Strana 11
www.drmax.cz 11
cí nabízí nepřeberné množství zdrojů, které mají velmi
rozdílnou kvalitu. Ty nejčtenější články pak mají vel-
mi často název, který je šokující, oslovuje naše emoce.
Současně se obvykle nejedná o ten nejvhodnější zdroj
informací.“ Naráží tím na skutečnost, že doba, kdy o jed-
notlivých problematikách psali lidé, kteří se v nich sku-
tečně vyznali, už dávno neplatí a nefunguje. Internet se
stal nepřeberným odkladištěm názorů a postojů, kam si
většina z nás nechodí pro poznání a pochopení, ale pro
potvrzení vlastních dojmů. Čemuž princip fungování
internetu napomáhá, protože nastavené systémy nám
předvyberou témata, články a servery, které korespon-
dují s tím, co obvykle hledáme. Takže v době, kdy máme
tu jedinečnou výsadu snadné dosažitelnosti informací,
je vůbec nemusíme využít k pomyslnému osobnostnímu
růstu. I tak totiž přicházíme o možnost poznávat větší
množství názorů, a tak se ve svém názoru utvrzujeme
a ty oponentní o to více odmítáme.
„Udělali jsme si fantastické technologie, ale neumíme
s nimi zacházet v psychologické a etické rovině. A to také
vyvolává napětí. Člověk ví, že je nesmysl uzavírat se do
bublin sociálních sítí a že existují jiní lidé s jiným názo-
rem, ale podprahově to v něm vyvolává strach,“ shrnuje
docent Horský. Politolog Stanislav Balík to potvrzuje:
„Demokracie je nerozlučně spojena s tím, že se lidé rozho-
dují na základě věrohodných informací, že fungují média,
která jsou relevantní. A to je dnes asi největší výzva pro
demokracii. Kdybych ale věděl, co s tím, už bych možná
dostal Nobelovu cenu,“ směje se.
SPOLEČENSKÁ ÚZKOST
A nyní se obloukem vraťme na začátek. Ke strachu.
Respektive k otázce, proč jsme prostřednictvím stra-
chu tak manipulovatelní a kdo vlastně našeho strachu
k manipulaci s námi využívá. Z čeho vlastně může mít
dnešní západní civilizace strach, když jsme v dějinně
naprosto nebývalé situaci? Nikdy na světě nežilo tolik
lidí a nikdy se nám nežilo tak blahobytně (stále mluvíme
o tzv. západním světě). Disponujeme takovými vědecký-
mi poznatky, které zvyšují kvalitu našeho života. Umíme
z toho poznání odvozovat technologie a biotechnologie,
díky nimž společnost obecně stárne v relativním zdraví.
„Ale ve vztahu k evoluci homo sapiens je těch posledních
padesát let vědeckého pokroku pouhou sekundou, mžikem
oka proti vývoji člověka. A kulturní dějiny nemohou dát
jasně strukturovanou odpověď na otázku dalšího vývoje,
ale mohou napovědět, že i lidé bez vědeckého vzdělání si
podprahově uvědomují, že to, co žijeme, nemusí mít dlou-
hého trvání,“ říká Jan Horský. „Žijeme v blahobytu, ale
zároveň tím nesmírně škodíme životu kolem sebe. Někdy
to dětinsky vytěsňujeme, děláme, že nás se to netýká, že
s fází popírání jde ruku v ruce fáze úzkosti. Uvědomujeme
si, že náš blahobyt neumíme distribuovat mezi všechny ve
společnosti, že se ty nůžky mezi bohatými a chudými stále
více rozevírají, a podvědomě se o to, co máme, začínáme
bát a objevuje se něco, co lze nazvat společenskou úzkostí.“
A ve chvíli, kdy začneme ztrácet pocit bezpečí, kdy se
nám pomyslně začne „hroutit“ svět, který známe a jak
ho známe, vyvolává to v nás strach. „Pokud převládne,
jednáme spíš na základě této emoce než na základě raci-
onální úvahy. Roli hraje i fakt, že pokud cítíme strach,
může se v nás objevit určitá regresivní tendence, v tako-
vé chvíli pak ochotně předáme zodpovědnost za řešení
situace někomu, o kom jsme přesvědčeni, že má kompe-
tenci situaci vyřešit,“ podotýká Tomáš Holcner.
ZACHRÁNCI SPOLEČNOSTI
A přesně to je okamžik, kdy se objevují tzv. zachránci
společnosti. Lidé, kteří nabízí ochranu tradičních hodnot
a návrat k nim. Lidé, kteří pod rouškou boje s hyperko-
rektností ve svých projevech akcentují témata našich obav
a stávají se věrozvěsty našich životů, kterým máme ten-
denci věřit, odevzdat se jim a nechat se vést. Přitom práce
se strachem není z hlediska politických zřízení a uskupení
ničím výjimečným. „Politici často vzbuzují strach, aby nás
mohli chránit a abychom jim posléze byli vděční,“ podotýká
politolog Stanislav Balík a dodává, že jde o obecný princip
všech organizovaných politických zřízení. Jen se někde
můžeme rozhodovat svobodněji, jestli na tuto vlnu „nasko-
číme“. „Máme-li svobodu slova, jako v euroamerické civili-
zaci, je větší pravděpodobnost, že budeme moci prohlédnout
úmysly těch, kdo strachem manipulují. Pokud svobodu slo-
va nemáme, je šance nás ovládnout mnohem vyšší.“
Ale co je svoboda slova a co je demokracie, když pod-
vědomě stále rostoucí řada lidí přiznává, že se bojí říct
nahlas svůj názor, aby nemuseli čelit odsudkům? Máme
se obávat toho, že když jsme skrze vlastní strach mani-
pulovatelní, tak se neodmyslitelně vydáváme všanc
manipulátorům nebo, jak se poněkud smířlivěji označu-
je, charismatické moci? Sociolog Max Weber tento termín
použil v souvislosti s osobnostmi, které dokážou jazykem
srozumitelným masám k masám promlouvat. A nerozdě-
loval, zda jednotlivé osobnosti dnes vnímáme jako pozi-
tivní, nebo negativní. Jeho pohledem charismatickou
mocí vládl Kristus, Hitler i například Masaryk. To, že
jako lidstvo máme tendence vyhledávat a nechat si vlád-
nout, je dané. Dobré je zamyslet se nad tím, jak námi ten
či onen „vládce“ manipuluje. Zda ve své moci akcentuje
pozitivismus, nebo nás utvrzuje v našich obavách.
Ale ať tak či tak, jedno je jisté – kouzlo každé charis-
matické moci je, jak dokazuje historie, dočasné. Otázkou
je, co všechno v nás svou mocí dokáže probudit.
■