Strana 40
40 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
„
T
o je kosa… ty vole,“ zaúpěla
Daniela. „Podle předpovědi
mělo bejt aspoň o pět stup-
ňů víc.“
„Ten nahoře nás miluje,“ odtušila Mia.
Choulila se v červenym kabátku z falešný
kožešiny, kterej jí sahal akorát pod zadek.
Nohy, obutý do bot s podpatkama, se jí
viditelně třásly. Přešlapovala, jak se sna-
žila rozproudit krev, podpatky skřípaly na
dlažbě. „Celou noc tu nepřežiju.“
Daniela mrkla směrem k černýmu mer-
cedesu, kterej stál opodál, ponořenej ve
tmě. Apak na hodinky. „To dáme, holka,“
zamumlala.
Nasrat, chtělo se říct Mie, ale nako-
nec si to nechala pro sebe, úplně si
představovala, jak se její každý
slovo zhmotňuje ve výdech,
kterej jí z těla krade dra-
hocenný teplo.
„Slyšelas, co se
stalo Marcele minulej
tejden?“ brebentila.
„Je mi to volný, Dano.“
„No jó, vy se vlastně moc nemusíte, co?
Ale to, že jí prej někdo pořezal břitvou, by
tě zajímat mohlo. A vůbec, od tý doby
jsem ji neviděla… Ztratila se.“
„Dej mi svátek, skoro ji neznám. Nejspíš
se jen sbalila a zdrhla někam do tepla.“
Nebo si dala zlatou ránu a ještě ji nenašli,
napadlo ji. To mezi holkama nebyl zdaleka
tak vzácnej konec.
Daniela začala něco žvanit, zatímco
do uličky vstoupil muž. Nebylo mu moc
vidět do tváře, protože sám byl zabale-
nej do dlouhýho kabátu a kolem krku ho
jako anakonda omotávala šála. Nejdřív to
vypadalo, že kolem nich projde, to by ale
Daniela nesměla bejt Daniela…
„Ahoj, fešáku, nechceš se trochu zahřát?“
Muž se zastavil, to bylo dobrý znamení.
Podíval se na Danielu a chvíli na ní pohle-
dem setrval, jako by ji hodnotil, a pak
sklouzl na Miu. Tvářila se otráveně. Bylo
jí blbě a věděla, že za chvíli jí bude ještě
hůř. O moc hůř. Nejradši by ho poslala do
prdele, ale to by nebylo chytrý.
„Co dvě tak krásný holky dělaj venku za
tak studený noci?“ Měl docela hlubokej,
znělej hlas.
Holky se setkaly pohledy a Daniela na
ni mrkla.
„Co asi, vyhlížíme Ježíška, vole,“ řek-
la Mia a vysloužila si dloubnutí loktem.
Nechtěla to říct tak hlasitě, ale slova byla
venku, její drzej hlas se rozběhl prázdnou
ulicí a odrazil se od
namrzlejch kočičích
hlav.
„Tak to jste se dočka-
li,“ řekl klidně chlap.
„Ty seš Ježíšek, jo?“
ožila Daniela. „Nevy-
padáš na něj.“
„Proč?“
„No nevim. To je mimino, ne?“
Už když to řekla, bylo jasný, jak pitomě
to zní.
„Věříte na anděly?“
„Vo co ti de?“ zeptala Daniela a Mia se
v duchu ušklíbla nad zklamáním v jejím
hlase. A tak to vypadalo ještě před chvil-
kou dobře… Nicméně ta jeho otázka byla
tak ujetá, že k němu zvedla oči i Mia a řek-
la: „Uvěřim, pokud zaplatí…“
Prohlížel si ji. Mladou drobnou hol-
ku s černejma vlasama padajícíma do
očí. Možná to někdy dřív bylo mikádo,
dneska jen přerostlá divoká hříva. Drzý
oči se zornicema jak pětikoruny, obo-
čí zvýrazněný černou linkou. Bledej
obličej s vytetovanou lebkou, co při-
pomínala motýla, pod levým okem.
Promodralý rty, chvějící se zimou,
amezi nima cigáro, který ji snad mělo
zahřát nebo možná udělat trochu
dospělejší. Byla zmrzlá jak rampouch.
Díval se na ni dlouho.
„Jak se jmenuješ?“
„Jsem Mia.“
„Fakt? Doopravdy?“
„No a co? Máš s tim nějakej problém?“
„Vůbec. Ahoj Mio.“
„Ahoj,“ zašklebila se. „Co to bude?
Nepřišli jsme si povídat, že ne?“
„Kolik ti je?“
„Proč se ptáš?“
„Protože vypadáš hodně mladě.“
„Tak jsem asi mladá…,“ odsekla.
„Ale nemusíš se bát, osmnáct mi
už bylo.“
„Fakt? Ale doklad mi asi neuká-
žeš, co?“
„Jsi ujetej?“ Mia stiskla rty. „Vodprejskni.“
Daniela se snažila zachránit situaci. „No
jo, mladá je trochu voráchlá, ale je to boží
holka. Anebo jestli máš radši blondýnky,
tak…“ Její hlas se vytratil, protože chlápek
ji vůbec nevzal na vědomí. Dál se díval na
Miu.
„Líbí se mi mladý holky. Proto jsem se
ptal,“ řekl.
„Tak to je skvělý, že se to tak pěkně
vysvětlilo,“ odtušila Mia a potáhla dlouze
z cigára. Přestože jí byla zima, na čele se jí
perlil pot. Absťák přicházel.
„Řekneš mi svoje jméno?“ ozval se
chlap.
„Mia. Už jsem ti ho řikala.“
„Myslel jsem opravdový jméno… za
příplatek?“ Ten chlap byl neodbytnej.
OSTRÁ JAKO BŘITVA
Pavel Renčín
Foto: Fotolia a archiv autora