Strana 31
www.drmax.cz 31
Roman Zach
PROBOUZENÍ VÁŠNĚ
Kvůli tomuto rozhovoru přijel z chalupy. Restaurace byly zavřené, a tak jsme
si jen u okýnka koupili svařák a pak se posadili na lavičku vedle kostela
svaté Ludmily a povídali si. Kolem jezdily tramvaje, chodili lidi. Svařák sice
Romanovi v rukách vychladl, ale vášeň, o které jsme mluvili, byla z jeho
povídání znát. Vášeň pro objevování, vášeň pro hraní, vášeň pro život.
P
řed pár týdny jsi dotočil seriál Hvězdy nad
hlavou, ve kterém hraješ společně se svým
synem Prokopem. Hráli jste spolu poprvé?
Před kamerou ano. Ale vlastně jsme se tam
sešli jen v jedné scéně a možná je to dobře. Prokop je
v období, kdy kroutí očima, když jsem nablízku, a protože
si při natáčení vybudoval v kolektivu určitou pozici, bylo
vidět, že jak jsem se tam objevil já, tak si tu svou partič-
ku převáděl jinam, abych ho nekontroloval (smích). Což
je ale pochopitelný.
Míváš za něj trému?
Nervózní jsem byl, když přišel s tím, že by chtěl herec-
tví dělat. My máme u nás v Podbořánkách pronajatý od
diecéze kostel, kde organizujeme vánoční setkání, poutě
a divadelní představení, kde spolu hráváme, a navíc díky
rodinnému zázemí nemohl nebýt s divadlem v každo-
denním kontaktu, ale že to myslí vážně, jsem pochopil,
až když přišel s tím, že chce na konzervatoř. Byl jsem
nejistej, protože herců vychází ze škol každý rok fakt hod-
ně, ale pak se to zlomilo, když jsem se byl v Divadle Na
Fidlovačce podívat na představení Šakalí léta, kde hra-
je dost mladých lidí. A jeden týpek byl tak trochu jinej,
měl takovou specifickou mluvu a chůzi, a to byl Prokop.
Tehdy jsem si řekl, že by mohl mít šanci. A jestli v sobě
má pro hraní vášeň, ať to zkusí. Kdyby byl zaměnitelnej,
asi bych byl v tom rozmlouvání důslednější.
Jsi nestranný pozorovatel, nebo aktivní zasahovatel?
Snad nestrannej. Snažím se. Myslím si to. I když někdy
jsem možná až zbytečně přísný. Když jsme se připravo-
vali na přijímačky, tak to nějak nešlo, drhlo to… a já si
pak uvědomil, že jsem ho v průběhu málo chválil a on to
vycítil. Takže vlastně asi nejsem tak nestrannej (smích).
Ale v tom, co dělá, ho nechávám být a mluvím mu do
toho, jenom když si přijde pro radu.
Aby si tu cestu vyšlapal sám?
Přesně tak, protože jenom průsery ho zocelí. Já to měl taky
tak. U nás doma se divadlu nikdo nevěnoval, všechno jsem
si musel vyšlapat sám a myslím, že je důležitý, aby děti
nedostávaly všechno zadarmo. On má „zadarmo“ to, že má
odmala kontakt s divadlem, že je v něm pečenej vařenej.
A už to je něco, co já jsem musel před školou sám dohánět.
Bylo to složitý?
Jak se to vezme. Bylo toho hodně, co jsem musel dohnat.
Ale chtěl jsem to. A jak jsem se na herectví dostal až
napodruhý, tak jsem měl rok a půl na to zabrat. A že
toho bylo, protože já do tý doby vrcholově dělal vodní pólo
a měl jsem nastoupit kariéru stavbyvedoucího, možná
architekta, a pak najednou, a já sám nevím, co bylo tím
impulsem, jsem se rozhodl, že chci zkusit herectví. A šel
jsem si za tím. A protože pak jsem si na škole nechtěl
samozřejmě nechat ujít ani všechny ty zážitky z večírků,
tak ta studia byla opravdu intenzivní a první tři roky si
prakticky nepamatuju. Já do tý doby opravdu znal jen
jména českých herců, jinak jsem byl jalovej blb.
To nemohlo být tak horké, když jsi pak hrál
v Činoherním klubu a v Národním…
Jenomže já mám pocit, že to spíš tak přišlo souhrou okol-
ností. To, co mi škola a herectví daly, bylo to, že jsem se
naučil poznávat sám sebe. Jak musíš rozebírat svý pocity,
emoce, postavy, tak toho o sobě zjistíš spoustu. Jo a taky
jsem se naučil mluvit, což jsem do tý doby neuměl, a když
TEXT: DAVID LAŇKA