Strana 10
10 www.drmax.cz
J
sou kováři jen přežitek minulos-
ti, nebo naopak ti, kteří dokazují,
že poctivé řemeslo má stále své
místo a že pohádkám a splněným
snům ani v dnešní uspěchané době
ještě neodzvonilo? „Uměleckým ková-
řem jsem chtěl být vlastně už od dět-
ství. Jako kluky nás občas táta brával
podívat se do kovárny na pana mistra
Čecha. Ten začouzenej chlapík, oheň
ata vůně, která v kovárně byla – to byla
paráda,“ vzpomíná umělecký kovář
Václav Miškovský ve své kovárně neda-
leko Prahy, která připomíná tovární halu
ave které je plno masivních pracovních
strojů a oceli, uprostřed kovářská výheň
s kovadlinou. Kovařina se mu líbila už
od mala, ale cesta k ní nebyla až tak pří-
má. „Šel jsem nejdřív na gympl apotom
na vysokou. Studoval jsem archeologii,
ale už během studia se mi stále častěji
začaly do rukou dostávat články a kníž-
ky o kovářství, na půdě jsem dokonce
našel učebnici kovářství a zámečnictví
s nějakými poznámkami po pradědovi.
Prostě být kovářem byl asi můj osud,“
usmívá se. Po dokončení studia se tak
vyučil kovářem u mistra Minaříka. Jeho
rozhodnutí jít v pětadvaceti letech po
ukončení vysoké školy do učení bylo
pro mnohé minimálně překvapením.
„Měl jsem ale to štěstí, že jsem hlavně ze
strany své ženy našel velké pochopení
atoleranci a že i přes náročnější začátky
můžu i díky ní dělat tohle řemeslo s lás-
kou doteď,“ vypráví.
|
DĚLAJÍ TO S CHUTÍ
|
Rytmické cinkání kovu o kov. Teplo a vůně kovářské výhně a muž silných paží v kovářské zástěře,
pod jehož rukama roztaje i ocel. Romantická představa jako vystřižená z pohádky O statečném
kováři v souvislosti s uměleckým kovářstvím jistě napadne mnohé z nás. Jaké to ale opravdu je,
živit se tímto dnes již téměř zapomenutým řemeslem?
Ukovaná RADOST
Text: Lucie Laňková, foto: Tomáš Pánek