Publikace skupiny Dr.Max. Maximum je společenský a informační magazín pro všechny zákazníky lékáren Dr.Max. Je zdarma ke stažení do všech mobilů a tabletů.
Buď krásný a uživej si!
Má složité jméno, ale úžasnou schopnost jednoduše pojmenovat filozofické a společenské otázky současnosti. Liv Strömquistová napsala knihu Hovoří Pýthie a ptá se po tom, kde se vzala kultura štěstí a užívání si, proč tak bažíme po dlouhém a bezbolestném životě a jestli to celé nejde nějak šejdrem. Z téhle knihy nejde spát, ale povídat si o ní jde skvěle! S filozofem Michaelem Hauserem.
Text: Olga Procházková | Foto: Archiv Pedagogické fakulty UK, Shutterstock.cz
Kde se vzala kultura krásy, štěstí, užívání si?
Ona má dlouhou historii, objevuje se už v době pozdní antiky v Římě, kdy císaři dávali lidu „chléb a hry“, římská morálka byla tehdy v rozkladu a oni věděli, že to je jediný způsob, jak zaujmout a zpacifikovat široké vrstvy a odvést pozornost od důležitých věcí. A souvisí s tím i jiné skutečnosti. Už tehdy byla římská armáda většinou složená z lidí, co pocházeli z takzvaných barbarských kmenů – už v pozdní antice vzniká tržní princip: my vás zaplatíme, vy za nás budete bojovat. A jak víme, pozdní antika vedla k rozpadu západořímské říše.
Chcete říct, že s kulturou užívání si nějak souvisejí i tržní principy? Třeba kapitalismus?
Ne nutně. Kapitalismus byl ve svých počátcích spojen naopak s určitými ctnostmi, odříkáním, pracovitostí, pílí a odloženou spotřebou. Kapitalismus šel ruku v ruce s průmyslovou revolucí, která nese jeho expanzi, což trvá zhruba do 50. a 60. let 20. století. Ještě Baťa měl heslo pracovitost a obětování se pro firmu. Ne spotřeba, ne užívání si. Ale pak přichází takzvaný konzumní kapitalismus nebo konzumní kultura, která se prosazuje v západním světě v 60. letech. Tržní směna proniká do všech oblastí lidského života včetně vzdělávání, vztahů a také sebepojetí člověka, což se nazývá pozdní kapitalismus.
To je hodně abstraktní, můžete uvést příklad, jak tržní směna proniká do sebepojetí?
Například tím, že neinvestuji do vztahu jen proto, že tě mám rád, ale taky za to něco očekávám, chci stejný díl zpátky. Nejdu na koncert jen proto, abych si užil hudbu, ale abych posílil svůj společenský status. Nevzdělávám se hlavně z touhy po vědění, ale protože mi to zajistí dobrou práci. Je to princip investice a návratnosti. To se ještě posílilo v neoliberalismu, jehož principem je, zjednodušeně řečeno, co největší deregulace a privatizace, víra v zázračnou ruku trhu. A není to právě jen hospodářská politika, ale také neoliberální kultura nebo étos spočívající v tom, že člověk má sám k sobě přistupovat jako ke kapitálu.
Do extrému dohnané tržní vztahy, jak se také uvádí v knize, tedy dovedly společnost k tomu, že je každý sám podnikatelem se svým životem. Mé tělo, schopnosti, inteligence, emoce, čas a energie jsou kapitálem, který rozvíjím, zušlechťuju, směňuji, investuji.
Ano, z našich životů se stávají projekty. A dá se také velmi dobře zjistit, zda je tento náš projekt úspěšný, nebo neúspěšný podle přesně daných měřítek.
Jak ta měřítka vypadají?
