Strana 23
lené, a on nám řekl, že to nám přece
nebrání v tom tam jet, že na nás počkají
u babičky a pak se na Lipno vrátíme. Tak
jsme ho s Honzou poslechli.
SPOLEČENSKÉ HRY
Každý z nás někdy hraje životní roli, kte-
rá se od něj očekává. Nebo kterou hra-
je, aby dosáhl nějakého cíle. Častokrát
okolí dotlačí člověka, aby hrál krále, ale
stejně často se stane, že ho pak v té roli
nepřijme, protože nehraje podle jeho
očekávání. Důležité je ve všech těch
hrách neztratit sám sebe. Já pro to mám
obecně pochopení, protože někdy se
člověk v určité společnosti cítí dobře,
jindy hůř, a to pak začne hraním té spo-
lečenské role chránit sám sebe, aby se
necítil v ohrožení třeba jen proto, že se
v daném prostředí neorientuje. Myslím si
ale, že i tyhle hry jsou o hledání toho, kdo
jsme. A je důležité v tom neustat, protože
beze zbytku se stejně nikdy nenajdeme.
Vždycky přijde okamžik, kdy svou reakcí
nebo postojem překvapíme sami sebe.
ODPOVĚDNOST
Jedna věc je odpovědnost vůči sobě
a vůči svým blízkým. A pak je ta spole-
čenská. Když je na člověka více vidět
a má tu schopnost ovlivňovat své příz-
nivce, měl by s tím pracovat s rozmyslem.
Podporovat zajímavé projekty, upozor-
ňovat na závažné problémy, třeba jako
Leonardo DiCaprio. Je mi sympatické,
když se taková persona angažuje v pro-
blematice globálního oteplování a inves-
tuje vlastní prostředky do natočení filmu,
který se tím tématem zaobírá. Třeba se
na ten film pár lidí podívá, budou o tom
tématu přemýšlet. A naopak je složi-
té, když někdo jako Gérard Depardieu
přijme ruské občanství, protože názor
a postoj takového člověka má tu moc
ovlivnit lidi v jejich uvažování.
A pak je ještě další úroveň odpověd-
nosti. Třeba když někdo dílo, jakým je tře-
ba Klub rváčů, který je obrazem dnešní
společnosti, nebude vnímat jako její kri-
tiku, ale jako způsob toho, jak s ní bojo-
vat. Nese ale tvůrce odpovědnost za to,
že si někdo jeho dílo vysvětlí po svém
a dopustí se třeba pod jeho vlivem něja-
kého přečinu? To by umění nesmělo
na negativní jevy upozorňovat. A já si
naopak myslím, že i to je jeho smyslem.
Podle mě by se tvůrce neměl podobnými
úvahami nechat svázat. Přemýšlí o téma-
tu, hledá způsob, jak ho co nejlépe zpra-
covat nebo ztvárnit… Mně se třeba
stalo, že jsem svou tehdy dvanáctiletou
dceru Sofii vzala na Annu Kareninu, kte-
rou jsem hrála, a když viděla, jak se v té
hře vzdávám syna a skáču pod vlak, nato-
lik se jí to hluboce dotklo, že by mě nikdy
nenapadlo, že si to vezme tak osobně,
a to jsem, myslím, docela vnímavý a pře-
mýšlející rodič. Chci tím říct, že umě-
ní dokáže lidi zasáhnout, a záleží vždy
na tom, jak si to přeberou. Ale dopředu
odhadnout, jaký vliv to, co děláte, bude
na někoho mít, nejde.
TVŮRČÍ POCTIVOST
Oba se svým mužem bojujeme s tím,
v jakých podmínkách dnes většina věcí
vzniká. Je na ně stále méně času a peněz
a na výsledku je to bohužel znát. Není
možné natočit denně třicet stran scénáře
a myslet si, že to nikdo nepozná. Ale ještě
horší je, že to dneska lidem stačí. A že to,
co by ještě před dvaceti lety vnímali jako
brak, dnes považují za standard kvality.
Ale ruku na srdce, přivykli jsme si na to
všichni. Před patnácti lety do podobných
projektů šli převážně ti, kteří neměli tolik
příležitostí, ale dneska v tom jedeme
všichni. Nějak jsme si to vnitřně obhá-
jili, protože jsme na sebe prostě nabrali
hypotéky a musíme je splácet, a máme
hodně dětí, které musíme živit. Ale i tyhle
projekty se snažíme dělat s co největší
poctivostí. Honza i v tom rychlokvašném
seriálu bojuje za kvalitu v daných man-
tinelech, protože chce odevzdat maxi-
mum. O to víc si pak vážíme, když přijde
projekt, který vzniká za podmínek, které
umožňují vznik něčeho zajímavého, jako
byl třeba seriál Rapl, kde muž hrál. Mělo
to atmosféru, téma, všichni krásně hráli.
Já teď třeba točím film Zigi Zigi Bum, kte-
rý režíruje Olmo Omerzu, a je to radost.
Má jasnou představu, nespokojí se s prů-
měrem, klidně nás nechá opakovat jednu
scénu třicetkrát, jen aby do ní dostal to,
co má mít. Tohle je tvorba. Hledání. Když
existuje padesát možností, jak tu scénu
pojmout, je škoda nevyzkoušet alespoň
polovinu z nich, protože jinak si nikdy
nebudete jisti, že jste skutečně zvolili tu
nejlepší.
UMĚNÍ ŘÍKAT NE
Umím to. A někdy i dost hlasitě. Je pravda,
že oproti tomu, jak radikální jsem doká-
zala být třeba před dvaceti lety, jsem už
trochu změkla, ale když se mi něco nelíbí,
nesouhlasím s podmínkami nebo princi-
py práce, není důvod v tom setrvat. Navíc
si myslím, že to je zdravé. Nové začátky
totiž přinášejí do života nové lidi a nové
podněty, které ho obohacují.
Jen čím je člověk starší, tím už se někte-
ré řezy dělají hůř. Také proto, že člověk už
nemá v hledáčku jen sám sebe, ale i ostat-
ní kolem sebe. A navíc ubývá energie a tělo
začne prokazovat nedostatky. Já jsem tře-
ba nedávno přestala vidět nablízko a to si
člověk řekne: „Pozor, budeš se muset začít
šetřit.“ A tam, kde člověk do něčeho šel
energií, musí zvolit jiný přístup a použít
spíš zkušenosti nebo nadhled. ■
www.drmax.cz 23