Strana 13
www.drmax.cz 13
|
ŽIVOTNÍ STYL
|
Stát se součástí džínové školní komunity
(člověk do ní mohl proklouznout ivman-
šestrákách) znamenalo už od konce šede-
sátých let rozhodující posílení vlastní
autority mezi spolužáky. Na zbytku pak už
ani nezáleželo, klidně to mohla být hně-
dá kostkovaná anelka, i když „džískou“,
tedy džínovou bundou, člověk rozhodně
nic nepokazil. Dobrovolná volba modré
kalhotové uniformy, to bylo něco úplně
jiného než stejnokroj sestávající z bledě-
modré košile a červeného šátku.
Právě u džínového oblečení prokazova-
la textilní výroba v celém východním bloku
po mnoho let zoufalé nepochopení toho,
co si mladí lidé vlastně chtějí zobchodu
odnášet. Víc než čtvrtstoletí po restartu
tržní ekonomiky v Česku člověk stěží chá-
pe, že byl takový problém vyrobit nebo
dovézt džínové oblečení v dostatečném
množství. Ale problém to byl. Hledat viníka
je těžké, protože jich byla spousta: zasta-
ralost strojů v textilkách, těžkopádnost
rozhodovacích procesů, nulová konkuren-
ce, nároky na devizy, ignorantství a také
ideologie. Když se konečně českosloven-
ské konfekční závody rozhodly vyjít mla-
dým vstříc kolekcí „rioviny“, výsledek byl
trapný. Džíny Morendy (Severka Cvikov)
nebo Prekon (Prešovská konfekcia –
Odevné závody kapitána Nálepku) po-
užívaly materiál, který byl už celé roky ze
hry. Ještě hůř na tom byly značky Sahara
nebo Yukon, pod kterými na domácí trh
dodával od poloviny sedmdesátých let
rádobydžínové oděvy brněnský Kras. Šlo
o velmi nepodařené imitace. Použitý druh
látky se v době, kdy modrému světu vládl
styl „stone-washed“, nedal vůbec seprat,
o střihu nemluvě. Na to, co by si mohla
vzít na sebe dokonce s chutí (a bylo to
vyrobené vČSSR), si československá omla-
dina musela počkat až do druhé poloviny
osmdesátých let, třeba od podniku Jitka
vJindřichově Hradci nebo královéhradec-
kého družstva Vkus. V osmdesátých letech
se objevily ještě další značky – například
Bell (OP Prostějov) nebo Blue Flower
(Otavan Třeboň), ale pořád to jaksi nebylo
ono. Už jen ty univerzální knoíky s hvěz-
dičkami a ratolestí stačily samy o sobě
ktomu, aby výrobky tváří v tvář dovážené
produkci úplně ztratily šmrnc.
Dováželo se ovšem nejen do Tuzexu,
jenže obrovský hlad po „denimu“ nedo-
kázaly nasytit ani sporadické importy
zJugoslávie (dokonce i z Itálie) do vybra-
ných obchodních domů – zejména praž-
ské Kotvy. Kvůli propletenci vztahů, imezi
samotnými prodavačkami v jednotlivých
odděleních, jež si zboží navzájem scho-
vávaly „na revanš“, se to málo, co se při-
vezlo, na pulty stejně moc nedostávalo.
Významnou roli při snaze opatřit si džíny
hrála samozřejmě i individuální nákupní
turistika, především do Maďarska. Tam
už v roce 1978 začala výroba místní znač-
ky Trapper – mimochodem rozhodli o ní
vanketě posluchači rádia, což bylo na so-
cialistický stát poměrně revoluční. Trapper
se vyrábí dodnes, i když samozřejmě už
ne ve státním podniku, a značce se poda-
řil celkem husarský kousek. Z někdejší
napodobeniny se po letech díky milosrd-
né paměti stal dobový originál, málem
součást maďarského módního rodinného
stříbra. Přitom „trapperky“ měly opravdu
namále, jakmile byly vystaveny skutečné
„Boxerky“ z NDR iscenovkou –
na východ slušná kvalita
Etiketa od kalhot Lee
Cooper – licenčně se vyráběly
ivČeskoslovensku aMaďarsku
Džínovina ani džínová galanterie
se za socialismu nevyhazovaly
Původně skotská značka Wildcat
včeských rukou zemřela podruhé