Strana 38
38 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Foto: Fotolia a archiv autorky
Z
dejší vzduch, toť učiněná léčivá
Kysibelka!
S těmito slovy vstoupil Jakub
Machek do hostince U Bílého
beránka, kam velmi často zavítal po práci,
aby se osvěžil zdejším chutným plzeň-
ským. Všichni už dobře znali jeho zvláštní
způsob komunikace a zvykli si na něj.
Jakub se s chutí napil a poté vytáhl z taš-
ky knihu, kterou si opřel o půllitr, a ponořil
se do četby. V práci se atmosféra poně-
kud zhoršovala a doma ho nečekalo nic.
Nebo přesněji řečeno nikdo, neboť Jakub
byl tím, komu se kdysi říkávalo „starý mlá-
denec“. Jakubovo staromládenectví bylo
místy přerušováno partnerským soužitím,
které ovšem málokdy přetrvalo pár měsí-
ců. Jakub byl ňouma, který komunikoval
seženami jen s obtížemi a většinou se při-
tom dopouštěl hrozných bot.
Vypil pomalu svá dvě piva, pře-
četl pár kapitol, pak zaplatil
aodebral se domů. Jakubův
byt odpovídal obyvatelo-
vu osobnostnímu prolu
a ještě více jeho zaměstná-
ní – takřka každé volné
místo pokrývala vrstva
knih a papírů. Pokud
nyní, spanilomyslná
čtenářko, společně
pohlédneme na
monitor jeho po-
čítače, seznáme,
že dle všeho se
blíží další fáze
Jakubova života, neboť tapetu tvoří foto
tváře půvabné dívky. Jakub uchopil mobil,
na displeji bylo možno číst jméno Karolína.
„Bodré podoledne, přináším vám
bodrou krávu,“ pravil lehce rozechvělým
hlasem, když se na druhé straně ozval
příjemný dívčí hlas. Uplynula jen necelá
hodina a Jakub s Karolínou seděli proti
sobě v kavárně.
„Viděl jsem stopy obrovského psa,“ vy-
pravil ze sebe v rozpacích Jakub a Karo-
lína tápala po smyslu tohoto sděle-
ní. Nezdálo se, že by se Jakub zajímal
o kynologii, spíše se občas snažil hlouběji
zahledět do jejích očí, ale nikdy to dlouho
nevydržel, následovala jen další série citá-
tů. Karolíně zazvonil telefon.
Do hry totiž před časem vstoupil
další muž. Čeňka Bohadla, mohovitého
a snobského zubaře, zaujal Karolínin svě-
ží dívčí pel a zatoužil po atraktivní hračce
pro své volné chvíle. Karolína zatím odo-
lávala jeho pokusům o pozvání domů,
dentista se ovšem nadchl
o to více. Zatímco sním
Karolína s jemně odmí-
tavou zdvořilostí hovořila
o možnosti strávit příjem-
ný víkend v luxusním hotelu,
Jakub předstíral, že ho to neza-
jímá, a na ubrousek se pokoušel
načrtnout vyceněný chrup.
Dnešní schůzka skončila stejně
jako všechny předchozí: jeho citá-
ty a Karolíniny zmatené odpovědi
se střetávaly, proplétaly v složitých
girlandách a nakonec ve společném
víru klesly k zemi, kde se beze stopy
rozplynuly.
Jakub ještě téhož večera
dospěl k závažnému rozhodnutí:
bude potřeba jednat jako muž a stanout
sokovi tváří v tvář. Co mu do té tváře řek-
ne, to se teprve uvidí. Na internetu si našel
adresu Bohadlovy ordinace. Raději by se
sdentistou střetl na nějaké neutrální půdě,
ale netušil, jakým způsobem by jej někam
vylákal.
Druhého dne dopoledne seděl Jakub
v čekárně zubní ambulance a střídavě
mu bylo horko a zima. Setrvával ponořen
v hrůzné představy o tom, co jej čeká za
dveřmi. Dentista disponuje celým arzená-
lem děsivých nástrojů svého řemesla, jimiž
může hravě udělat díry nejen do chrupu
nešťastného Jakuba.
Bohadlo vyhlížel jako lékař z americ-
kých seriálů – mužná tvář s výraznou čelistí
aostře modrýma očima, nagelovaný krátký
sestřih, pod bílým pláštěm šedé sako akra-
vata s jemným proužkem. Než se Jakub
nadál, seděl v křesle a zubařské zrcátko mu
hbitě projíždělo po zubech.
„Chrup máte, zdá se, zcela v pořádku. Tak
co vás vlastně trápí, pane Machku?“
„Kde je blizna?“
„Cože? O čem to mluvíte?“
„Jak je krásná!“ Jakub vytáhl z kapsy
Karolíninu fotograi a divoce jí mával zuba-
ři pod nosem.
„Aha, tak vy jste ten chudinka, který se
stále motá kolem Karolíny? Nebuďte směš-
ný, pane, a uvědomte si konečně, že o tako-
vého ubožáka prostě nestojí. Zvlášť když je
tady jiný, mnohem lepší muž. Takže prosím,“
pokynul doktor Bohadlo směrem ke dveřím.
Jakub vyskočil z křesla a zaujal bojo-
vou pozici. „U vás neboxujete?“ zeptal se
a vzápětí si sám odpověděl: „Ne, my se
fackujeme.“
„Myslíte, že se vás leknu? Tak co,
půjdete dobrovolně, nebo mám zavo-
Muž, který žil
V CITÁTECH
Martin Friedrich