Strana 13
www.drmax.cz 13
objednat klobásku nebo steak zjedno-
ho z nich. Veškerá nevšímavost Finů vůči
sobům jde však stranou ve chvíli, kdy
nastanou sobí závody. Nasadit sobovi
postroj, připevnit lano, pevně ho chy-
tit do rukou, zacvaknout lyžáky do lyží
apak čekat na startovní výstřel, to je pro
Finy svátek a prakticky každý, kdo nežije
ve velkém městě, si to někdy zkusil.
Jenže takové závodění není pro kaž-
dého. Aby se z vás mohl stát opravdový
žokej (ano, tak si sobí jezdci říkají), co se
nechá šlehat větrem, musíte mít mini-
málně šedesát kilogramů. Muži a ženy
závodí pospolu. Když (většinou) žena
této váhy nedosahuje, musí obléknout
speciální bundu se závažími, kterou svůj
váhový rozdíl dožene.
Závodníci v rámci trénování muse-
jí dělat spoustu protahovacích cvičení
a také „trénovat“ rovnováhu. Ta je totiž
při závodě velmi důležitá, když vezmete
v potaz, že sobi běhají se spřežením rych-
lostí až 60 km/h. To je více než povolená
rychlost v obci. A k tomu si představte, že
jištěni jste jen a pouze lanem, které držíte
v rukou a nemáte ho nijak připevněné.
Žokejové proto jezdí denně něko-
lik desítek kilometrů na běžkách, díky
čemuž si osvojí to správné „přidřepnutí“,
které je k udržení rovnováhy zapotřebí.
Každý žokej trénuje podle svého uváže-
ní, když však přichází vrchol sezony, tré-
nuje se svým sobem minimálně třikrát
týdně.
Sobi jsou pro závodění vybíráni už
jako mláďata. Ideální sob je podsaditý,
má mohutnou tělesnou konstrukci, dlou-
hé tělo i čumák. Pro dosažení nejvyšší
možné rychlosti je také nutné, aby měl
pořádně dlouhé nohy. A jestli je něco
stejně důležité jako velikost nohou, je to
dostatečná délka čumáku a nozder. Čím
jsou totiž delší, tím je pravděpodobnější
větší kapacita plic.
Vybraní jedinci jsou potom domesti-
kováni. Majitel má svého závodního soba
obvykle nedaleko domu, nejčastěji na
zahradě, a krmí ho zásadně z ruky. To pro-
to, aby si sob zvykl na interakci slidmi.
Závodní sobi totiž musí být zvyklí nejen
na své žokeje, ale i na skandující diváky
podél dráhy. Domestikace soba přitom
trvá i několik let. Nejdříve ho zvykáte
na lidi, pak se pustíte do jeho tréninku
a nakonec se může ukázat, že sob, kte-
rý na první pohled splňoval parametry
úspěšného kusu, vůbec není rychlý. Ale
to už je riziko „podnikání“.
Errki Orre z Rovaniemi pracuje se zví-
řaty už od roku 1988 a nejednou uspěl
na velkých šampionátech, na King Race
skončil dvakrát druhý a jednou třetí. „Je
to radost, když projedete cílem jako prv-
ní. Najednou se všechny ty roky dřiny
zúročí,“ říká, ale dodává, že ne vše je zali-
té sluncem. Během letních měsíců jsou
totiž sobi svými žokeji vypouštěni do vol-
né přírody. Aby nabrali na svalové hmotě,
odolnosti. Každý rok před zimou pak pro-
bíhá jakési svolávání sobů, a samozřej-
mě ne všichni se vždycky vrátí. Errkimu
se takhle nevrátili už dva sobi. „Muskise
jsem už nikdy neviděl, ale Tumma se
naštěstí vrátil druhý rok, takže jsme moh-
li znovu začít soutěžit.“
Když s Finy mluvíte o sobích závo-
dech, rozzáří se jim oči nadšením. Sanna
Kärkkäinen, vedoucí turistické kanceláře
Visit Rovaniemi, potvrzuje, že Finové jsou do
sobích závodů úplní blázni. „Je to asi tím, že
my Finové jsme od podstaty soutěživí. Ale
základem obliby sobích závodů je to, že jde
o jednu z mála činností, které můžeme dělat
pospolu. Je to tradice, která spojuje lidi od
ledna, kdy sobí závody začínají, až do dub-
na, kdy se koná King Race v Inari.“
Když v dubnu sezona sobích závodů
skončí, Finové zase začnou vést své živo-
ty, ve kterých potkat někoho na ulici je
detektivní práce. Žokejové vypustí soby
do volné přírody, začnou si připravovat
postroje a těšit se na zimu, až zase nasta-
ne čas svolávání.
■
Minimální váha žokeje je 60 kilogramů. Pokud jí žokej
nedosahuje, musí mít závaží, kterým váhu dorovná
Aby se žokejové za jízdy udrželi, musejí ze všeho nejvíce
trénovat rovnováhu
Během letních měsíců
žokejové vypouští své
soby do volné přírody.
A někteří se jim
už nikdy nevrátí.
|
REPORTÁŽ
|