Strana 11
www.drmax.cz 11
|
DĚLAJÍ TO S CHUTÍ
|
I když si pod uměleckým kovářstvím
často vybavíme hlavně precizně prove-
dené brány a kování, uměleckořemeslné
zpravování kovů, jak zní přesný název
tohoto oboru, zahrnuje mnohem víc.
Umělecký kovář je totiž zároveň i zámeč-
ník, do určité míry musí zvládat i strojní
obrábění aměl by se orientovat i v pasíř-
ské práci, což je zpracování barevných
kovů, jako jsou například měď, mosaz
ajejich slitiny. „Umělecký kovář a zámeč-
ník je vlastně ten, kdo podle zadaného
návrhu daný projekt, třeba sochu nebo
různé architektonické doplňky, realizuje,
případně je schopný si takovou věc od
začátku sám navrhnout. Spousta umě-
leckých řemeslníků má totiž umělecké
sklony,“ upřesňuje Václav. Právě vlastním
objektům nebo sochám, které již dlouho
nosí v hlavě, by se do budoucna rád více
věnoval a doufá, že mu to čas na ostat-
ních zakázkách dovolí.
Práce uměleckého kováře je různorodá,
od výroby nožů, interiérových doplňků,
stavebního kování, jako jsou například
závěsy na dveře nebo kliky, mříže, až po
práci na větších projektech pro umělce,
kterým Václav pomáhal realizovat jejich
výtvarný záměr. Má tak za sebou například
sochu dle návrhu malíře a grafika Aleše
Lamra, spolupracoval na sochařském pro-
jektu s Davidem Böhmem a Jiřím Frantou
nebo s Miroslavem Liederhausem, kte-
rý pracuje se sklem adoplňuje ho právě
kovem. „Právě ta pestrost práce, široká
škála možností použití kovu a možnost
kombinovat ho s jinými materiály, jako
třeba se sklem nebo kamenem, se mi na
kovařině líbí,“ říká.
Na otázku, zda je práce kováře i v době
všech technických vymožeností fyzicky
náročná a jestli by ji mohla vykonávat
ižena, odpovídá, že záleží, jakému zpra-
cování kovu se konkrétní osoba věnuje.
Ženy kovářky se v minulosti prý občas
objevovaly, ale byly to spíše výjimky.
Někdy se třeba totiž stalo, že žena pomá-
hala svému muži a po jeho smrti převzala
živnost. Dnes jde spíše o výtvarnice nebo
umělkyně, jež skovem pracují svým oso-
bitým způsobem.
MUŽSKÁ SÍLA SE HODÍ
Pokud se ale jedná o práci „klasického“
kováře, tak se určitě hodí „mužská“ síla,
ikdyž například buchar, který využívá při
práci s velkými kusy ocele, je místo pou-
hého kladiva a kovadliny velkým usnad-
něním. „Někdy, když u kovářské výhně
děláte několik dní, kdy musíte manipulo-
vat stěžšími kusy železa, tčlověk propotí
izástěru apo práci je rád, že je rád,“ říká.
Ale i když je jeho práce i fyzicky nároč-
ná, tak by se ničím jiným rozhodně živit
nechtěl. „Ani nechci myslet na to, co by
bylo, kdyby… Tuhle práci mám prostě
rád a pořád mám radost z toho, že díky
své zručnosti, znalosti a s poměrně jed-
noduchými nástroji můžu vyrobit něco,
z čeho mohou mít i druzí radost.“ Těch,
kteří ocení kvalitu, jedinečnost a preciz-
nost provedení anespokojí se jen s něja-
kou náhražkou, je prý zatím dost. Jsou to
hlavně zákazníci, kteří si přejí navrhnout
něco původního nebo kteří přichází s aty-
pickými zakázkami či návrhy od architek-
ta, nejčastěji pak na doporučení druhých,
ukterých Václavovu práci viděli a líbila se
jim. Sériové zakázky se mu zatím vyhýbají,
a tak každý projekt, na kterém pracuje, je
pro něj něčím jedinečný. „Před objedná-
ním zakázky je ale nutné si se zákazníkem
sladit představy. Rád dělám co nejčistší
kovařinu, jen s nutným použitím strojů,
a tak je na výsledné zakázce samozřejmě
vidět otisk lidské ruky. Ti, kteří moji práci
vyhledají, právě toto oceňují,“ podotýká.
A jaký projekt udělal v poslední době
radost jemu? „Není to úplně nedávno, ale
když byla jedna z dcer malá, měla občas
vnoci pocit, že má pod postelí čarodějnici.
A tak jsem jí vyrobil zvonek, který by svým
zvoněním dokázal zahnat každou babiz-
nu ještě dřív, než by se objevila,“ vzpo-
míná s úsměvem. Že by v rodině Václava
chodila „kovářova kobyla bosa“, prý nepla-
tí. Do přestavěné stodoly vyrobil kovový
prosklený rám, který odděluje v prosto-
ru koupelnu. V kuchyni je pár kovaných
nerezových příborů nebo dekorační mísa
ze starých cyklistických řetězů. Pro svou
ženu plánuje kované zábradlí na balkon
a skleník na zahradu. „Navíc už se zase
blíží Vánoce, a tak na řadu přijdou lous-
káčky na ořechy, vývrtka a taky zvoneček,
na který zvoníme o Štědrém dnu a který
unás nikdy nesmí chybět,“ říká.
A mají kováři nějaká netradiční vánoč-
ní přání? „Dnes mám kovárnu kousek od
Prahy, ale představa, že ji mám třeba jen
pět minut od domu, tak to by byl můj
splněný sen,“ uzavírá. Tak mu držme pal-
ce, ať své řemeslo, které má i v dnešní
době své místo, může s takovým úspě-
chem dělat co nejdéle. Protože kdo by
neměl rád kováře apohádky? Navíc teď
o Vánocích! ■
To, co je na kovařině krásné, je skutečnost, že na všem, co se
uková, je vidět dotyk lidských rukou a kovářův um
Práce s kovem vyžaduje nejen sílu, ale především zručnost,
rychlost a znalost, kam a jakou silou kladivem udeřit