Strana 46
46 www.drmax.cz
David Laňka
O STOPĚ ve sněhu
C
elý svět byl již několik let
ve válce, ale do malé hor-
ské vesničky Nadějná její
smrtonosný pařát zatím
nedosáhl. Lidé tu žili zcela odtrženi
od okolí a neměli ani tušení, že kvů-
li malichernému sporu vládců dvou
zemí umírají každý den statisíce lidí.
Mužů kvapem ubývalo, do armády
začali být rekrutováni i chlapci, kte-
rým se pod tíhou zbraní a vědomí,
že mají zabíjet, podlamovala kolena,
a duše jim strachem umíraly ještě
dřív, než na věčnost odešla i jejich
těla. Celý svět se proměnil ve spá-
leniště. Kdysi úrodná pole zarostla
plevelem, neboť se o ně neměl kdo
starat. Nebylo nikoho, kdo by je
zoral, kdo by zasel, kdo by sklidil.
Nebylo co jíst. Ti, jež přežívali, umí-
rali na různé nemoci, protože nebylo
nikoho, kdo by je léčil. Ale vládcům,
kteří válku rozpoutali, to nestačilo.
V blahobytu svých paláců, zásobe-
ni dobrým jídlem a pitím na dlouhá
léta, dál osnovali plány na porážku
toho druhého. A když se jich někdo
zeptal, jak dlouho ještě chtějí válčit,
oba odpovídali: Klidně až do posled-
ního muže či chlapce, kteří budou
bojovat za zájmy své země. Škoda, že
se mocipáni nikdy neptají, zda jsou
zájmy země shodné se zájmy jejích
obyvatel.
Bylo poledne a Anička s Jindři-
chem seděli na zápraží roubenky
a drželi se za ruce. Právě před rokem
slavila celá Nadějná jejich svatbu.
Od té doby si ti dva stačili zvelebit
svou chaloupku, zúrodnit malé políč-
ko a zadělat na potomka. Jindřich
položil ucho na vzdouvající se bříško
své ženy a zaposlouchal se do tluko-
tu srdce nového života. Jak se bude
jmenovat, když to bude kluk? zeptal
se a pohlédl Aničce do očí. Přece
Jindřich, po tátovi, řekla láskyplně
a pak jej políbila na tvář. A jak se
bude jmenovat, když to bude holka?
zeptala se Anička. Přece Anička, po
té nejkrásnější mamince, jakou jsem
kdy viděl, řekl Jindřich. Anička se
začervenala: Ale jdi, ty kecko. Když
se znovu dlouze a vroucně políbili,
Jindřich se rozhlédl po okolí. Máme
to tu hezké, ale jedna věc tu chybí,
Aničko. Budu muset před zápražím
zasadit strom, abys v jeho stínu moh-
la s naším děťátkem odpočívat, řekl
a zvedl se. A nač otálet, jdu k panu
faráři, aby mi dal nějaký stromek na
přesazení. Za chvilku jsem zpátky.
Jindřich měl rázný krok, a tak
byl u fary dřív, než byste řekli švec.
Už už chtěl zaklepat na dveře, když
uslyšel virbl na buben. Lidé zača-
li vybíhat z chalup, aby se podívali,
co se to děje, a to už viděli skupinku
vojáků, jak si to šinou jejich vesnič-
kou a jeden z nich hlásí: Všichni muži
nechť se neprodleně dostaví, vlast si
žádá jejich pozornost a pomoc.
Co se děje, stalo se snad něco váž-
ného? ptal se jeden vesničan přes
druhého. Jsme ve válce, lidi, copak
to nevíte? podivil se voják, ale oby-
vatelé Nadějné byli překvapeni mno-
hem víc. Ne, tohle skutečně nevěděli.
Mohou nějak pomoct? Ano, může-
te. Tím, že všichni muži a chlapci
půjdou bojovat proti nepřátelským
vojskům. Teď hned. A po těch slo-
vech začali vojáci násilím nakládat
muže a chlapce na vozy a vyhrožovat
jim smrtí, pokud se snad vzepřou
rozkazu svého vládce.
Jindřich se rozběhl nahoru ke své
chaloupce. Uběhl však sotva pár
metrů, když se mu do lýtka zavrtala
kulka. Kampak bys chtěl, mladej, co?
zasmál se nad ním voják. Chtěl jsem
se jen rozloučit se svou ženou, zaúpěl
Jindřich. Na to teď není čas, musíš
pomoci své zemi, ta tě potřebuje víc,
řekl voják a nechal Jindřicha naložit
na vůz k ostatním.
Na Nadějnou už začínal padat
soumrak, když Anička začala mít
o svého muže strach. Zamkla cha-
loupku a vydala se do vsi. Ačkoliv
jindy v tuto dobu bylo mezi chalupa-
mi živo, teď tu nikdo nebyl. Uličky
povídka