Strana 33
www.drmax.cz 33
tuhle hudbu dělal Acher, podle scény
vědět, že ji dělal Štěpánek… Proto já
třeba nechodím na muzikály, protože
si z nich nic neodnesu. Kapela hezky
hraje a herci hezky zpívají… No, tak
fajn. Já si prostě myslím, že umění je
o hledání, o posouvání hranic, o příbě-
hu a nejen o pár vtipech nebo ve filmu
o záběrech plných triků.
Proto třeba hraju v představení
Prolomit vlny. Ten film jsem viděl
kdysi ve Varech na filmovém festi-
valu. Domluvili jsme se s režisérem
Jirkou Pokorným, že až film skončí,
sejdeme se ve foyer a zajdeme někam
do baru. A pak ten film skončil. Nikdo
moc nemluvil, mezi diváky panovalo
zvláštní ticho. A mě ten příběh úplně
zasáh. Sešli jsme se s Jirkou v předsá-
lí, nic jsme neříkali, mlčeli jsme, bre-
čeli a pak jsme se rozešli každý jinam.
Takže když přišla nabídka hrát to na
divadle, neváhal jsem ani vteřinu.
Říká se, že spisovatelé i režiséři
mají svoje téma, které ve svých
dílech zpracovávají. Má ho herec?
Hele, asi jo. U mě jsou to mezní situ-
ace, ve kterejch se člověk může ocit-
nout. A baví mě na tom asi to, že při
hraní můžeš konfrontovat sám sebe
s tím textem. Zjistit, jak by ses v tý
situaci choval sám. A pak to zahrát.
Jasně, můžeš jenom hrát, že jsi opi-
lej, ale když máš bejt opilej, protože
ti třeba zemřela dcera a hroutí se ti
budoucnost, musíš v sobě tu bolest
najít a pak to nějak zahrát. Tak tyhle
sociální témata a krajní chvíle, bolavý,
tragikomický, to mě baví. Taková ta
dřeň, která není příjemná a vytáhne
tě z komfortní zóny.
Je těžký v takový chvíli zahodit
přirozený stud?
Je. A čím jsem starší, tím je to slo-
žitější. Ale nevybral jsem si herectví
proto, abych jen markýroval. Chci
tomu hraní dát všechno. Proto jsem
se taky nakonec ve Hvězdách nad
hlavou svlíknul. Proto jsem v jednom
představení byl v dupačkách. Nesmí
to bejt úlet pro úlet, exhibice pro
exhibici, ale když to má smysl, tak
ten stud nakonec jde pryč. Takhle to
třeba krásně do sebe zapadlo ve hře
Kanibalové od G. Taboriho, kterou
jsme hráli v Divadle Komedie. Je to
příběh o tom, jak se pár Židů, kteří
přežili koncentrák, po letech sejde
a pak jednoho z nich uvaří a snědí.
Byla to skvěle napsaná, ale drsná
a ostrá hra a já přemejšlel, jestli na to
mám pozvat rodiče. A nakonec přijela
i babička a byla tak nadšená, byl to
pro ni takovej zážitek, že pak v klubu
tancovala a kluci z ní byli u vytržení
(smích). Nebylo v tom nic agresivní-
ho, sprostýho, nepatřičnýho, ale vidě-
la za tím tu myšlenku, ten přesah
a smutek.
To samý byla inscenace Buzní
kříž, kterou jsme s Karlem Dobrým
a Tomášem Jeřábkem hráli v Meet-
Factory. Odehrává se v 80. letech ve
Wrocławi a my jsme hráli devadesá-
tiletý, starý homosexuály, odhalo-
vali jsme tam všechno od svých snů
přes první milostný zážitky až po svý
těla… A jednou přišla moje žena s tím,
že by na to přišla s kamarádkama. Já
z toho nadšenej nebyl. Byl jsem tam
jen v síťovkách… Ale nakonec přišly
a dopadlo to ještě tak, že prakticky
seděly na jevišti, my od nich byli sot-
va na metr… ale holky tenhle expe-
riment vzaly a byly nadšený. A chci
věřit, že to nebylo jenom proto, že
jsme tam byli nahý.
Když jsi mluvil o tom, že jsi rád,
když tě divadlo vytrhne z kom-
fortní zóny, máš to tak i v životě?
To mám přesně naopak (smích). Asi
i proto, že si to můžu vystřílet při hra-
ní pod hávem jiné identity. Ale čím
jsem starší, tím radši mám svůj klid.
Zavřu se na chalupě, něco si kutím…
My jsme si tam vybudovali takovou
komunitu, vzájemně se navštěvujeme
i bez ohlášení, a tam jsem si na to zvyk
a baví mě to. Ale tady v Praze mám
často pocit, že se ode mě pořád něco
očekává.
Musel ses naučit říkat ne?
I to se mi s věkem naopak horší. Dřív
jsem bejval ostřejší, nekompromisní.
Ty časy, kdy jsem dostal scénář, kterej
mi přišel tak prvoplánovej a blbej, že
jsem ho v divadelní kavárně zapálil,
až přijeli hasiči a byl z toho průser, ty
jsou pryč (smích). Byl z toho nakonec
velmi navštěvovanej film, ale já, když
ho dneska vidím, vzpomenu si na ten
oheň a vím, že jsem udělal dobře, že
jsem v něm nehrál.
A tím se možná dostávám k tomu,
o čem jsme už před chvílí mluvili. Že
řešit něco takovýho, jestli tě někdo
vidí, jak by tě měl vidět, je k ničemu.
Naše profese je zvláštní v tom, že si
na tebe někdo udělá názor jen podle
toho, v čem hraješ nebo co o tobě
napíšou novináři. A tobě pak trvá je
přesvědčit, že nejsi žádnej outek,
ztratíš tím tolik času, až si jednoho
dne uvědomíš, že to nemá smysl, že je
prostě musíš nechat myslet si o tobě,
co chtěj. A protože mně to jedno není,
protože na to musím myslet, tak radši
nikam nejdu, abych nikoho nemusel
přesvědčovat, a když jdu, tak z toho
je průser. Tak jsem rád doma se svej-
ma blízkejma, kde můžu bejt sám za
sebe, kde nemusím dělat vtipy, kde
můžu bejt nudnej a kde si můžu říct
o pomoc, když ji potřebuju.
■