Poslední frajer?
Když v polovině září obletěla svět zpráva o skonu Roberta Redforda, Země se samozřejmě otáčet nepřestala. Ale přinejmenším celé dvě generace filmových diváků tu zprávu přijaly s pocitem tak tíživým, jako by se to stalo.
Text: Michal Petrov | Foto: Shutterstock.cz
Z novinových titulků, které se vzápětí vyrojily, se obrázek jednoho života sice poskládat nedá, ale přesto svědčí o tom, jak byl ten Redfordův výjimečný, pestrý a plný. Nejčastější přívlastky, které si u médií vysloužil, byly určitě ikona a legenda, psalo se o něm také jako o zlatém hochovi (i když pochopitelně nejen po jeho smrti) a taky jako o patriarchovi nezávislé tvorby. U nás, ať už na zpravodajských serverech nebo v soukromých vzpomínkách na sociálních sítích, často padalo slovo frajer. To je tak široký pojem, že pro popis člověka jeho formátu sedí vlastně možná vůbec nejlíp. Protože se do něj vejde Redford jako nesporný fešák i jako muž, za kterým stojí velké životní dílo – jak filmové, tak i to mimo Hollywood a svět stříbrného plátna vůbec.
Každý takový odchod vybízí k bilancování a ohlédnutí k začátkům. Leckde se v té souvislosti připomínala – a není možné se tomu vyhnout ani zde – Redfordova velká filmová premiéra ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid. I když už měl v době natáčení za sebou hlavní roli v Bosých nohách v parku po boku Jane Fondové, teprve titulní role v téhle „lupičské kovbojce“ ho katapultovala do postavení hollywoodské superstar. Spousta jiných by se za této situace spokojila už jen s tím, ne tak ovšem Robert Redford. Nikdy nechápal velká studia a kasovní úspěchy jako cíl, ale jen jako pomocníky na své cestě do světa, který ho zajímal ještě víc.
Je zajímavé ji porovnat s tou, kterou se vydal jiný velikán zmíněného žánru, o šest let starší Clint Eastwood. Ten si založil vlastní produkční společnost, aby se mohl stát nezávislým na zavedených hráčích na trhu filmové zábavy. Redfordovo pojetí podpory „indie“ filmů bylo jiné, méně osobní a vždycky vedlo i přes ten velký Hollywood. A hlásilo se k němu vlastně pořád, protože festival, který Redford založil jako přehlídku nezávislé tvorby, stále odkazoval názvem na postavu jeho Kida. Ranč Sundance v Utahu ho ostatně bude provázet až do samotného konce, protože tady se Redfordova životní etapa uzavře. Jestliže už je v jednom odstavci řeč o Redfordovi i Eastwoodovi, je určitě na místě poznámka, jak je dobře, že alespoň jeden z těchto filmových frajerů pořád nejenže ještě nevypadl z ringu, ale nerozhodl se ani odejít do penze.
Ale zpátky k Redfordovi – měl pro svou hereckou dráhu všechny nutné předpoklady: skvělý vzhled, charisma i talent. Své první životní kontakty se stříbrným plátnem popsal takhle: „Vyrůstal jsem v dělnické čtvrti v přechodném období. Doma jsme ještě neměli televizi, jak to je běžné dneska, jen rádio. A jediná naše zábava byla, že jsme se sebrali a šli na film do místního kina. Vzpomínám si na ten požitek z toho, že jsme v jednom potemnělém sále mohli náhle opustit život, který jsme běžně vedli. Když světla úplně zhasla a na plátně se objevilo něco svěžího a nového, uneslo to člověka někam úplně jinam. Tohle na mě silně zapůsobilo a myslím, že to je důvod, proč mě nakonec přitáhl film.“
Butch Cassidy a Sundance Kid – závěrečnou scénu z filmu mají generace diváků vypálenou do sítnice.
Právě ty skromné poměry, ze kterých vzešel, je asi potřeba nejspíš hledat za tím, že si uvědomil, jak je těžké se prosadit, a rozhodl se pomáhat. V poměrech Česka jsme vzhledem k historické zkušenosti téměř alergičtí na obrat „angažovaný umělec“, ale Redford jím byl v tom nejlepším slova smyslu. Angažoval se ve prospěch kolegů z kulturní sféry i tam, kde to podle něj bylo prospěšné přírodě. Nejdřív museli Quentin Tarantino, Steven Soderbergh nebo Ava DuVernay zaujmout na jeho Sundance festivalu, než se zařadili mezi velké filmové tvůrce. A byla to zase jeho ranná životní zkušenost z práce na ropných polích v Kalifornii, kde těžba decimovala krajinu, která ho přivedla k ochraně životního prostředí, na niž vydával obrovskou část svých honorářů. Do těchto aktivit patří i produkce filmů jeho vlastní společnosti Wildwood Enterprises. Byl dost chytrá hvězda na to, aby si uvědomil, že aby směl dělat, co chce, musí na to mít. Když mu pak novinář Jeffrey Brown řekl: „Jste herec, režisér a šampion ekologie a nezávislého filmu – to asi musíte být hrdý na to, co jste dokázal,“ mohl mu Redford odpovědět velmi stručně: „Ano, jsem.“ Tuhle lakonickou repliku lze doplnit ještě jedním výrokem, který pronesl v rozhovoru s redaktorem Halem Rubensteinem: „Vychovávali nás ve falešné víře, že není důležité, zda člověk vyhrává, nebo prohrává, ale to, jak hru hraje. Je to kravina. Tohle poučení pro mě bylo tvrdé.“
Pro většinu lidí, a tím spíše v našich končinách, byl ale Redford především filmovým idolem, protože jako člověk, jehož jméno zaručí plné hlediště, tak byl nejviditelnější. Zastavovat se u každého snímku, v němž účinkoval, by bylo nad možnostmi tohoto magazínu a učinit z kompletní tvorby jen výtah, to je vždycky velmi osobní. Každý jeho fanoušek si může svůj playlist sestavit sám – na počest člověka, jehož – s odkazem na jeho pravděpodobně nejslavnější film – už stopař Lord Baltimore doopravdy zahnal do Bolivie. Mimochodem, kdo z nás při opakovaném zhlédnutí Sundance Kida stále nezadoufal, že jakýmsi zázrakem film tentokrát skončí jinak? Happy end se ale nekonal nikdy. „Tak jsme tedy sekali dobrotu – a co zkusíme teď?“ zní jedna z nejlepších hlášek ve filmu. Na rozdíl od Sundance Kida ovšem Robert Redford v civilu tu dobrotu sekal celý život.
Ticho, které se rozhostilo po jeho odchodu na sklonku léta, jako by potvrzovalo další Redfordovu odpověď ve zmíněném interview s Halem Rubensteinem: „Někdy nadělá ticho hluku nejvíc.“ A tohle vlastně dokázal i ve filmu. Ve velice silném snímku „Vše je ztraceno“ (2013), kde hraje jedinou roli, nepadne téměř žádné slovo. Bude těžké si zvyknout na to, že v případě Roberta Redforda už je to tak napořád. ■