Strana 29
ještě nevíme, jak se film chytne na mezi-
národním trhu. Zatím má většinou dobré
kritiky, ale důležité prodeje do distribucí se
budou odehrávat v průběhu dalších měsí-
ců. Co neprodáte do půl roku, už neprodá-
te vůbec.
Pochopila jsem, že nestačí udělat film
adát ruce pryč. Ale musíte zajistit, aby
se o něm vědělo.
Musíte mít dobrého sales agenta, s nímž
společně vytváříte festivalovou a marke-
tingovou strategii. A ve chvíli, kdy se film
dostane na prestižní festival, nebo dokon-
ce do hlavní soutěže, už nemusíte bojovat,
aby si ho někdo všiml. Protože úplně auto-
maticky si ho všímají desítky tisíc lidí na
celém světě. Filmařská i divácká rodina je
obrovská a každý rok se z tisíců filmů, které
vzniknou, na festivaly vybere jen pár desí-
tek. A ty jako magnet přitahují pozornost
médií, kritiků, recenzentů, distributorů. Pro
mě jako režiséra se absolutně změnila situ-
ace. Kdybych teď jel do Cannes, řekl svoje
jméno a že jsem měl film v hlavní soutěži
v Benátkách, tak ty lidi se mnou budou
jednat už úplně jinak. Řeknou: my jsme ten
váš film viděli, my víme, kdo jste. Takhle to
funguje. Jen účastí v soutěži se všechno
vmém životě změnilo.
Velká část úspěchu je řekněme pod stře-
chou, některá důležitá klání film ještě
čekají. I doma se na Nabarvené ptáče
chodí. Může se to ještě nějak zvrtnout?
Ptáče se doteď zúčastnilo pětadvaceti
festivalů po celém světě. Bylo uvedeno
v USA, Japonsku, Anglii a na mnoha dal-
ších festivalech ještě do jara příštího roku
uvedeno bude. Sítě jsou rozhozené, záleží,
co vnich uvízne. A v Česku? Využiji příle-
žitosti amusím se znovu omluvit. Nečekal
jsem, že na film budou lidi chodit. Všem se
omlouvám. Mýlil jsem se hluboce. Myslel
jsem si, že za první čtyři dny přijde třeba
pět nebo sedm tisíc lidí, a radostně nevy-
cházím z údivu. Přišlo asi dvacet sedm tisíc
lidí. Distributor věří, že bychom celkově
mohli do konce roku přelézt oněch magic-
kých sto tisíc.
Asi je dobře, že film vzbudil rozruch.
Hned první zprávy hlásily, že lidé odchá-
zeli z kina, protože nemohli vydržet
zobrazované násilí.
Fáma, že lidi odcházejí ze sálu, vznikla hned
první den v Benátkách. Na novinářské pro-
jekci, kam nesmějí tvůrci, bývá asi tisíc pět
set lidí, samozřejmě tam byla i spousta
Čechů. A v průběhu filmu odešlo asi sedm-
desát diváků. Jenže když odcházejí novináři,
neznamená to automaticky, že se jim pro-
mítání nelíbí, ale mají schůzky, interview,
potřebují vidět jiný film a tak dále. Takže
třeba třicet jich odešlo, protože se na to
nechtěli koukat. Fáma, hysterická fáma…
Ta fáma si pak žila svým vlastním živo-
tem, v novinách vycházely články obecně
o násilí ve filmu a o společnosti avnímá-
ní násilí vůbec. Bylo to vlastně zajímavé.
Ale my přece běžně konzumujeme násilí
utelevize se salámem v ruce, hrajeme kruté
videohry. Diváci na Ptáčeti zjišťují, že takhle
to natočené není. Žádná explicitní brutalita,
ale film působí syrově a pravdivě, a proto
je tak silný. Možná ta fáma vznikla tím, že
v Itálii je zvláštní zvyk, že se na závěrečné
titulky rozsvítí v sále. Poslední záběr a světlo.
A co udělají lidi, když se rozsvítí? Zvednou
se a začnou odcházet. Jenže někteří se
prý zaposlouchali do závěrečné písničky
azůstali sedět, někdo zase chtěl pryč, nastal
mumraj. Tak možná takhle se to stalo. Do
toho se přidala zlá vůle a bylo hotovo.
A na slavnostní premiéře to bylo jak?
Ze světové premiéry, která byla o den poz-
ději a kde bylo asi tisíc dvě stě lidí, odešlo
asi pět. Jinak po skončení projekce nás
čekal desetiminutový potlesk vestoje.
Nečekal jsem to, nikdo to nečekal, bylo to
strašně emotivní a silné.
Jednou jste řekl, že s hlavním hrdinou
Petrem Kotlárem jste si musel držet
odstup, protože si každého omo-
tal kolem prstu a takhle byste s ním
nemohl pracovat. Musel vám vykat, mít
respekt. Je po všem, už si tykáte?
Ne, takhle už to musí zůstat. Já mu budu
tykat a on mi bude vykat. Stále mě oslovuje
pane režisére.
Proměnilo natáčení nějak jeho?
Dítě, které stráví dva roky skoro jenom
s dospělými, se změní. A on se mi měnil
před očima, stával se stále zodpovědnějším,
pracovitějším a profesionálnějším. Viděl tým
kolem sebe, odpozoroval, jak druzí herci
pracují. Dost věcí pochopil. Je mu ale dva-
náct let a více než po roce po natáčení můžu
říct, že je stejný jako na začátku.
Ve filmu jste měl světové herecké
hvězdy jako Harvey Keitel nebo Stellan
Skarsgård. Změnilo se jejich chování
kvám, když film uspěl?
Zásadně.
Není to vlastně trochu zklamání?
Naopak. Filmem byli nadšení. Všichni ho
viděli poprvé až v Benátkách a do té doby
se mnou prostě pracovali jako s režisérem,
kterého vůbec neznají. Nevěděli, co mají
ode mě čekat, kdo jsem, jak myslím, proč
režíruju, jak režíruju. Nevěděli nic. Pak skon-
čila projekce v Benátkách a všichni plakali,
objímali se a všichni mi pak psali: Václave,
jestli budeš někdy v životě dělat další film,
jdu do toho okamžitě znovu s tebou. Alexej
Kravčenko, jeden z nejslavnějších ruských
herců, mi po natáčení napsal, že se kvůli
Václav Marhoul
Pamatuju si jenom EMOCE
|
ROZHOVOR
|
www.drmax.cz 29