Už v 60. letech německý filozof Theodor Adorno analyzoval různé příručky, jak dobře žít, a zjistil, že doporučují zejména dvě věci: člověk by měl dobře vypadat a být šťastný, užívat si. Zajímavý je předpoklad, že tyto teze se zcela spoléhají na to, že my plně rozhodujeme o tom, zda jsme šťastní a krásní, což nás zase vede k tomu, že sami sebe řídíme jako firmu. Hodně to posiluje fakt, že když je někdo úspěšný a bohatý, řekne, že každý může být úspěšný a bohatý. A když někdo vypadá dobře, tak řekne: „Hele, zapracujte na sobě, taky můžete vypadat takhle dobře.“ A obecně se tomu věří. Jenže většina lidí žije v podmínkách, které tomu spíše brání. Často žijí v komplikovaném prostředí nebo nemají dostatečné schopnosti a – co je zásadní faktor – nic většího nezdědí. Většina bohatství je dnes zděděná, o tom se málo mluví. Takže ti neprivilegovaní lidé trpí pocitem méněcennosti a říkají si, proč já nejsem bohatý, krásný a šťastný? Aha! Protože jsem selhal! A tím pádem se nejenže cítí méněcenně, ale nechtějí měnit podmínky, v nichž žijí. Myslí si, že je to jen jejich osobní selhání.
Kapitalismus byl původně spojen s odříkáním a odloženou spotřebou, dnes se proměnil v konzumní společnost.
Povinnost být krásný a užívat si zasahuje úplně všechny. Existuje fenomén zvaný Sephora kids, kdy si i osmileté dívenky kupují pleťové masky, krémy proti stárnutí a řady make-upových produktů. I ony chtějí být krásné a užívat si – určitým způsobem.
Ano. Průmysl štěstí a krásy vyvolává už i u malých holčiček pocit, že jim něco chybí, i když je to úplně odpojené od reality. Je to expanze kapitalismu štěstí do věkových skupin desetiletých dětí a šíří se bleskovou rychlostí – sociální sítě to nasvěcují, násobí a zrychlují. Virtuálním prostorem proudí tyto „obrazy štěstí“, což má devastující účinky. A myslím, že právě tohle a výše řečené souvisí s nárůstem depresí a úzkostí v populaci.
ÚTĚK PŘED SMRTÍ
Co říkáte myšlence, jež v knize zaznívá a s níž přišel sociolog Zygmunt Bauman, totiž že jednotlivé kroky sebepéče, které děláme směrem ke svému štěstí a zdraví, jsou podvědomým útěkem před smrtí?
Ve společnosti je téma smrti vždy přítomno. Každá kultura a náboženství měly a mají nějaké přístupy ke smrti. V době pozdního kapitalismu a neoliberalismu jsme dospěli k tomu, že provozujeme různé techniky, jak tak nějak oddálit příchod smrti. Myslím techniky v širokém slova smyslu, třeba životosprávu: když přestanu mazat máslo na chleba, automaticky se dožiju vyššího věku, když přestanu pít alkohol, dožiju se vyššího věku, když přestanu jíst průmyslově vyráběný lepek a tak dále. Lidé začali věřit tomu, že když budou dostatečně dobří a schopní, mohou sami oddálit svou vlastní smrt. Je to takový technologický přístup ke smrti. Člověk se tolik zaměřuje na ty samotné techniky, že se přestane smrtí vůbec zabývat, jako by smrt přestala existovat.
Na druhou stranu pokud nebudu jíst průmyslově zpracované potraviny a začnu lépe spát, tak se reálně budu cítit lépe, to je prospěšné, ne?
Moje pointa rozhodně není kritizovat zdravou životosprávu jako něco špatného. Jde o souvislosti. Ve chvíli, kdy se životospráva stane samoúčelnou a vyprázdněnou, čili žijeme jenom proto, abychom naplňovali a dodržovali nějaké recepty a techniky, nakonec nejsme schopni zakoušet životní radost, neboť na to nemáme čas. Musíme přece provést něco dalšího pro zdraví, krásu a štěstí a nikdy se nezastavíme. V antice život spočíval také ve znamenité životosprávě, Řekové i Římané chodili do lázní, cvičení patřilo i do života intelektuálů. Ale zároveň k tomu měli nějakou filozofii, oni uvažovali o smrti, o tom, v čem spočívá dobrý život a dobrá společnost, a vedli o tom hovory. Kdežto pro naši společnost jsou takové otázky jaksi nadbytečné.
Takže chyba je, když se zdravá životospráva stane náplní sama o sobě, filozofií samotnou?
Ano, Theodor Adorno říká, že to, co bylo cílem, se stalo prostředkem, a co bylo prostředkem, se stalo cílem. Cílem byl původně dobrý život – ale život se stal jen prostředkem k naplnění jiných cílů, což je dodržovat správné recepty a pokyny. Je to úplně postavené na hlavu. A většina lidí se pak už neptá, jestli právě tyhle poučky a doporučení skutečně vedou k dobrému životu.
