Strana 24
Ano. A zase, jako vjiných věcech v životě, vždycky jsou
na vahách dvě věci: překážky amotivace. Nové domy jsou
vpodstatě všechny propojené se zahradou velkými ancouz-
skými okny. Ale když přdete do těch starých vil, které jsou
ještě ktomu třeba opůl podlaží výš než terén, je to obrovské
téma. Takže pokud majitel nechce dělat díry do baráku, což
respektuji, tak oto větší motivaci musím vytvořit, aby chtěl
ven. Je to, jako když skládáte příběh, točíte lm nebo píšete
knihu– má to nějakou dramaturgii avtomhle případě po-
třebujete strhující začátek, abyste se dostali do děje. Předsta-
vím si třeba velký hortenziový záhon, úplný moře hortenzií,
kterým musíte projít. To je něco, co vás vtáhne, co chcete
zažít. Ale neřeším jen vstupy, někdy jsou zahrady jako nudle
dlouhá padesát metrů nebo do kopce. Ajá chci dostat lidi
všude. Pak řeším, jestli tam nedat saunu, workout kout nebo
útulnu. Je to ale hodně individuální.
Myslíte, že nás zahrady uzdravují?
Rozhodně. Líbí se mi, jak antidepresivní ajak pozitivní je
ijen povídání si onich. Na besedách za mnou fakt chodí
ty maminy ababičky aříkají, jak jsou strašně rády, že se
bavíme opěstování, roubování, výběru rostlin, ostromech,
že zvedáme ta témata. Spoustě lidí přde okolní svět slo-
žitý azahrada je věc, která je uvolní, uklidní. Rád říkám,
že zahrady jsou jako cukrárny, nekoniktní, krásné, takové
přírodní ARO– když vám je špatně, tak tam jdete aono
vám to pomůže.
Jak vnímáte vývoj zahrad včase? Řekněme od těch prvore-
publikových, kam se chodilo na čaj aprocházku aovše se
staral zahradník, až kdnešku.
Zahrady vždycky odrážely svou dobu. Teď jsem se vrátil
zToskánska, kde máme krásnou zakázku. Viděl jsem tam
zahrady utěch paláců aříkal jsem si: Proboha, jaký smysl
měly takové obří brutální formy upravené krajiny? Ako-
legyně velmi trefně poznamenala, že jako si dnes lidi kupují
superdrahá auta, tak oni tenkrát své bohatství ukazovali tím,
že měli znásilněný kus půdy uvedený do konkrétních tvarů
aforem. Jako symbol moci.
Já docela rád přirovnávám krajinnou architekturu koble-
čení. Vrenesanci ženy chodily vkorzetech, muži měli střeví-
ce na podpatcích, nosily se ží aparuky– móda byla utažená
a načančaná jako tehdejší zahrady. Akdyž to vztáhnu na
české reálie, tak ta prvorepubliková nádhera starých zahrad,
které měly vznosnost a eleganci, se ještě někde dochova-
la, třeba vDobřichovicích nebo Černošicích, najdete vnich
isochy. Ale jsou to spíš výjimky. Znárodnění anormalizace
přerušily přirozený vývoj zahradní architektury anasekaly
nás do šablon. Šlechtitelské ústavy vsedmdesátkách aosm-
desátkách kultivovaly různé jehličnany, kulovité, barevné,
alidé stěmi experimenty ze školek pracovali ve svých zahra-
dách. Jako proč, proboha? Vždyť zahrada je prostor kžití,
ne ktomu, abych tam měl nějaký žlutojehličnatý něco. Ale
taková byla doba. Když to zase vztáhnu koblečení, kdyby-
24
|
MAXIMUM
ROZHOVOR
❝
Jakékoli náměstí by mělo mít tolik stromů,
kolik jen je možné.
chom se ocitli vroce 1986, asi bych tu seděl vsaku akravatě.
Ajsem hrozně rád, že nemusím. Že můžeme být, jací jsme.
Amít zahrady, které jsou pohodlné amilé.
Vpráci se věnujete iveřejným prostranstvím. Čím je pro
vás veřejný prostor?
Primárně je to pro mě místo, kde chci, aby se potkávali
lidi, aby se randilo, aby vznikaly interakce. Ne formální park,
jímž lidé projdou ařeknou: „Ó, ten pan architekt, ten byl
ale šikovný aměl krásný smysl pro proporce.“ Teď děláme
zakázku na jedno náměstí vPlzni aje nás tam hodně týmů,
urbanisté, architekti, krajináři, památkáři. Potřebujeme tam
zachovat pomníky, ale taky tam mít nějakou kavárnu, brát
ohled na historii, ale také tam pozvat lidi.
Jak se to zařídí?
Samozřejmě je třeba brát ohled na spoustu aspektů, proto
je nás tolik. Každé místo aprostranství je jiné. Nicméně já
jsem přesvědčený, že jakékoli náměstí by mělo mít vpod-
statě tolik stromů, kolik jen je možné. Ať jedu do Barcelony,
do Florencie, nebo do Říma, všude vidím, že lidi jsou jenom
tam, kde jsou stromy. Vhorkých létech posledních dekád
to ani jinak nejde. Strom je dokonalá apřirozená klima-
tizace abez ní můžu udělat sebekrásnější náměstí, ale lidi
na něm nebudou. Ato platí mimochodem ipro zahrady.
Samozřejmě chápu památkáře snázorem, že třeba na kon-
krétním místě nikdy stromy nebyly. Ajá říkám: Dobře, ale
když se bavíme oochraně památek, pojďme řešit použitou
dlažbu, lavičky, sochy, zjišťovat, co do prostoru ještě patří
aco už ne, ale pojďme do měst narvat stromů, co se vejde,
protože to je jediný způsob, jak je ochladit. Jediný.
Proč některým lidem připadá stále normální nechávat psí
exkrementy před domem nebo odhazovat nedopalky na
chodník?
Protože nám hrozně moc chybí obecné vzdělání oveřejném
prostoru. Protože nechápeme, že to, co je venku, to je taky
náš domov. Chodíme tudy do práce, kautu, na zastávky.
Když mám příležitost, tak žákům astudentům na školách
vysvětluju jednu banální věc: že veřejné prostranství je je-
jich. Takhle jednoduchý to je. Ale nikdo to neví.
Ichodbička vpaneláku je „moje“, ivýtah, chodník před
domem avšechno, co vidím zokna, protože tam žu. Ne-
chci se dívat na hovínka aodpadky.
Ale vaše jsou itady ty stromy na Smíchově. Vaše je tohle
všechno. Veřejný prostor tady v Česku je nás všech, váš
imůj. Akdyž řeknu studentům: vy máte všichni zahradu,
to jsou vaše zahrady tam venku, tak jim to hned nedo-
chází. Říkám: Máte pocit, že chodíte po nějaké ulici, kde
chybějí stromy? Jsou tam rozlámaný špatný lavičky? Tak
se ozvěte. Musíte se ozvat. Musíte jít klepat na dveře pana
starosty aříct mu: Hele, tohle je moje zahrada, jak se to
oni staráte?
22-27_Ferdinand.indd 2422-27_Ferdinand.indd 24 17.10.2026 18:3817.10.2026 18:38