Strana 30
Inzerce ▼
|
ROZHOVOR
|
Text: Olga Procházková, foto: Marta Režová
30 www.drmax.cz
Inzerce ▼
mně naučí anglicky, aby mohl hrát vmém
dalším filmu.
Zcela zásadní proměna. Harvey Keitel mi
uváděl jednu z premiér v Londýně. Nemohl
být v Benátkách a sám mi navrhl, že první
představení v britské metropoli uvede, ačko-
li film jako jediný neviděl. Řešil tam při té pří-
ležitosti se mnou nějaké komplikace ohled-
ně projekce a nakonec mi napsal: „Stejně
tě miluju, ty bastarde!“ Stellan uváděl film
v Torontu, kam jsem nemohl zase já, v Los
Angeles mě při té úvodní projekci v rámci
začátku kampaně na Zlatý glóbus aOscara
doprovázeli Udo Kier a Julian Sands.
Co to dělá s vaším egem?
Nic. Vyzní to nepravděpodobně, ale nic. Je
to moje práce.
Takže jste věděl, že jste dobrej?
Já jsem hlavně věděl, že dělám s dobrými,
talentovanými lidmi. A nejenže jsou skvělí
herci, ale i dobří lidé, povahou, charakte-
rem. A když se ten film podařil a má takový
úspěch, vůbec mě nepřekvapil další mail
od Harveyho, že rád bude uvádět film i dál,
třeba v New Yorku. Beru to jako přirozenou
věc, to je přece jasné, když je na něj tak hrdý.
Jinak všichni herci dostávají ode mě každý
měsíc takovou svodku, co se s filmem děje,
kde je na festivalech a jak se mu daří.
Jak vnímáte obrat recenzí v českých
médiích? Nejdřív, že snad byste mohl
vyhrát Benátky – a když se to nepoved-
lo, tak vlastně žádná velká sláva.
Já jsem ale do Benátek nejel soutěžit. Dostat
se mezi dvacet vybraných filmů pro mě byla
taková pocta, že mě to ani nenapadlo.
Takže žádný osten zklamání, že jste si
neodvezl Zlatého lva?
No, v českých médiích vycházely zprávy, kte-
ré vyznívaly podobně zklamaně, jako když
české mužstvo na hokejovém mistrovství
světa znovu selhalo a nepostoupilo ze čtvrt-
finále. Anebo škodolibě. Tak to u nás už holt
chodí. A já jsem věděl, že to je nesmysl, že je
to jinak. Když jsem se podíval na ty ostatní
filmy a režiséry tam… O to víc byla úžasná
cena od studentské poroty. To je tak straš-
ně moc, když vám lidi ve věku sedmnáct až
dvacet let dají cenu za film, který je podle
nich nejvíc humanistický a nejvíc brání prá-
va dětí. Odjížděl jsem z Benátek absolutně
šťastný a s lehkým srdcem.
České kritiky se vás nedotýkají?
Já je tedy nečtu, i když se ty informace
stejně ke mně nějak bohužel dostanou.
Memento Nabarveného ptáčete spočívá
v tom, že když se odlišujete, máte pro-
blém– hejno vás uklove. Mazaný Filip se ve
svém žánru výrazně odlišuje, Tobruk taky
aPtáče se odlišuje na entou. A jak něčemu
nerozumíme, tak do toho začneme klovat.
Chápu, že jsem pro filmové recenzenty
těžký oříšek, když nevědí, jak mě rozlousk-
nout, tak to do mě perou, co se vejde. Ale já
to ustojím, mně je úplně jedno, co napíšou.
Jak by řekl Egypťan Sinuhet, to je jen bzu-
čení mouchy v mých uších. Mě zajímá, co
napíšou zahraniční kritiky, a ty jsou z deva-
desáti pěti procent pozitivní.
Čekají vás ještě Oscaři.
Vlastně znovu čelím tomu samému očeká-
vání. Česká filmová a televizní akademie
vybrala Nabarvené ptáče, aby se ucházelo
o nominaci na Oscara a teď se to všechno
opakuje. Chodí mi esemesky typu: „Tak
Václave, koukej toho zlatýho paňácu při-
vézt.“ Co na to mám jako odepsat?
Co jste odepsal?
„Tak jo.“ I když si myslím svoje. Já chápu
tu dobrou vůli, znovu se do toho vklá-
dají ambice. Slibuju, že udělám všechno,
abych Českou republiku s tím filmem
co nejlépe reprezentoval, ale víc udělat
nemůžu.
Chtěl jste Ptáčetem podat zprávu o světě?
Nejsem si jistý, zda jsem chtěl podat zprá-
vu, chtěl jsem se vyjádřit k tomu, co proží-
vám, co mě trápí, o čem přemýšlím, aněk-
do to nazval poselstvím. Dejme tomu.
Každopádně to vypadá, že to poselství se
klidem dostává a spočívá v tom, že musí-
me přemýšlet. Ptáče neukazuje prstem
aneříká: tohle je správně, tohle je špatně,
tohle smíte, tohle nesmíte, můžete, nemů-
žete. Dává každému výběr vlastní cesty.
Za týden mi přijde i dvacet mailů od úplně
cizích lidí. A všechny jsou si hodně podob-
né. Pisatelé se mi většinou omluví, že se
nechali nachytat na nesmysly o odchá-
zení z kina, a pak obvykle píšou: „Film je
krásný. Víte, jak to myslím.“ Vím přesně, jak
to myslí! A pak píšou: „Přemýšlím o lásce
a dobru, přemýšlím o zlu, o tom, nakolik
jsou některé věci v našich životech důleži-
té. Přemýšlím o všech těch dětech, o sirot-
cích, kteří teď bloudí válečným světem.“
A to je nejvíc. Když někoho pohnete…
Vlastně ne, on se pohne sám, já ho tam
jen, řekněme, navedu pravdivostí svého
srdce.
■
Se slavným švédským hercem Stellanem Skarsgårdem si
Marhoul slíbili spolupráci už před dvaceti lety
Mladý Petr Kotlár byl pro Václava Marhoula velkým riskem.
Zvládne malý kluk sto dní natáčení? Dnes už víme, že zvládl