Strana 26
26 www.drmax.cz
|
PŘÍBĚH
|
Inzerce ▼
Už neřešíte BLBOSTI
Desátník Lukáš Hirka (31), přezdívaný Hiro, je novodobým českým válečným veteránem. V roce
2012 během mise v Afghánistánu utrpěl vážné zranění hlavy a zdálo se, že má jen malou naději
na přežití. On však nejen přežil, ale za pět let udělal především díky svojí rodině obrovský pokrok.
T
ehdy v Afghánistánu sloužil Lukáš už na
svojí třetí vojenské misi. Měl za sebou
dva náročné kurzy přežití v Alpách
a Francouzské Guyaně. Od mládí byl
všestranný sportovec, skaut a milovník přírody.
„Lákalo mě dobrodružství a ušlechtilé hodnoty,
které kluci mají. Taky mě zajímala vojenská histo-
rie a bylo mi jasné, že oboru informačních tech-
nologií, který jsem studoval, se opravdu věnovat
nechci. Vstup do armády v devatenácti letech byl
tedy vlastně vcelku logický,“ vypráví Lukáš o tom,
jak přišel kuniformě.
Zlomovým okamžikem jeho života se stalo
7. září 2012. Coby člen 10. provinčního rekon-
strukčního týmu sloužil na základně Shank v pro-
vincii Lógar, když přišel jeden z četných raketo-
vých útoků. „Byla to běžná záležitost, ostřelovali
nás pravidelně. Vždycky jsme se běželi schovat,
ale já to tenkrát prostě nestihl…“ vzpomíná mla-
dík, kterému střepiny a další úlomky způsobily
vážná poranění hlavy a poškození mozku.
BOJ O ŽIVOT
První pomoc mu hned na místě poskytli jeho
kamarádi a zdravotníci. Pak byl převezen na polní
obvaziště v Lógaru, odkud putoval do Kábulu, kde
se tři hodiny po incidentu podrobil první operaci.
Tou dobou už dostala zprávu osituaci také jeho
rodina. „Byla jsem doma, když mi u dveří zazvonili
vojáci. To víte, že hned tušíte nějaké neštěstí. V první
chvíli mě však napadlo, jestli není něco sTomášem,
mladším synem, který je také u armády,“ vzpomí-
ná Lukášova maminka Dagmar Hirková. Rodina
tak prakticky od první chvíle dostávala informa-
ce, byť byly kusé a nikdo nevěděl nic přesně. Ne-
zbývalo než čekat na další zprávy a vývoj situace.
Už za dvacet čtyři hodin byl Lukáš transpor-
tován do pražské Ústřední vojenské nemocnice,
byl na tom však opravdu zle. Podle lékařů umíral.
Rodiče však nic nevzdávali a pravidelně dojíž-
děli až z Ostravy. Armáda jim v tom pomáhala
a bratr Tomáš se nechal dokonce do ÚVN pře-
ložit, aby byl někdo Lukášovi stále nablízku. Po
dvou měsících umělého spánku přišlo první zlep-
šení, a bylo tedy možné začít uvažovat o přesunu
do Olomouce, aby to neměla rodina tak daleko.
Paní Hirková odešla z práce, aby se mohla zcela
věnovat péči o svého syna, samozřejmě s velkou
podporou manžela.
Lukáš však stále ležel ve vigilním kómatu, což
je stav specického bezvědomí. Měl sice otevře-
né oči, ale zpočátku nedokázal nijak komuniko-
vat. „Po pěti měsících poprvé pohnul palcem, to
jsme slavili, ale popravdě řečeno, nebyl žádný
plán, co s Lukášem dál. Pochopili jsme, že aktivita
musí vzejít od nás, že mu musíme pomáhat a na
všechno dohlížet. Cílená neurorehabilitace doká-
že strašně moc, což se naštěstí mělo postupně
ukázat,“ líčí otec Jiří Hirka. Potvrzuje tak i zkuše-
nost řady lidí po poranění mozku v České repub-
lice: lékaři dokážou zachránit život, ale neméně
důležitá následná systematická péče – klíčová
pro budoucí kvalitu života – se často odvíjí hlav-
ně od aktivity rodiny pacienta.
Život desátníka Lukáše
Hirky se 7. září 2012 obrátil
naruby