svět. Lidé se kvůli nim nemohli sami přesvědčit, jak to venku vypadá a udělat si vlastní názor. I proto měla řada z nich o životě za železnou oponou zidealizované představy. Není náhoda, že po roce 1989 dostala největší prostor orientace na konzum a ideály, jež se na chvilku mezi lidmi v listopadových dnech probudily, se zase rychle vypařily.

Je asi brzy ptát se, jestli máte v hledáčku nějakou další osobnost, ale přesto, máte?

Plánů mám vícero, ale nejprve je zapotřebí vyčistit si stůl a dohnat resty. ■

​Krystyna Wanatowiczová

» Novinářka a publicistka narozená v roce 1979 v Liberci.

» Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK a Francouzsko-český institut řízení na VŠE v Praze.

» S médii přišla do kontaktu jako studentská mluvčí občanské iniciativy Impuls 99.

» V letech 2000–2006 působila v domácí rubrice časopisu Týden, poté se stala redaktorkou a editorkou publicistiky v deníku Mladá fronta Dnes.

» V roce 2019 připravila výstavu Jak Lucerna povznesla velkoměstský ráz Prahy, která pojednávala o historii paláce a rodině Havlových.