Strana 15
potřebu na cokoliv reagovat, v podstatě jsem jenom divák.
Když na mě někdo troubí v zácpě, usměju se. Kdybyste na
mě začala křičet, budu na vás se zájmem hledět a říkat si,
proč to asi děláte. I kdybyste napsala, že s Formánkem
to byla hrůza, tak je to pro mě prostě zpětná informace.
Potkávám zajímavé lidi, baví mě pozorovat jejich způsob
a schémata myšlení. Nežil jsem v ruce se seznamem, který
jste mi teď předestřela, a když jsem odhodil alkohol, tak
jsem si neřekl: Honem, co za něj – aha, Bůh! (Směje se
a pak zvážní.) Bůh je pro mě konečná realita tohoto světa.
Napadlo vás někdy, že jste se mýlil?
Jak mýlil?
Že třeba Bůh není. Že se vám jenom něco stalo
s mozkovou chemií.
Psychiatři si to myslí. Že jsem měl halucinace náboženské-
ho charakteru nebo prošel psychospirituální krizí. Ale mně
to je jedno. Já to nepotřebuji nikomu vysvětlovat. Jsem rád
za vědomí, že my všichni od narození k smrti žijeme v Jeho
mysli.
Když vzpomínáte na protialkoholní léčebnu, mlu-
víte o pevně daném režimu, který může být v urči-
tých životních situacích prospěšný. Říkám si, že pro
mnoho lidí je současná bezbřehá svoboda života
náročná. Protože člověk, který si nemůže vybírat, za
svůj život nenese takovou zodpovědnost, naopak –
může se vymlouvat, omlouvat a nemusí se snažit. Co
si o tom myslíte?
Život je hra, v níž se máme něco naučit a něco pochopit.
Pokud deleguji svoje rozhodnutí nebo část života na jiné
lidi nebo instituce, tak si kus hry nechávám na další kolo
v tomto či jiném životě. Je to každého svobodná volba a je
to v pořádku. Sám za sebe jsem moc rád, že si o svém živo-
tě můžu svobodně rozhodovat.
Máte kolem sebe lidi, které obdivujete, vzhlížíte
k nim, inspirují vás?
Rozhodně. O nich je moje kniha. O mých blízkých, o mých
láskách, kamarádech. O těch, kteří mě inspirovali. Po dopsá-
ní jsem cítil vděčnost osudu, Bohu, lidem, jež jsem potkal.
Jak žijete všední dny?
Nemám všední dny a víkendy. Jediné něčím jiné dny jsou
v době, kdy dopisuji knihu. To trávím hodně času nad sto-
lem přemýšlením a nedělám pravidelné věci, na které se
asi ptáte: když se probudím, jdu si zaběhat, ponořím se do
ledové vody, hraju si s dětmi, část dne jsem se ženou, část
dne trávím se sebou, občas jedu za kamarády. Líbí se mi
nic nemuset.
Co vás rozesměje?
Často se směju, když mě něco uvede do rozpaků. Býval
jsem cholerik a situace, které mě dřív vytáčely, mě dnes
nutí do úsměvu a z toho mám radost. Zjistil jsem, že když
se zlobím, tak to bolí nejvíc mě. Když jsem včera měl chuť
být naštvaný na dceru, tak jsem si řekl, že ona je taková
citlivá duše, a hned se mi ulevilo. Zjistil jsem, že je pro mě
snazší hned všem všechno odpouštět. Funguje to i ve vzta-
hu s mou ženou. Žádná partnerka nikdy nebude absolutně
spokojená s partnerem, kterého má doma, a platí to tak
i pro muže. A tak, když něco vypadá, že mě to vytočí, si
v duchu řeknu „buď zticha“ a trochu se zasměju.
Já si taky doma často řeknu „buď zticha“, ale
nesměju se, většinou jsem totiž stejně naštvaná.
Závidím vám to.
Trvalo roky, než jsem k tomu došel.
Čím je vaše žena jiná než ostatní, proč jste si ji
vybral?
Výjimečná je tím, že se mnou přežila všechny mé životní
etapy. I tu, dnes viděno radostnou, kdy jsem prožil něco,
v co jsem ani nedoufal. Prožil jsem obrovský klid, že Bůh
je se mnou, že je s námi, že je všude tady. Ale zvenku,
chápu, to tak moc dobře nevypadalo. A ona to zvládla. Ač
nemluví a asi ani nepřemýšlí o Bohu, žije jako duchovní
člověk. Vidím, jak se laskavě chová, jak je pevná, jak je
v ní spousta lásky k dětem i ke mně po všech těch peripe-
tiích. Obdivuji ji.
Mně zmizely veškeré touhy. Nevím, jestli je to napořád,
ale například nemám puzení cestovat. I když netvrdím,
že už nikdy nikam nepojedu nebo se nenechám vyzvat
na cestu. Dokážu ocenit ženskou krásu u cizí ženy, ale
nemám u toho postranní myšlenky. Dočasně zmizela tou-
ha psát, ale byl jsem v klidu, protože základní pocit pro
mě je bejt v klidu. Všem říkám, buďte v klidu: dokud tu
hru hrajeme, pokud nejde o bolest a zdraví blízkých, buď-
te v klidu.
■
www.drmax.cz 15
TVÁŘÍ V TVÁŘ
Žádnou z otázek jsem ho nevyvedla z míry, během našeho
povídání jsem nenašla skulinu, kde by se ukázala potlačená
póza, faleš nebo záchvěv nadřazenosti. Josef Formánek
byl neprůstřelně osvícený. A nejhorší na tom je, že v jeho
charismatické společnosti je člověku příjemně a veselo,
anení to ona specifická „křesťanská radost“, známá z obličejů
mnoha věřících, žádné posvátné ticho, neboť Bůh je všude
kolem. Naopak – proč si nedat venku cigaretu, vyřídit pár
hovorů, těšit se na jízdu kabrioletem a nechat lidi kolem sebe
tak nějak normálně žít? Kdo z nás to má?