Strana 42
42 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Foto: Adobe stock a archiv autora
Inzerce ▼
„Jo, líbí. Jsi vlastně krásná, pod tím vším…“
Chtěla se urazit, ale on jí už nevěnoval
pozornost.
„Jdu si dát sprchu. Ložnice je támhle,“ ukázal
na jedny z dveří. „Udělej si pohodlí.“
„Prachy předem,“ vylítlo z ní dřív, než si uvě-
domila, že to šlo říct i jinym tónem.
„No jo, jasně. Tak kolik…“
„To záleží na tobě, kolik chceš času? Půl hodi-
ny. Hodinu? Nějaký příplatkový služby?“
„Já nevim…,“ váhal. „Můžu ti to říct, až vylezu
z vany? Potřebuju si to rozmyslet.“
„Ok, ale prachy předem,“ držela se železnýho
pravidla, který do ní už dva měsíce hustil Marco.
„Tak jo,“ řekl a odešel do sprchy.
Nechal tam ležet přes křeslo přehozenej svůj
kabát. Chvíli nad tim uvažovala. Byt za ní neza-
mykal, nebo jo? A ty domovní dveře v příze-
mí, ty byly zamčený zevnitř? Kdyby teď kabát
popadla a zdrhla, tak by měla prachy a ani by
snim nemusela spát. O to dřív by si mohla šleh-
nout. Znělo to lákavě. Už po něm natahovala
ruku. Ten balíček bankovek, kterej jí předtím
ukázal, by jí vystačil klidně na několik tejdnů.
Možná i na jeden nebo dva měsíce, kdy by
nemusela šlapat a měla by zajištěný to, co tak
potřebuje.
Hrála si s tou myšlenkou. Třeba by ji pak život
tolik nestresoval a konečně by mohla začít
odvykat. Bezděky prsty klouzala po kabátu,
až dorazila k náprsní kapse. Sprcha v koupel-
ně utichla. Ozvalo se vrznutí mokrejch cho-
didel na dlaždičkách. Pustila kabát, skoro od
něj odskočila. Lidi, který maj takovýhle prachy
abydlej ve stometrovym bejváku na Národní,
nechceš nasrat, uvědomila si. Takový lidi si tě
umí najít. A Mia věděla, jaký to je, když člověk
před něčím utíká. Měla už vlastních problémů
dost.
Přesunula se do ložnice… Mile ji překvapila.
Byl to jednoduchej pokoj v šedý a bílý, se širo-
kou postelí a stěnou pokrytou zrcadlovejma
skříněma. Mia přičichla k povlečení. Vonělo,
nejspíš bylo úplně čistý. Možná ho vyměnil,
zatímco se sprchovala. Uvědomila si, že za tu
dobu by si nejspíš stihl i zdřímnout.
Ozvaly se za ní kroky. „Kolik by stála celá
noc?“
„Na to nemáš,“ řekla, ale věděla, že on na to
má.
„Zkus to…“ řekl. Kolem pasu měl uvázanej
ručník, z jeho těla slabě stoupala pára.
Vypálila částku, která byla asi pětinásobkem
toho, co si zatim vydělala nejvíc.
„Nejsi zrovna laciná,“ řekl.
Jen se na něj drze dívala. „To teda nejsem.“
„Tak jo,“ řekl, „ale uděláme to takhle. Půlku
teď, druhou až ráno. Nerad bych, abys mi
utekla.“
„Ale žádný podrazy,“ řekla a natáhla ruku.
Hlavou jí letělo, že i kdyby zdrhla, dostane
pořád mnohem víc, než v kolik doufala. „Jen
moment...“ Naťukala Marcovi zprávu do mobi-
lu. Nemohla v tu chvíli zadržet škodolibej výraz.
Jen si tu noc v autě hezky užij, hajzle. Doufám,
že tam zmrzneš.
Zaklapla mobil, odložila ho na noční sto-
lek. Vzala si od muže bankovky a schovala je
do peněženky. Pak se začala svlékat. Pomalu.
Chtěla, aby to vypadalo draze. Aby vypadala
dospěle, svůdně, rafinovaně a žensky, ale cítila,
že se zase rozklepává zimou. A že si její tělo už
strašně potřebuje šlehnout. Ať to má rychle za
sebou…
„Je ti tak patnáct, co?“ zaskočil ji.
Nedokázala vůbec odpovědět. Připadala si
náhle obnažená, svlíknutá ze svýho převleku.
„Myslel jsem si to. Tak si vlez do postele.
Dělej.“
Evidentně byl zvyklej lidem říkat, co maj dělat.
Něco na tom hlasu jí docela dostávalo, apřitom
by mohl bejt její taťka. Píchlo ji u srdce. Byla tak
vyvedená z míry, že jela na automat – roztáhla se
na posteli jen v prádle a opřela se olokty. Na kraji
peřiny ležel připravený kondom.
„Dobrou noc,“ řekl a zavřel za sebou dveře.
Jak do prdele poznal, kolik mi je?! zaječela
vduchu. Líbilo se jí to pořád míň. Chvíli sedě-
la na posteli, která ji vábila. Všechno v ní se
ale bouřilo. Rázně vstala a našla ho v obýváku.
Postával u okna a díval se ven.
„O co tady jde?!“ udeřila mnohem sebevě-
doměji, než se teď cítila. „To se ti nelíbim? Nebo
jsem na tebe moc mladá? Bojíš se, že jsem
feťačka? Že bys ode mě něco chytil?“ Popadla
ho za ruku, aby ji vzal na vědomí. „Hele, jsem
zdravá!“
„Koupil jsem si tvoji noc, dneska mi patříš, je
to tak?“ upřel na ni divný šedý oči. „A já si přeju,
abys ji strávila takhle. V klidu, teple. Ne na uli-
ci, ale v normální posteli. Je mi jedno, co o tom
zítra navykládáš tomu pitomci, co sedí venku.“
„Co si o sobě myslíš?!“ zakřičela mu do tváře.
Brečela, po tvářích se jí koulely velký slzy. „Že si
můžeš takhle přijít a tvářit se jako…“
„Věříš na anděly?“ zeptal se jí dnes už
podruhé.
Stáli u okna a dívali se jeden na druhýho. Mie
se potily ruce a z očí jí nezadržitelně tekly roz-
mazaný, černý slzy. A v tu chvíli si vzpomněla na
to mejdlo a štětku v koupelně, k holení chyběla
už jen… ■
Patří mezi významné
představitele žánru
městské fantasy, ale
poslední dobou se stále
častěji věnuje hororu
či thrilleru. Pokud
nepíše, řídí marketingové
oddělení velké mediální
společnosti nebo jezdí po
lesích na trailovém kole.
Mezi jeho nejznámější
knihy patří Vězněná, Klub
vrahů nebo Labyrint.
PAVEL RENČÍN