Strana 35
www.drmax.cz 35
visle na sobě inklinují k sedmidenní-
mu rytmu, kdy je šest dnů věnováno
práci a sedmý den bohoslužbě – ten
se později změnil ve svátek. Britský
antropolog Victor W. Turner v roce
1969 vydal knihu Průběh rituálu,
považovanou za klasiku v oboru.
V ní píše, že při svém zkoumání
domorodých kmenů, které měly
omezený počet jedinců, takový, že
se všichni zvládli navzájem poznat,
vypozoroval střídání dvou různých
časů. Času řádu, kdy je jasně daná
společenská struktura a skupina
je stabilní, a času tzv. liminality
(limen – práh, liminalita – symbo-
lické překročení prahu), kdy zavlád-
ne chaos, sociální rozdíly přestáva-
jí platit, král je roven poslednímu
členu společenství, odehrávají se
různé bláznivé rituály a následně je
nastolena nová, pozměněná struk-
tura a nadchází období nové stabili-
ty. Naše společnost je tak obrovská,
že nejsme schopni se rytmizovat, ale
to neznamená, že nám vnitřní tou-
ha po takovém rytmu s širší sociální
strukturou nechybí.
POTŘEBUJEME SDÍLET ŽIVOT
S OSTATNÍMI
Bohužel nám se nedaří rytmizovat se
s ostatními ani v jednotlivých dnech.
I v jedné kanceláři se často stává, že
lidé pracují jindy a jinde, někdo cho-
dí domů ve dvě, někdo v šest večer.
Někdo pracuje více doma, jiný vyse-
dává v kanceláři, někdo pracuje radě-
ji o víkendu. O dovolené ve stejném
termínu není řeč.
Dřív velká část společnosti přes den
pracovala na poli a večer šla spát „se
slepicemi“, na konci minulého stole-
tí jsme sedali večer ke zprávám nebo
oblíbenému seriálu, dnes se ani takto
lidé „nesejdou“, protože si je spousta
z nich pustí jindy, zpětně, podle sebe.
Konzumenti Netixu jedou na úplně
jiné popkulturní vlně a spousta lidí
nemá televizi vůbec. Jsme čím dál
většími sólisty.
Máme tolik svobody, jak naložit
se svým časem, že ztrácíme nejen
rytmus, ale část sounáležitosti
s okolními společenstvími. Ale to,
že potřebujeme, fyzicky i na dálku,
sdílet své životy, je vryto do lidské
podstaty. Vztahování se k ostatním
lidem a skupinám vytváří naši iden-
titu a dává našim životům důležitý
význam. Pokud ostatní žijí podobně
jako my, a navíc ve stejném rytmu,
dává nám to pocit potvrzení a přijetí.
Proto mnoho lidí začíná zjišťovat, že
silná individualizace času, a vlastně
i celého života, zpochybnění rituálů,
jim vlastně nevyhovuje, nemají se
čeho „chytit“.
PO REVOLUCI SE KYVADLO
VYCHÝLILO
Česká společnost má navíc jedno
specifikum. Po desetiletích nesvo-
body, která nás k mnoha společným
rytmům násilně nutila, přišla vol-
nost. A kyvadlo se vychýlilo na dru-
hou stranu, což je přirozené. Po vel-
kém útlaku přišlo velké nadechnutí
a život se nám trochu utrhl ze řetězu.
Vypráví se o hokejistech sovětské
Sborné, že když se po roce 1989 dosta-
li do NHL, nezvládli volnost, kterou
měli, a často začali nezměrně pít,
lajdat a s jejich kariérou to šlo rych-
le z kopce. Poté, co neustále žili pod
bičem, nebyli schopni unést zodpo-
vědnost za svou svobodu. My si ji už
tři desetiletí užíváme plnými doušky,
ale leckdo se v tom zase tak dobře
necítí. Ne, nechybí tu klec, vězení
a mávání v povinném průvodu, ale
schází životní řád, někdo se až ztrácí
v chaosu, protože může všechno. A je
zas jen na nás, jak do svých životů
nějaký smysluplný řád dostaneme.
NASTOLIT ŘÁD A TESTOVAT
HO? I TO JE CESTA
Můžeme si pořídit knížky o tzv. time
managementu, chytré příručky, jak
lépe zvládat svůj život, a vytvořit
si v chaosu vlastní řád. Je to úplně
DĚTEM BY V HLEDÁNÍ
RYTMU MĚLI POMÁHAT
RODIČE
Děti dnes vyrůstají v ohromné svo-
bodě. Dbáme na jejich názory, ne-
cháváme je rozhodovat a myslíme
si, že je to to nejlepší, co pro ně mů-
žeme udělat. Ale někdy je dobré na-
stavit hranice, nedat možnost volby,
nechat je zažít „nesvobodu“. Protože
správně určené hranice, nemožnost
volby a„nesvoboda“ je učí vůli a otu-
žuje je a paradoxně je osvobozuje.
Střední generace si vybaví scénu,
kdy se filmová Angelika v díle se sul-
tánem nemohla rozhodnout mezi
dvojími šaty. A sultán jedny prostě
rozsekal šavlí a bylo po problému–
tak nějak jsou na tom v určitých
ohledech naše děti.
„Ony v těch chvílích můžou všech-
no pustit, nenesou zodpovědnost,
nemusejí rozhodovat, vědí, že pravi-
dla jsou nastavena, a když je dodrží,
nemůže se jim nic stát. Je to velmi
bezpečné prostředí, nemusejí nic
řešit,“ říká Pavla Štěpničková. A ne-
jde o tyranii, ale například ovýchovu
kdomácím povinnostem, k přípravě
do školy, k péči o domácí mazlíčky.
Rodiče by měli dětem citlivě nasta-
vovat harmonii: aktivity a pouště-
ní– hranic, pravidel avolnosti. Je to
výborná výbava do života, kdy na ce-
lou velkou dospělou svobodu budou
úplně samy.