Strana 14
14 www.drmax.cz
Foto: Miroslav Nebeský
jsem si říkal – proč? Všechny vztahy se mi zdály účelové.
Tehdy bych asi přišel na rozhovor a měl pocit, že jediné, co
chci, je propagace své knihy a jediné, co chcete vy, je udělat
rozhovor, abyste inkasovala honorář. Neměl jsem chuť se
toho účastnit. Ale teď dávám mnohem více prostoru pro…
slovo NEVÍM, pro tajemství. Třeba jsem vás potkal kvůli
něčemu jinému, než je udělat tenhle rozhovor. Třeba abych
si zapamatoval vaše oči nebo váš příběh.
Napadlo vás ve vašem velkém klidu, co by bylo s vaší
laskavostí, kdybyste potkal nějakého lumpa?
Jakého lumpa?
Člověka, který by třeba chtěl ublížit někomu z vašich
blízkých.
Dejte mi konkrétní příklad.
Někdo by dal facku vaší dceři.
Mám v sobě obrovskou sílu, kterou už nechci používat. Když
jsem se s někým pral, tak jsem buď dostal nakládačku, nebo
protivníka první ranou deklasoval. Kdyby se tohle stalo, asi
bych zůstal vnitřně klidný, řekl bych si, zda tím, že lumpovi
jednu natáhnu, pomůžu dceři, a jestli se tím nesnížím na
jeho úroveň. Je těžké o takové situaci hypoteticky přemýš-
let. Nemůžu vědět, co bych udělal nebo cítil například v jiné
extrémní situaci, ale vím jistě, že mám schopnost rychlé
a silné reakce. Když jsem ještě chodil do barů, potkával
jsem možná lidi, kteří nebyli vždy sněhobíle čistí, možná
i lumpy. Teď je však už nepotkávám. Díky Bohu!
Když vidíte, jak tradiční život Mentawajců mizí pod
náporem civilizace, máte o ně strach, trápí vás to,
nebo tenhle proces zařazujete do kategorie „nevím“?
Trápilo mě to vždycky. Na Siberutu jsem strávil celkem přes
rok života a při prvních návštěvách jsem se cítil jako hlavní
hrdina ve filmu Avatar – přepnutý do jiného, krásnějšího
a opravdovějšího světa. Když jsem byl na Siberutu pošesté
nebo posedmé a viděl jsem, jak si buldozery klestí kvůli sil-
nici cestu pralesem, a bylo mi do breku. Ale po osudné noci
si říkám, že věci jsou takové, jak mají být. Každá změna
přinese něco špatného a něco dobrého. Zapálený milovník
přírodních národů ve mně si přeje nechat Mentawajce v tra-
dičních kulisách přírody, ale je v tom i kus mé sobeckosti: já
chci, aby to bylo takhle, protože se mi to zdá krásné. Přitom
jsem sám svou přítomností přispěl k tomu, že se jejich svět
mění, jsem součástí procesu. A otázka také zní, jak to vidí
oni. Můj kamarád, šaman Aman Lau Lau, mi řekl, že je
rád, když dostane západní léky na malárii, je mu příjemné
rozdělat si oheň zapalovačem a nemuset pádlovat v kánoi,
ale použít závěsný motor. Nám to připadá pochopitelně
strašné, místo tichého pádlování a romantiky motor, hluk,
benzín a olej. Ale to jsou věci, se kterými já osobně nic ne-
udělám. Nejsem schopen Mentawajce nějak významně
chránit, nebo dokonce zachránit.
Kdybyste měl moc ovlivnit jejich život, co byste udělal?
Zařídil bych, aby se území jakýchkoliv přírodních lidí stalo
takovou polopropustnou membránou, jednosměrnou rezer-
vací, odkud může kdokoliv ven a zpět, ale nikdo cizí zvenčí
nesmí dovnitř, ani cestovatelé, obchodníci, misionáři, ani
vědci. Takovou možnost ale nemám... Jeden můj kamarád
na Siberutu už nenosí tradiční oděv, ale tričko. Špinavé,
roztrhané tričko, které ho na první pohled vzdaluje od jeho
kmenové historie, tradice, od podoby, kterou jsem znal dřív.
Ale došlo mi, že je to pořád stejný člověk: zpívá šamanské
písně, dokáže být v transovém stavu, umí lovit. Je jedno, co
má na sobě. Změnily se kulisy a kostýmy, ale lidé zůstali
stejní. Užívám si, že mám vůbec ještě šanci vidět je takhle.
Dřív jsem si říkal, pánové Zikmund a Hanzelka, ti se měli,
viděli všechno ještě daleko přirozenější. Teď vím, že i já
jsem na Siberutu zažil a zažívám výjimečný svět, který za
padesát let třeba částečně zmizí nebo bude úplně jiný.
Když jsem si dávala dohromady hlavní témata
vašeho života, šlo to asi takto: cestování, alkohol,
běh, cigarety a teď Bůh. A leccos z toho na dřeň.
Například když běh, tak maraton. Co kdyby vám
tyhle berličky někdo sebral?
Mně je nikdo sebrat nemůže. Já Boha nevnímám jako
berli. Pro mě znamená obrovský pokoj a klid. Už nemám
JOSEF FORMÁNEK (51)
• Spisovatel, novinář, cestovatel.
• V roce 1992 spoluzaložil geografický magazín Koktejl, který
byl svého času fenoménem na trhu.
• Procestoval více než 40 zemí světa, nejsilnější vazby má kostrovu
Siberut, ležícímu v mentawajském souostroví u pobřeží Sumatry.
• První knihu Prsatý muž a zloděj příběhů (2003) psal sedm let,
následovaly tituly Létající jaguár (2004), Mluviti pravdu (2008),
Umřel jsem v sobotu (2011), Syn větru a prsatý muž (2013),
Úsměvy smutných mužů (2014), Dvě slova jako klíč (2016)
aKniha o tichu (2020).
• Kniha Úsměvy smutných mužů byla zfilmovaná a Josef
Formánek spolu s režisérem Danem Svátkem napsal scénář.
• Z prvního manželství má dospělou dceru Karolínu, s druhou
ženou žije v Českém středohoří a mají dceru Ninu a syna Josefa.
• Vždy otevřeně mluvil o svém životě, závislosti na alkoholu
i o noci, kdy se setkal s Bohem. Většinu svých životních
příběhů vtiskl do svých knih, které jsou mimořádně úspěšné.
rozhovor