Když si vyfotím avokádový chlebíček při snídani na břehu moře a sdílím ho na sítích, tak štěstí, které zažívám, je štěstím, které skutečně cítím? Nebo plyne z toho, že naplňuji formu štěstí, která je společností žádaná? A jak to poznám?
Je třeba se ptát: proč jezdíme k moři? Proč jezdíme na drahé dovolené? Je to proto, že nás to místo zaujalo, že nám něco dává, chceme ho poznat, poznat reálně jiné lidi, cizí kraje, vydechnout? Nebo tam jedeme hlavně proto, že se to tak nějak od nás očekává? Protože se přece „sluší“ vyjet na Bahamy? Pokud platí to druhé, jde o směnu: já něco přinesu, fotku chlebíčku – a dostanu za to lajky. Trh lajků mě ohodnotí. Ale mizí takzvaná užitná hodnota, čili hodnota, kterou má věc sama o sobě. Přátelství má hodnotu samo o sobě a není to prostředek k tomu, abych měl lajky nebo posiloval vlastní důležitost. Ve chvíli, kdy vztahy začneme považovat za směnu nebo ekonomickou transakci, ztratíme je. Nebo se ocitneme na Bahamách a zjistíme, že nás to tam vlastně vůbec nebaví. Takže je třeba se ptát sám sebe: neplním jen společenskou normu? Tam je ten trik. Neustále se mluví o štěstí, ale reálného štěstí mnoho není. Málokdo řekne, když mluví upřímně: „Já jsem byl opravdu šťastný, když jsem ten chlebíček fotil.“
PROBOHA, CO SI DÁT K SNÍDANI?
Liv Strömquistová také píše, že součástí společenských očekávání je i způsob nakládání s tím, když se nám nedaří. Existuje předem určená cesta, jak se vypořádat s čímkoli negativním, jako je ztráta práce, vyhoření, rozpad vztahů a tak dále. Důležité je zbavit se negativních věcí hlavně rychle a efektivně. Proč?
Lidé obecně neradi mluví o svých slabostech a potížích. Kdyby mluvili, dali by najevo, že jsou neúspěšní, že oni jsou ti, co to nezvládli. A jak praví celospolečenský narativ: sám si za to můžu, že jsem nedodržoval tu správnou životosprávu, že jsem nečetl ty správné příručky a neznal ty správné rady. A je to opět projev určité firemní mentality. Ve firmě, když dáte najevo, že se necítíte dobře nebo že máte problémy, je to nežádoucí. Jste na začátku cesty k vyhazovu. Firma nechce člověka slabého, nemocného, s problémy. Tomáš Baťa mluvil o „vzdychacích typech“ lidí a dodával: takových my nepotřebujeme.
» Vystudovala sociologii na Univerzitě v Lundu a politologii na Univerzitě v Malmö.
» Ve svých mnoha oceněními ověnčených knihách reflektuje témata současné společnosti. Česky v nakladatelství Paseka vyšly: Ovoce poznání, Nejrudější růže rozkvétá, V zrcadlové síni a Hovoří Pýthie.
„Naštěstí“ je tu podle knihy zástup odborníků a specialistů, kteří nám řeknou, jak se rychle problémů zbavit. A naučí nás i ty další techniky, například co jíst – a co ne, jak cvičit, kdy cvičit. Jenže rady neustále přibývají a často si protiřečí, takže nakonec ani sami nevíme, co si dát k snídani. Co to s námi dělá?
Současný člověk má být svobodný, autentický a sám rozhodovat o svém životě – ale paradoxně nikdy tolik nepotřeboval, aby mu někdo říkal, jak má žít. Proto ta Pýthie v názvu knihy. Dřív lidé chodili pro odpovědi do věštírny nebo do kostela, dnes máme kouče, terapeuty, influencery, experty na vztahy, zdraví, úklid, jídlo, sex. A Strömquistová říká, že nakonec došla k tomu, že se v téhle době lidé cítí slabí, nedostateční, neznalí a neschopní. Jako projekty selháváme, a protože selháváme, potřebujeme ty experty. Je to sebeposilující začarovaný kruh.
Průmysl štěstí a krásy se dotýká už i malých holčiček.
