Strana 36
36 www.drmax.cz
Inzerce ▼
životní styl
legitimní cesta. Ale pozor, nejhor-
ší je vytvořit řád a nedodržovat ho.
Budeme frustrovaní nejen tím, že
žijeme v chaosu, ale navíc tím, že
ani neplníme, co jsme si předsevzali.
Nebo můžeme nově nastolený řád tes-
tovat: zvládne rodina páteční úklid,
ať se děje, co se děje? Zvládneme si
vyčlenit třeba sobotu nebo neděli jako
den, kdy nebudeme dohánět pracovní
povinnosti? Možná ano, možná zjistí-
me, že ne. Jasným měřítkem je, jak
se pak s odstupem cítíme: jsme spoko-
jeni, anebo nám to vadí? Dejme tomu
čas, testujme svoji výdrž a motivace.
Postupně se náš život může promě-
ňovat. Pořád je to ale cesta kontro-
ly, chtění, ega a vůle. Někomu může
vyhovovat, jinému míň.
NEBÝT NA SEBE „HODNÍ“
Anebo můžeme jít spíše niternější ces-
tou. Řeč tu je o spiritualitě, o kontrole
a „puštění“. „Dnešní doba velmi přeje
egu a analytickému myšlení. Hodně
toužíme zachovat si svoje jistoty, kon-
trolu, svůj jízdní řád pro cestu životem
z bodu A hezky do bodu B. Byli jsme
vychováni mít všechno pod kontrolou,“
říká terapeutka Pavla Štěpničková.
„Úplně jsme zapomněli na věci, které
jsou skryté, nehmatatelné – na svou
spiritualitu, duši. Té tolik nepomůže
jen nastolení vnějšího řádu, ale hlav-
ně vnitřního. Příroda pracuje s jed-
noduchým střídáním aktivity a pasi-
vity, úsilí a odpočinku. Tak vzniká
rovnováha. Dřív tak žili i lidé. Když
naši předkové dřeli na poli, večer
si dali krajíc chleba, pomodlili se –
,odevzdali to‘ – a šli klidně spát,“ říká
terapeutka. Přes léto se hodně praco-
valo, v zimě bylo práce méně. A lidé
s tím byli v souladu i vnitřně.
Co děláme my? Neustále zaměstná-
váme svou mysl tím, co bylo, co bude,
co kdyby. Většinou jsme na sebe tak
nějak „hodní“, například nadmíru jíme,
prokrastinujeme, do noci se díváme na
seriály, nectíme ani den a noc… A jsme
na sebe zároveň naštvaní, že jsme nic
pořádného neudělali a nesnědli nic
zdravého, nebo jsme dnem propluli
v totálním zmatku. A večer nic „nepou-
štíme“, nenecháváme věci „koňovi“ ani
Bohu, nepřestáváme myslet na svoje
starosti, naopak, to je čas, kdy se zdá,
že to vymyslíme ještě líp. „Často jdeme
úplně proti přírodě. S koncem roku
bychom měli respektovat tmu, klid,
stáhnout se. Místo toho šílíme s náku-
py a úklidem, plněním ročních ukaza-
telů,“ říká Pavla Štěpničková. „A pak
přijdou Vánoce a my se třetí den doma
začneme nudit, protože na to vůbec
nejsme zvyklí.“ Komu by v tom bylo
hezky?
PRACOVAT A ODPOČÍVAT –
POCTIVĚ
Začátek cesty, jak najít znovu svůj
vnitřní rytmus, se zdá jednoduchý:
když pracovat, tak poctivě a zodpo-
vědně, netěkat. Když odpočívat, tak
s klidem v duši. Respektovat rytmus
dne a noci, být přes den aktivní, dát
všem činnostem, co potřebují, ale
ne víc, a večer to „odevzdat“, jít spát
s čistou hlavou – dá se to i trénovat.
Zkuste chvíli nemyslet na nic, jak
dlouho to vydržíte?
Najít svůj vnitřní řád, který nám
do života vnese více klidu, vyžaduje
vůli, uvědomění si hodnot, schopnost
procházet nepohodlím a disciplínu.
A projeví se to v našem životě samo-
zřejmě i navenek.
Kromě střídání aktivity a pasivity
bychom měli střídat to, co s nimi jde
ruku v ruce: úsilí a „pouštění“. Pro
lepší představu, „pustit“ je chvíle,
kdy si člověk řekne, udělal jsem, co
jsem mohl, a teď už to nechám osu-
du. Je to třeba chvíle, kdy doděláte
zkoušku a nevíte, jestli vás přijali,
anebo moment, kdy necháte jít své
dítě poprvé samotné ven. Je to přijetí
věcí ve stavu, v jakém jsou právě teď.
Přijetí dané situace samo o sobě nese
transformaci.
A nemusí jít o velkolepé duchov-
ní posuny, stačí si prostě večer říct:
líp jsem to nedal, teď to nechám být,
uvidíme zítra. Nebo: bojím se, že mě
vyhodí z práce. Ale teď to určitě doma
od stolu nevyřeším, budu to řešit,
až/pokud to přijde. Nemusíme neu-
stále myslet na to, že něco nejde, že
nestíháme. Nemusíme stále cukat
provazem, na jehož druhém konci je
nějaká nepřízeň osudu. Když projde-
me vědomě tím, co s sebou život nese,
a přijímáme to tak, jak to je, můžeme
se cítit líp. Můžeme to dělat v rámci
dnů, ale i delších životních období.
Některá jsou prostě náročná, i když se
nám to nelíbí a máme falešný pocit, že
máme automatický nárok na štěstí.
Otázkou je, kdy věci „pustit“ a kdy
vynakládat úsilí a „bojovat“. „To je
velmi individuální. Každý si musí
upřímně přiznat, co dokáže a co ne.
Jaké má motivace a jaké jsou jeho
hodnoty,“ říká terapeutka.
A CO SPOLEČNOST?
S vlastním řádem je to jasné.
Vyvažovat aktivitu a pasivitu, boj
a pouštění, hledat cestu, která nám
vyhovuje. Zachrání ale něco celospo-
lečenský rytmus? Sdílení se širší sku-
pinou? To jako jednotlivci nemáme ve
svých rukou.
„Bude to znít pateticky, ale můžeme
sdílet alespoň hodnoty. Slušnost, čest,
spolehlivost, pracovitost, vstřícnost,
respekt k druhým, jejich názorům
a jejich svobodě. Sdílet svoje životy
s blízkými i vzdálenějšími lidmi, sna-
žit se ‚nebýt v tom sami‘. A co je důle-
žité, žít svůj život s důvěrou, a ne se
strachem. Důvěra nám sice nezaručí,
že všechny věci dopadnou, jak si pře-
jeme, ale dá nám větší klid a rozhodně
jinou vizi budoucnosti. Poslouží určitě
líp než strach – i to můžeme trénovat
a nevědomě sdílet, protože i nevě-
domě jsme součástí jednoho celku.
Nemít falešný pocit sounáležitosti, ale
opravdový. Ne, nejsme duchovní, jogí-
ni, lámové, a tohle všechno je velmi
těžké, ale jen zamyslet se nad tím je
velká věc,“ říká Pavla Štěpničková.
■