Strana 40
40 www.drmax.cz
|
ROZHOVOR
|
Inzerce ▼
nikdy nedokázali filmovou tradici vytvořit.
Byli jsme kolonizováni Američany. Abych
to shrnul, všichni jsme podřízeni pravidlům
a zvykům svých kultur.
Ono herectví samo o sobě je dost
nesvobodné povolání, závisející na
vkusu režisérů, diváků…
Svobodné ale není žádné povolání! Vždy
nesete nějakou zodpovědnost za vyko-
nanou práci, a už jen proto nemůžete
být svobodný. Pojem svobody je mýtus,
nevěřím na něj.
Stalo se vám někdy, že byste v sobě
díky nějaké roli odhalil vlastnosti,
okterých jste nevěděl?
Jistě, všichni v sobě nosíme tajemství.
Aprávě na to při vytváření postavy věřím.
To tajemství je, aby její osobní život byl tak
pravdivý jako její veřejný život. Což je opak
zaběhané formulky. Jenže na veřejnosti
býváme mnohdy lepšími lidmi než v osob-
ním životě. Stále svým studentům opakuji,
že tím pravým uměním na herecké práci je
vnést do postavy tajemství. Diváci ho chtějí
odkrýt. Proto je herectví tolik láká.
Je pro herce důležitá vnitřní rozervanost?
A nakolik umělec potřebuje zázemí?
Jedním z životních paradoxů je, že všichni
vparadoxu žijeme. Můžeme směřovat, kam
chceme, ale zároveň nemůžeme, protože
jsme za spoustu věcí či lidí zodpovědní.
Ženil jsem se dost pozdě. Pak jsem se rozve-
dl. Dlouho jsem žil sám a v 55letech jsem si
založil druhou rodinu. Když se mi narodil syn
Orson, a to už jsem byl skoro kmet, bylo to
to nejlepší, co mě kdy potkalo. Dnes už jsem
v postavení, kdy si lépe uvědomuji priority.
Uvědomil jsem si, že život je o žití apráce mi
v tom žití pouze pomáhá. Mnoho lidí hledá
ve vztahu naplnění, ale tak to nefunguje.
Člověk musí být ucelený, když vstupuje do
manželství. Jako mladý jsem nebyl úplně
zformovaný. Byl jsem ambiciózní, až příliš
jsem se soustředil na kariéru. To až dnes
si dokážu zařídit život tak, abych se mohl
radovat z každodenních věcí. Dnes už vím,
že žádný film, žádný zážitek, se nevyrovná
možnosti vidět svého syna, jak roste. Trávil
jsem čas i s dětmi z prvního manželství,
ale vím, že jsem nebyl dobrým otcem. Měl
jsem až příliš starostí a obav, ane vždy se mi
dařilo je na ně nepřenášet.
Jak se lze ubránit hereckému stereo-
typu? Právě Hollywood je plný herců,
kteří hrají jednu a tutéž postavu celý
život, jen v jiných příbězích?
Důležité je, aby herec postavu nesoudil,
to musí nechat na divácích a kriticích.
Zásadně se také nesnažím se svými
postavami sympatizovat, což je častý
jev v amerických filmech. Až příliš často
se v nich plýtvá výrazem „Miluji tě“, aon
se díky tomu stal zcela prázdným. Už
nic neznamená. Je třeba se bránit senti-
mentalitě, která je vidět třeba ve filmech
Stevena Spielberga. A to říkám i přesto,
že si ho jako režiséra velmi vážím. Vždy
se zajímám o temnou stránku postavy
a snažím se v ní najít tu lidskou. Vždyť
všichni jsme děti Boha, jen máme každý
rozdílné životní podmínky. Každý v sobě
nosíme vlastnosti, na které nejsme právě
hrdí, ale musíme se s nimi vyrovnat.
Přednášel jste herectví na univerzitě
vRusku. Jak jste se k tomu dostal?
Učím na British Actors Dramatic Academy
a v roce 1988 mi režisér Alexander Borisov
nabídl, abych přijel do Moskvy a udě-
lal tam nějaké semináře o herectví,
o Shakespearovi. Bylo velmi vzrušující
prožívat přímo uvnitř toho vroucího kotle
změny nastolené Gorbačovem. Má spolu-
práce s akademií trvala celých šest měsíců
a vyústila mou režií studentského před-
stavení v Moskevské divadelní akademii.
Asi by to pokračovalo déle, ale vypršela mi
platnost víza, a tak jsem se musel vrátit do
Anglie. V Rusku jsem se hodně naučil asvé
zážitky jsem pak popsal v knize From Salem
to Moscow. Opravdu to byla neuvěřitelná
zkušenost. Rusko bylo náhle nadějnou
zemí a bylo zajímavé sledovat, kudy se
bude ubírat. Bohužel vzalo špatný směr.
Jistě se vás na to ptá každý druhý, ale
nemohu si to odpustit: Jste prvním
hercem, který hrál Hannibala Lectera.
Jaké jste měl pocity, když o pět
let později tato postava proslavila
Anthonyho Hopkinse?
Pletete se, ptá se mě na to úplně každý!
A já jim vždycky odpovídám, že o tom je
život. A co se týče Anthonyho, nevidím
vtom žádný problém. Tím neříkám, že by
se mi ty jeho peníze nehodily (Brian Cox
se poprvé a hlasitě zasmál). Ne, opravdu
si nemám na co stěžovat, protože když
Anthony získával slávu Mlčením jehňá-
tek, zažíval jsem svůj divadelní vrchol
v roli Krále Leara, se kterým jsem v roce
1991 dokonce navštívil Prahu a hrál před
vaším prezidentem Václavem Havlem.
Manhunter se ve své době stal kultov-
ním, přestože spíše prodělečným filmem.
Mlčení jehňátek Hannibala zpopularizova-
lo a on se stal součástí populární kultury.
S trochou nadsázky mohu říct, že jsem
Anthonymu připravoval půdu. A zasívat
semena je vždy zajímavější než sklízet
ovoce. I sklízení je jistě hezké, ale setí je
opravdová práce. ■
V poslední době sklízí Brian Cox velikou
chválu seriálem Boj o moc
Text: David Laňka, foto: Profimedia a archiv redakce