Zajímavé je, že lidé tak rádi radí i sobě navzájem. Člověk s problémy se od svého okolí dozví, že si musí vyřešit svoje traumata, zmírnit stres a tak dále. Latentně je mu sdělováno, že jeho neuspokojující zdraví, vztahy či práce jsou výsledkem špatně vedeného projektu Já. Kde se tahle bezohlednost bere?
Protože samozvaní rádci si chtějí potvrdit, že to dělají sami dobře. Mají pocit méněcennosti a potřebují si dokázat, že jsou důležití. A tak radí ostatním. Hned vidí, jak to druhý dělá blbě, a mají po ruce radu, co má zlepšit, aby vypadal krásně, zdravě, úspěšně. Takové rady vyjadřují, že druhého si nevážím takového, jaký je, a vystavuji ho stresu. Radílkové jsou nesnesitelní.
BARBIE, KEN A AUTENTICKÉ JÁ
Co říkáte na průmysl krásy zahrnující i více či méně invazivní zákroky do těla? Hodně žen a mužů mluví o tom, že to udělali pro sebe, že to tak vnitřně cítili. A já si vždycky říkám: „Kdybys byla samotná na světě, nechala by sis operovat nos?“
Lidé říkají: „Já chci jít na nějaký zákrok proto, že moje vnitřní já mi to říká, proto, že nejsem v souladu sám se sebou. Autenticky cítím, že bych se svým tělem měl něco dělat, že mi tady něco chybí nebo přebývá.“ Ale výsledek je ten, že všichni vypadají stejně nebo podobně.
Ano, zdá se, že jejich autentické já potřebuje vypadat jako Barbie nebo Ken.
Protože ono autentické já je hlas, který přichází z vnějšku, ne zevnitř! Autenticita je takový trik, který nás přesvědčuje, že jednáme podle sebe, i když ve skutečnosti chceme být stejní jako ostatní. Chceme si zdůvodnit svou konformitu a zdůvodníme si ji tím, že se chováme podle autentických pocitů. To je extrémní paradox.
Ale konformita byla prapůvodně důležitá – pokud zapadnu do skupiny, vyhovím jejím nárokům, reálně přežiju. Dnes jde o sociální přežití či smrt, ale ten impuls je stejně intenzivní.
Jistě, ale proč to zdůvodňuji svým jedinečným já, svou originalitou? A na druhou stranu, z pohledu biologie, proč nejsme všichni stejní? Protože rozmanitost je v rámci druhu evoluční výhoda. Konformita sice vede k nějakému „přežití“, ale bez rozmanitosti by v přírodě ani v lidstvu neprobíhal žádný vývoj.
V době, kdy byla římská morálka v rozkladu, jediný způsob, jak odvést pozornost od důležitých věcí, byly chléb a hry.
V knize se cituje rada jedné z guru, která zní: pokud se mi nechce volat své osamělé matce, neměla bych se do toho nutit, ale řídit se svým autentickým já. Co si o tom myslíte?
Tato rada dobře ukazuje, že ego a jeho pocity jsou důležitější než vztahy k druhým lidem. Kdybyste jednala podle citované guru – tak byste skutečně své osamělé matce neměla zavolat, pokud to takzvaně necítíte. Ale co se z vás časem stane? Egoistická bytost, která myslí jenom sama na sebe, a druzí lidé, včetně těch nejbližších, jsou jí lhostejní. Jsou z nich taková plátna, na něž si promítáte své pocity. Vaše pocity se každou chvíli mění, ale váš egoismus zůstává. Mohou si vás vážit ostatní, když zjistí, jakým způsobem se chováte? Znám případy lidí, co chodili na nějaké seberozvojové kurzy a na základě těchto „školení“ se pak projevovali jako arogantní bezohlední jedinci. Co těmto příručkám a radám chybí nejvíce, je doporučení, jak budovat smysluplné vztahy s druhými.
KOLOBĚŽKOU PŘES ZIMBABWE
Zaujala mě tato věta z knihy: „… a jediným projektem – výhradním smyslem všeho – je pouze, abych já sám pobíhal po zeměkouli tak k podělání dlouho a bezbolestně, jak je jen fyzicky možné.“ Ale v historii byly časy, kdy to bylo úplně jinak.
