Strana 39
www.drmax.cz 39
lat policii?“ Jakub posmutněl, pak se obrátil
kodchodu.
Když se vrátil do zaměstnání, tedy do redak-
ce jednoho poměrně velkého nakladatelství,
čekal ho vzkaz od šéfredaktora, aby se k němu
co nejdříve dostavil. Ten mu sdělil, že počet
Jakubem zredigovaných knih je nedostatečný,
apokud se jeho pracovní tempo v nejbližší době
výrazně nezrychlí, bude si muset hledat jiné
místo. Jakub propadl ještě hlubšímu zoufalství.
Ač se mu obvykle sny nezdávají, té noci snil
velmi živě. Do redakce za ním přišel muž, který
nabízel k vydání svůj cestopis. Jakub viděl sám
sebe, jak zdvořile, leč nekompromisně nabídku
odmítá. Sen byl pozoruhodně vizuálně upraven,
vyhlížel totiž jako lm němé éry včetně černo-
bílého provedení a vložených titulků. Právě teď
byl obraz přerušen cedulí: „Ó, nikoli, pane, náš
závod jest plně zásoben rukopisy, váš bohužel
přijmouti nemožno.“
Odmítnutý autor se jen usmíval a podával
Jakubovi cosi v natažené dlani. Pomyslná kame-
ra zabrala prapodivný šperk ve tvaru ryby se
dvěma hlavami. Další titulek oznamoval: „Zde
alespoň vezměte, mladý pane, tento talisman,
pomůže vám odstraniti těžkosti, jimiž trpíte.“
Příští záběr ukázal, že návštěva mezitím jako
kouzlem zmizela. Když se Jakub ráno probudil,
vruce svíral kovovou rybu se dvěma hlavami.
Málokdo je v běžném životě takový skeptik
voblasti různých nadpřirozených jevů jako prá-
vě Jakub, ale v okamžiku, kdy narazil na něco
nevysvětlitelného, nahradila skepsi fascinace.
Prohlížel si tajemný talisman s úžasem a také
snadějí.
A tak druhého dne v podvečer se Jakub
aKarolína setkávají v oblíbené kavárně a Jakub
je celý rozechvělý, neboť ho čeká okamžik, jehož
se dlouho děsil a na který se současně i těšil. Zpr-
vu skoro nemluvil, jen svíral talisman v dlani. „Co
nás čeká a co nás nemine, bratře Foxi?“ mumlal
si pro sebe a Karolína na něj udiveně pohlédla.
Jakub na ni konečně upřel pevný pohled
ařekl: „Gwendolíno, vy jste dokonalá.“ Karolína
se rozpačitě usmála a nadechla se k odpovědi,
ale Jakub pokračoval: „Drahá Gladys, vězte, že
proti vám venkoncem nic nemám.“ Karolína se
rozesmála a odpověděla: „Hlupáčku, to víš, že tě
taky miluju.“ Jakub se rozzářil, ale vzápětí jeho
tvář potemněla.
„Kapitán Shakespeare má strašlivou pověst.“
„Ale nepřeháněj, mně se líbíš takovej, jakej jsi.“
Jakub se roztřásl a poté se v přemíře emocí
sesul ze židle na podlahu kavárny.
Zdálo by se, že náš příběh skončí šťastně, jak
se na podobné příběhy sluší a patří, ale nesmíme
zapomenout, že půvabná Karolína má ještě
jednoho ctitele, mnohem energičtějšího než
Jakub.
Jakub s Karolínou ruku v ruce procházejí ulicí,
po jejímž protějším chodníku v tu samou chvíli
kráčí dentista Bohadlo. Sebestřednému zubaři
trvá hodnou chvíli, než zaregistruje zamilovanou
dvojici. Když tak učiní, nejprve nevěří vlastním
očím, což dokazuje tím, že si začne energicky
protírat zrak. Jakmile sezná, že jsou to opravdu ti
dva, hlasitě vykřikne: „Hej!“
Jakub s Karolínou byli rovněž natolik zaujati
sami sebou, že chvíli trvalo, než pochopili, že se
jich onen výkřik týká. Zubař na ně přes ulici mířil
vztaženou paží a s vytřeštěnými zraky opakoval:
„To… to… to…“
„Je to velký zpěvák,“ pravil Jakub a Karolína
správně doplnila: „Ano, a ještě větší lotr.“
Doktor Bohadlo se zaťatými pěstmi a zuby
vkročil do vozovky, aby vlastnoručně rozerval
drzého soka na kusy. V tom okamžiku zcela
neslyšně vzduchem odkudsi shůry přiletěl tem-
ný předmět a roztříštil se o zubařovu hlavu. Snad
mohu na tomto místě jako vševědoucí vypravěč
prozradit, že šlo o květináč, převržený všetečnou
kočkou na parapetu okna v pátém patře domu,
u něhož Bohadlo stál. Zasažený dentista se jak
vyvrácený kmen dubu skácel přes obrubník na
okraj vozovky právě v tom okamžiku, kdy k chod-
níku zajížděl červený Mercedes. Zubařovo tělo
ohavně zamlaskalo.
„Deus ex machina,“ šeptal uchváceně Jakub,
zatímco Karolína jej vlekla pryč od hrůzného
výjevu, k němuž se začali sbíhat lidé.
Do kanceláře vstupoval Jakub následujícího
dne s vypjatou hrudí a úsměvem na rtech. Jeho
kolegové redaktoři jej nepoznávali a nepoznával
ho ani šéfredaktor, se kterým se potkal hned ráno
na chodbě. Ten si Jakuba udiveně prohlédl, načež
k němu s rozpaky přistoupil a řekl: „Víte, kolego,
předevčírem jsem se trochu unáhlil. Vaše práce je
stabilně velmi kvalitní, a i když zpracujete oněco
méně rukopisů než ostatní, jsem rád, že vás
tady máme. Takže tím chci říct, že… je všechno
vpořádku… a… to je všechno.“ Jakub šéfovi jen
vlídně pokynul a levičkou v kapse sevřel dvouhla-
vou rybu.
Když se vrátil domů, chřípí mu příjemně
podráždila vůně z kuchyně. Karolína se ukázala
být excelentní kuchařkou a vše teď nasvědčo-
valo tomu, že právě připravuje svíčkovou. Jakub
ji jemně políbil za ucho a usedl ke stolu. Pak
pohlédl do pomyslné kamery, tedy vlastně do
tvé tváře, spanilomyslná čtenářko, pozdvihl prst
avýznamně pravil:
„Kolik třešní, tolik višní.“ ■
Vystudoval historii
a češtinu na pražské
lozocké fakultě,
pracoval jako
nakladatelský redaktor,
vsoučasnosti přednáší na
vysoké škole. Napsal knihy
Smrt & potěšení (2008)
aMrtví & neklidní (2011),
některé jeho povídky
zdramatizoval Český
rozhlas.
MARTIN
FRIEDRICH
|
POVÍDKA
|