Strana 45
Kdy jste dostal nápad, že byste
mohl režírovat?
Když natáčíte pro televizi, tak tam
jako herec podléháte spoustě dal-
ších lidí. Režisérovi, jasně. Ale pak
je tu střihač, producenti. Můžete
odvést svůj životní herecký výkon,
a když oni nebudou cítit příběh jako
vy, tak to přestříhají a váš výkon jde
do háje. Proto jsem se snažil vždyc-
ky točit hlavně filmy, kde přece jen
mají větší slovo režiséři. A když jsem
pak točil s bratry Coenovými nebo
s Robertem Rodriguezem, kteří mají
všechno dopředu připravené a vlastně
už dopředu vědí, jak bude film vypa-
dat, tak se mi to zalíbilo, že když se
mi jednoho dne dostala do rukou kni-
ha Milujte svého zabijáka a já při čtení
věděl, jak bych to natočil, rozhodl jsem
se zkusit to. A dostal jsem možnost
natočit ten film tak, jak jsem chtěl, bez
nějaké zbytečné opatrnosti nebo pří-
lišného nadbíhání divákovi. No a ono
to dopadlo. A lidem se film líbil. A já
dostal chuť si těch pár měsíců tvůrčí
volnosti zopakovat. A pak zase. A zase.
A váš druhý film Dobrou noc
a hodně štěstí byl zase úspěch.
To se tak někdy povede. Třetí film
taktně nezmiňujete, tam to tak prů-
kazné nebylo. Tvrdé palice mám rád,
ale propadly.
To se tak někdy stane. Bylo
u Dobrou noc a hodně štěstí těžké
prosadit si černobílý obraz?
Já to točil za své, takže jsem s tímhle
svým režijní nápadem jako produ-
cent hned souhlasil. Černobílá bar-
va byla jasná, protože doba 50. let
a období mccarthismu byla černobílá.
Navíc jsem chtěl využít dobové záběry
a nechtěl jsem, aby to rušilo. Ale nako-
nec ta černobílá byla alchymie. Protože
když točíte film v barvě, ale převedete
ho do černobílé, tak je to jiná černobílá,
než jak ji znáte. A tenkrát mi režisér
David Fincher poradil, že když z obra-
zu odstraníme červenou, bude obraz
jemnější, najednou to bylo ono. Ale
když jsme vyřešili tohle, uvědomil jsem
si další problém. Že jsem sice hlavní
roli v tom filmu psal pro sebe, ale že
na ni vlastně nejsem dost starý, a navíc
z té postavy, zakládající se na skutečné
osobě, vždycky byl cítit nějaký smutek
a ten ze mě nejde. Takže jsem si jako
režisér musel vysvětlit, že se na tu
roli nehodím, a obsadil jsem Davida
Strathairna, což byl, musím říct, velmi
dobrý tah, protože on v ní byl skvělý.
Ten film je nesmírně zajímavý
v tom, že vypráví o odpovědnosti
médií, a to je dnes možná aktu-
álnější téma než v době vzniku
toho filmu…
Vzpomínám na dobu, kdy celé Státy
sledovaly zprávy jen na třech televiz-
ních kanálech – ABC, NBC a CBS.
Všechny začínaly stejnými informace-
mi a pak už jen podle toho, jestli někdo
byl liberál, demokrat nebo republi-
kán, jsme si vytvářeli na danou situa-
ci názor. A tím, že jsme si názor vytvá-
řeli na základě totožných informací
podávaných skutečnými odborníky
na danou problematiku jsme nikdy
nebyli tak rozděleni, jako jsme dnes.
Jasně, byly chvíle jako vstup Ameriky
do války ve Vietnamu, kdy se názory
nesmírně polarizovaly, ale to byly výji-
mečné situace. Ale dneska – každý si
pod hlavičkou zpravodajství na inter-
netu může říkat, co chce, i když to jsou
nesmysly a výmysly, mě to děsí, pro-
tože pak si nějaký chlápek na inter-
netu přečte, že támhleta pizzerie je
doupě pedofilů, kteří se tam scházejí
v suterénu, a on tam vtrhne a vystřílí
to tam, i když tam není žádný sute-
rén a žádní pedofilové. Takovou sílu
internet bohužel má a my s tím neu-
míme ještě pracovat.
Víte, co na vás režiséři, se který-
mi jste pracoval, oceňují? Že se
neberete vážně…
To mě učila babička. Říkávala mi:
Ber vážně to, co děláš, ale sebe ne.
A měla pravdu, protože myslet si, že
mám odpověď na všechno, to je pro-
stě chyba a omyl a sebeklam. Občas
se stane, že to tak je, ale většinou ne.
Měl jste někdy nějaký herecký
vzor?
No ježíšmarjá. A mám to dodnes.
Nedávno jsem dostal zprávu od
Roberta Redforda a šel jsem za man-
želkou ukázat jí to jako svátost. Měl
jsem dětinskou radost. Nebo Paul
Newman. Měli a chtěli jsme spolu
něco natočit, ale nepovedlo se to, a to
jsme od toho v případě Zápisníku
jedné lásky byli opravdu blízko. Také
s Gregorym Peckem jsme byli dobří
přátelé a Gregory, to bylo zosobnění
elegance. A já si každou chvíli opa-
kuji, jaké jsem měl štěstí, že jsem ty
lidi znal a znám, a jaké mám štěstí,
že můžu dělat práci, jakou dělám.
Nikdy nezapomenu, jak jsem jako
mladý byl vděčný za sebemenší roli
v sebeblbější věci, protože nějak jsem
se živit musel. Když jsem byl mladý,
pracoval jsem na tabákových plantá-
žích za 3 dolary a 33 centů na hodi-
nu. A když jsem odjížděl z Kentucky,
tak jsem věděl jediné – že už tuhle
práci nikdy nechci dělat. Mám hlu-
bokou úctu k těm, kteří ji dělají celý
život. Je to nesmírná dřina. A proto
jsem tak šťastný za všechno, co mě
potom potkalo, a pořád v sobě vůči
tomu mám pokoru. A jsem šťastný,
když cítím, že to, co dělám, má něja-
ký smysl. Je to už hodně let, kdy jsem
byl v Německu promítat v Berlíně na
festivalu Dobrou noc a hodně štěstí.
Ten den se konal obrovský pochod
proti válce. Byl jsem u toho, byl jsem
součástí toho pochodu, a pak jsem ten
večer viděl pár lidí v sále. A doslova
jsem cítil, že chápou, že vnímají, že
ten film není jen o mccarthismu,
ale že je o odporu proti tomu, když
se potírají práva a svoboda. A to
byla chvíle, kdy jsem si řekl, že ta
moje práce možná přece jen není tak
povrchní, jak se o ní někdy mluví.
■
www.drmax.cz 45