Každá doba nese určitý způsob, jak přemýšlíme, jak jednáme a jak žijeme, a také co je pro nás vůbec důležité. V antice to byl dobrý život, ve středověku spasení, v osvícenství víra v pokrok a rozum, v 19. a 20. století vlastenectví a zápas za novou společnost. V každé době se určité věci jeví jako přirozené a téměř nikdo je nezpochybňuje. Pak je ale důležité vůbec mluvit o tom, že to přirozené – tedy i to, jak chápeme svět dnes – vůbec přirozené není. Je to výsledek ekonomických, sociálních a politických procesů probíhajících posledních padesát let. Lidé to takhle před sto lety nechápali a jistě by si klepali na čelo, kdyby jim nějaký kouč radil, že mají zapomenout na vlast, na lidstvo, víru nebo sociální zápasy a začít se zabývat vlastními pocity, životosprávou a svým vzhledem.
Co nám tedy chybí?
Velká společenská vize nebo představa kolektivního úsilí, nějaký přesah, který lidi nabíjí, dává jim energii. Třeba za 2. světové války se lidé v mnoha zemích včetně naší vzchopili a byli ochotni položit život za svou vlast. Mnozí měli vizi, že po válce vznikne lepší společnost, než jakou znali. Nebo o dost méně vznešená vize, ale stále aspoň nějaká – u nás v 90. letech lidé věřili, že když začnou podnikat a budou dost schopní a pracovití, úspěch se dostaví a splní se jejich životní sny. Dnes to můžeme považovat za naivní optimismus, ale byla to kolektivně sdílená vize. Dnes kolem sebe vidíme tříšť individuálních či úzce skupinových projektů. Jedinec se rozhodne, že bude dělat klauna v ulicích Dubaje nebo objede na koloběžce Zimbabwe, ale tuší, že to není to pravé, co hledá. Ani ostatní to příliš neocení. Dotýká se to hodně mladých lidí. Oni vědí, že je čekají problémy – třeba že mohou nastat ještě větší válečné konflikty, než zažíváme, že nastupuje AI, že profesní kariéra a sociální vzestup jsou stále obtížnější.
Nicméně společnost vždy čelila nějakým hrozbám. V čem je to jiné?
Právě v tom neoliberálním přístupu. Je třeba odindividualizovat pohled na naše problémy. Nejsme jen individua, žijeme v nějaké společnosti a naše problémy souvisejí i s tím, v jakém stavu je celá společnost. Terapeut vám může říct: musíte meditovat. Ale už s vámi nemusí mluvit o tom, proč je například tak málo smysluplné práce, proč jsou nízké mzdy nebo proč některé firmy fungují tak, jak fungují.
Čili my neřešíme chyby v systému, ale přenastavujeme sami sebe, abychom v tom chybném systému přežili. Ale už se to nějak ví, že to začíná drhnout, jinak by nevznikla ani kniha, o níž vedeme rozhovor, že?
Lidé si začínají uvědomovat, že tu jsou chyby v politickém životě, ekonomice, v sociálním a mocenském uspořádání, ve společenské kultuře, ale stále to nějak běží. Většina má vážné obavy o budoucí vývoj světa. Já o tom mluvím jako o době přechodu, kdy se hroutí zavedené společenské představy, normy a ideály a nové tu dosud nejsou. Otázka tedy zní, co dál. Domnívám se, že je třeba začít mluvit pravdivě a neskrývat, čemu vlastně čelíme. Teprve když tyto problémy přijmeme jako reálné, otevřeme je a budeme o nich mluvit, můžeme vytvořit nějakou novou perspektivu. ■
doc. Mgr. Michael Hauser, Ph.D.
» *1972
» Působí jako vědecký pracovník v Oddělení současné kontinentální filosofie Filosofického ústavu AV ČR.
» Vede Katedru občanské výchovy a filozofie Pedagogické fakulty UK.
» Zabývá se především kritickou teorií, dílem Theodora W. Adorna, současnou francouzskou filozofií, politickou a kulturní teorií a filozofickou reflexí současné společnosti.
» Je autorem mnoha knih, například Metapopulistická demokracie, Doba přechodu, Cesty z postmodernismu.
» Je filozofem, ale také sportovcem, dříve závodně plaval, byl horolezcem, nyní se věnuje vytrvalostnímu běhu.
Leták Dr.Max
Nejnovější akční letáky sítě lékáren Dr.Max.
Kiosek - homepage
DIA svět - zdravý životní styl
DIA svět - informace pro všechny, kteří chtějí nebo potřebují žít zdravým životním stylem.