Strana 43
www.drmax.cz 43
|
POVÍDKA
|
Praha 13. 10. 1944
Mařenko!
Nevím, snad i tento dopis čeká osud předešlých, že jej totiž nakonec vůbec nepošlu, bojím se, abych Ti přece jen neuškodil, je však zase
takový smutný večer, který přináší tesklivou náladu, jako celý podzim se svou vůní vřesu a aster, kdy člověk cítí v srdci touhu po něčem,
co mu uniká, co nemůže nikterak zadržet, a tím více pociťuje nicotnost a prázdnotu svého „já“.
Včera jsem Tě prosil, abych se mohl s Tebou dnes opět sejít. Když jsem přišel k Vašim a dveře byly zavřeny, pustil jsem se cestou, kudy
jsme šli včera, ale opačnou, abych Ti nadběhl. Prošel jsem tak celou cestou marně, a když jsem se vrátil, viděl jsem, že jsou Vaše dveře
otevřeny.
Víš, Mařenko, přišlo mi to tak nějak líto, něco mi našeptávalo, žes to udělala schválně, a já si připadal v té chvíli tak ubohým…
Přišel jsem domů, dal jsem se do veršů (svěřuji jim občas svou bolest, ty mě nezradí) a nakonec jsem si řekl, že Ti přece jen napíši.
Nazývám Tě v duchu a ve svých verších „Pohádkou“. Kouzelné slovo – plné krásy a tiché poesie, ve kterém čisté mládí prožívá to
nejkrásnější a které je jeho celým světem. Na jedné straně skutečnost a na druhé svět plný něčeho vzrušujícího, a přece nedostižného.
A vidíš – vezmi dítěti jeho pohádku, vezmeš mu všechno! Chápeš nyní, proč jsem Tě tak nazval?!
Vzpomínám, že je to v těchto dnech právě měsíc, kdys dostala do rukou mé první řádky, které Tě snad překvapily. A od té doby? Měsíc
rozháranosti, trpělivého, téměř každodenního očekávání, abych Tě aspoň spatřil. Přemýšlela jsi, Mařenko, někdy o tom? Nepocítila jsi
někdy aspoň trochu soucitu se mnou? Zdá se, bohužel, že ani to ne. Což Ti nikdy nenapadlo, jak si musím připadat ubohým?
Kdybys jenom věděla! Snad bude přece jenom lepší, napíšu-li Ti upřímně. Bůh je mi svědkem, že jsem to neměl v úmyslu, věřím však,
že mě nezradíš. Nikdo o tom neví, ani doma ne. Snad je to Osud, že ty jediná budeš o tom vědět: bylo nám řečeno, že od nás 20 půjdou
kopat na Moravu zákopy. Je to na hranicích Slovenska. Víš, co to znamená?! Víš, co je život partyzánů?! To je můj cíl.
Nebojím se smrti, smrt není zlá. Konečně, jakou cenu má lidský život?!
O rodinu mám hmotně postaráno, na dědictví jsem dosud nesáhl, ba naopak ho rozmnožil. Měl jsem minulé měsíce příjmy vysoké.
Kčemu to? Dnes dobře vím, co je život bez lásky! Nechápeš, proč Ti to píšu, viď? Mám tušení, že se již nevrátím. Vím však také, že můj
sen o štěstí se rozplynul. Štěstí! Jaká to ironie. Napadají mě slova, která nevím, kdo napsal: „Nic není tak rozmarné jako štěstí! Usmívá
se na nás a třpytí se jako zlatý paprsek sluneční, ale chceme-li ho chytit, pak teprve poznáme, že je to pouhá hra, a štěstí je tak daleko,
daleko od nás jako zlatý paprsek slunce a tak nedostižné jako jeho svit.“ Štěstí, Mařenko, to jsi Ty. Dnes již mohu s klidem všechno
napsat a konečně, žít bez lásky – kčemu to? Vím, že jsem u Tebe všechno prohrál, vždyť Tys již dávno vdaná za Vaška a můj celý život
leží docela jasně přede mnou. Nemá dnes už cenu, abych se snad smrti bál.
Mám však k Tobě, Mařenko, jedinou, a věř, poslední prosbu: Nechci spoléhat na náhodu. Přece však chtěl bych Ti dát s Bohem,
chtěl bych Ti stisknout ruku a naposledy podívat se do Tvých očí. Vpátek jedu naposledy k rodině, která nemá o ničem tušení, a tedy
o tom vědět nebude. Mařenko, poslední chvíli v Praze chtěl bych prožít s Tebou. Budu čekat ve čtvrtek od 3 hodin na silnici ke slé-
várně. Bude-li špatné počasí, že bys nemohla jíti ven, zařiď si, abys šla do biografu, počkám na Tebe. Věřím, že tentokrát se smiluješ.
Byla jsi, Mařenko, opravdu jediná, kterou jsem kdy měl rád. Jenda
V neděli jsem se přece jen rozhodl – dopis odešlu, nechtěl jsem, odpusť mi.
(nedatováno)
Sen tiché noci, v níž poprvé se zrodila Láska, aby sblížila celý svět – toť mysterium vánočních svátků – kdy každý přináší dárek svým
milým.
Je-li i tichá vzpomínka takovým dárkem, pak přijmi jej, Pohádko moje, jako část nekonečné touhy, jejíž vroucnost nezmírnil ani
odstup času, ani sebevětší sebezapírání.
Nechť Tvoje Láska přinese Ti v novém roce splnění všech Tvých tužeb a přání, abys byla stále blíže a blíže svému vysněnému štěstí.
Pak bude šťasten i ten, jenž nikdy nezapomene. J.
„Co to študuješ?“
„Dopisy starý.“
„Čí dopisy?“
„Jedný starý pacientky, co tu umřela před měsícem. Nikdo si pro
její věci nepřišel, tak mi je dali spálit, aby to nemuseli řešit právní
cestou.“
„Jakou právní cestou?“
„No jako podle práva. Že by s tím bylo hrozný sraní.“
„To je úplně psaný švabachem, ne?“
„Ale houby švabachem. Hezký písmo je to, takový kultivovaný.
Hezky se to čte.“
„Hm. Jen jsem se přišel zeptat, jestli jdeš na voběd.“
Trvalo asi vteřinu, než svazek dopisů v plamenech kotle
ústavní kotelny vzplál, a za okamžik po nich nezůstal ani
vzdech.
„To víš, že pudu. Mám hlad jak herec.“
„No tak pojď. Dobrý líbesbrífy?“
„Na hovno. Neměl jsem to číst.“
„Jsou plíčky na smetaně dneska.“
„No jéžiš, ty jsem měl naposled ve školní jídelně.“