Strana 32
32 www.drmax.cz
z titulní strany
se nehlídám, tak to pořád neumím, což
máme společný s Markem Taclíkem,
což je taky Ústečák, a my si radši
píšem, než voláme, protože si nerozu-
míme (smích).
A co ty první divadelní úspěchy?
Popravdě, to byla i klika. Na předvá-
děčkách z pohybu si mě ve druháku
všiml režisér Vladimír Strnisko a já
začal hostovat v Činoherním klubu.
A díky tomu, že nás učil Jan Kačer,
jsem ve třetím ročníku dostal hlavní
roli ve Stavovském divadle. Pan Kačer
byl zastánce učení praxí, takže nám
umožnil hostovat v divadlech, což bylo
výjimečné, protože většina ostatních
kantorů by nás nejraději držela jen ve
škole. A kromě pana Kačera nás učil
ještě Boris Rösner, Honza Potměšil,
Jarka Šiktancová a Ivan Rajmont, to
byla úžasná škola, skvělá praxe živo-
tem, a díky nim se z ústeckýho out-
ka stal herec. Dodneška vidím situaci,
kdy jsme s tátou jeli autem a jak on,
když jsem mu řekl, že chci hrát, zabrz-
dil na tom úplně nejmíň vhodným mís-
tě, dlouho se na mě díval a pak řekl:
„Ty ses posral?“ Zakroutil hlavou a jeli
jsme dál (smích).
Hraješ třicet let. Je těžký si po těch
letech udržet tu vášeň, o který jsi
mluvil v souvislosti s Prokopem?
To víš, že jo. Ale ono to dost souvisí
s tím, na čem pracuješ. Moje žena by
ti potvrdila, že když dělám divadlo,
který mě baví, a díky tomu, že jsem
na volný noze, si naštěstí můžu vybí-
rat, tak tím dost žiju. Mám dost rád
ty dva měsíce zkoušek, kdy hledáme,
jak to udělat co nejlíp, jsem v takovým
zvláštním tunelu, zvenku se toho ke
mně moc nedostane, a je to tak inten-
zivní, že když ti pak někdo po premi-
éře řekne „Nebylo to nic moc“, tak se
ti pomalu zhroutí svět, protože jsi do
toho dal všecko. Proto nerad po pre-
miérách chodím na večírky, abych se
vyvaroval toho, že něco takovýho usly-
ším. Radši zmizet do ticha a nechat to
v sobě dojít, dožít. Ať už to dopadne,
jak chce.
A když nejde o vášeň, ale
o složenky?
Já ti na to odpovím vzpomínkou na
Borise Rösnera. Když jsme vyšli
ze školy a někteří z nás začali hrát
v Ústí, tak on za náma jezdil, sedával
s náma po představeních a jednou řek:
„Kluci, opravdu pěknou práci dostane-
te tak čtyřikrát za život.“ Já si tehdy
říkal: „Proč to teda proboha děláme?
Přehání!“ Ale dneska už vím, že na
tom něco je. Že projektů, kde máš dob-
rou roli, příběh, skvělý kolegy a ideální
podmínky, těch je jako šafránu. Ale to
přece neznamená, že se přestaneš sna-
žit. Že v sobě nebudeš chtít tu vášeň
pro danou věc probudit. Možná by bylo
snazší to tak neprožívat, prostě někte-
rý projekty jen tak odehrát, ale za co
by to asi stálo…?
Nakolik je těžký, když si vybudu-
ješ nějakou představu o tom, jak
něco zahraješ, a pak po tobě reži-
sér chce něco jinak?
Já to vezmu zase oklikou. V seriá-
lu Hvězdy nad hlavou byla ve scé-
náři jedna scéna, kdy moje postava
měla s postavou, kterou hraje Tereza
Kostková, pobíhat nahá kolem sto-
lu. Při čtení jsem o to tak myšlenkou
zavadil, že si o tom promluvím s tvůrci,
jestli to je nutný, ale pak začalo natá-
čení, ta scéna se pořád netočila, já si
řek, že se to teda asi vyškrtlo, a najed-
nou mi přišel plán natáčení na druhej
den a tam ta scéna byla. Přijel jsem na
to natáčení s přesvědčením, že budu
dělat herečku, nesvlíknu se a budu to
řešit, ale když na to přišla řeč, najed-
nou jsem pochopil, že ta scéna tam je
důležitá, že tam má svoje opodstat-
nění, protože něco říká o mý postavě,
a tak jsem se svlíknul. A bez keců. Byl
jsem nervózní jak starej pes a Tereza
se smála: „Já byla za tebe tak vynervo-
vaná, že jsem se ani jednou nepodívala
dolů.“ (Smích.) Chci tím jenom říct, že
když pochopíš záměr a s režisérem si
vysvětlíte, proč to tam má smysl, proč
to tak vidí, a ty uznáš, že to má logiku,
tak to uděláš, když mu věříš.
Mluvili jsme o tom, že je radost
dělat s lidmi, se kterými můžeš
tvořit, máte společný pohled na tu
věc, ale co když se s někým ener-
geticky „nepotkáš“?
Tak to prostě trpíš. A je na tobě říct si,
jestli ti to za to stojí. Dělat zamilovanej
pár s kolegyní, se kterou si nerozumíš,
to prostě nejde. Byl bych špatnej, trpěl
bych, do toho bych dneska nešel ani za
sebevětší honorář. Odmítl jsem takhle
řadu věcí. Kompozice lidí je podstatná.
Můžeš ty si ve svém postavení
dovolit hrát v něčem, co bude pro-
vokativní, co nepůjde v hlavním
proudu?
Nevím, jestli si to můžu dovolit, ale
dovoluju si to. Hrajeme třeba insce-
naci Obchod na korze a někdy na nás
přijde i patnáct lidí, ale já si za tím
představením stojím, diváci bývají
nadšení, je to vymačkaná tresť. Jasně,
zamrzí tě to, ale do toho jsme s tím
rizikem šli. Lidi dneska bohužel chtě-
jí hlavně komedie, smát se, vypnout.
Ale vím, na co se ptáš, a taky to slý-
chávám často, že by člověk měl budo-
vat svou pozici, a když máš za sebou
komerční tituly, tak v nich pokračo-
vat. No, možná by člověk měl, ale já
nechci. Já se chci pouštět do věcí, kte-
rý s lidmi nějak pohnou. Chci jít na
divadlo a poznat po prvních tónech, že
ROMAN ZACH
Chtělo by se napsat, že jde o jednoho
z nejcharismatičtějších českých
herců, ale Roman tohle spojení nemá
rád. Podle něj tam, kde není talent,
charisma nepomůže. A že talent
má, o tom svědčí celá řada úspěchů,
které má za sebou jak ve filmu nebo
vtelevizi, tak na divadle, kde si
poctivě vybírá, ve které hře se objeví.
Foto: archiv TV Prima