Strana 47
www.drmax.cz 47
byly prázdné, v chalupách zhasnuto.
Anička došla k faře a zaklepala. Nej-
prve uslyšela šouravé kroky a pak
se ve dveřích objevila uplakaná tvář
staré Kadeřábkové. Co se stalo, teta?
zeptala se jí Anička. Kadeřábková
padla na kolena: Byli tu vojáci. Je
válka, Aničko, válka. Všechny muže
a chlapce odvedli. Dokonce i pana
faráře. Služebníka božího. To nevěští
nic dobrého. Svět se řítí do apokalyp-
sy. Do apokalypsy. Anička za sebou
potichu zavřela dveře a vydala se
domů. Když vešla do světnice, roz-
hlédla se kolem sebe. Na stole ležel
pecen chleba, který vždy krájel Jin-
dřich. Nad pecí visely na šňůře jeho
plátěné košile. A v rohu stála koléb-
ka pro jejich dítě, kterou vyřezal.
Anička začala plakat a v duchu se
modlila k bohu. Ale k jakému bohu,
napadlo ji. K bohu, který tohle všech-
no dopustil?
Jindřichovo lýtko už se dávno
zahojilo a on teď s několika další-
mi vojáky postupoval zasněženým
polem a v rukách svíral pušku. Už
půl roku byl od své Aničky. Už půl
roku přežíval peklo, které kolem
sebe viděl, jen díky myšlenkám na
svou milovanou ženu a dítě, které se
jim má zanedlouho narodit. Až tahle
válka skončí, bude všechno zase jako
dřív, utěšoval se nahlas a pod noha-
ma mu křupal sníh.
Vtom zaslechl podivný zvuk.
Kovový.
Zlověstný.
Vojáci od něj utíkali pryč.
Neptal se proč.
Pochopil to. Stoupl na minu. Chtě-
lo se mu brečet, ale začal se smát.
Padal na něj sníh, zasypával pole
bělobou svých vloček. Dala se do
něj zima. Sáhl do náprsní kapsy pro
Aniččinu fotografii a dlouze se na ni
zadíval. Zklamal jsem tě, má lásko.
Sliboval jsem ti, že tě nikdy neopus-
tím, že se o tebe budu starat, že tebe
a naše dítě ochráním. A zatím jsem
nic z toho nedodržel. Ani ten strom
jsem nezasadil. Promiň. A pak zvedl
nohu a krajem zaburácel výbuch.
Když se vojáci vrátili na pole,
aby vzdali Jindřichovi čest, nevěři-
li vlastním očím. Místo kráteru po
výbuchu totiž ve sněhu našli otisk
Jindřichovy boty. To je znamení boží,
pokřižoval se jeden z vojáků. Zname-
ní, že válka brzy skončí.
A válka skutečně skončila ještě té
zimy. Přesně tak, jak předpověděli
mocipáni. Spolu s životem posledního
muže. Pak přišlo jaro a všechno zača-
lo tát. I to zamrzlé pole, kde napo-
sledy vydechl Jindřich. Jeho stopa ve
sněhu postupně ztrácela obrysy a už
jako voda se vpila do země a ve spod-
ních vodních tocích vytvořila nepatr-
nou vlnku, jež vytryskla zpátky na
povrch v horském potůčku. Bublala
spolu s ostatními a ubíhala po hladi-
ně divokým tempem, když tu v dálce
uviděla roubenou chaloupku. Tady to
přece znám, řekla si a bez rozloučení
s ostatními se vylila z koryta a sté-
kala k chaloupce, jak nejrychleji to
šlo. Ani si nevšimla, že s sebou vzala
nepatrné semínko povalující se v trá-
vě. Když po chvíli dorazila k cha-
loupce, neměla už dost sil, a tak se
spolu se semínkem vsákla do země.
Ale zatímco vlnku k sobě stáhl pod-
zemní pramen, semínko se uvelebilo
kousek pod zemí. Líbilo se mu tam,
a proto zapustilo kořínky. A když se
jednoho dne svými zelenými lístečky
prodralo na světlo, uslyšelo dětský
pláč a radostný ženský smích.
To je ale krásnej kluk. Jak se bude
jmenovat, Aničko?
Přece Jindřich, teta. Jindřich. Po
tátovi!
■