Strana 50
Inzerce 2x ▼
D
o šestnácti jsem s mámou spávala na rozkláda-
cím gauči a táta okupoval předsíň. K sedmnác-
tým narozeninám jsem dostala vlastní pokojí-
ček. Rodiče přestavěli kuchyň. Soukromí jsem
v něm ale nikdy neměla, za pokojíčkem byl totiž špajz, do
kterého si tatínek chodil na klobásky, a máma tam měla
uloženou mouku, cukr i vajíčka.
Pak jsme se přestěhovali do dvou plus jedna, pak do tří
plus jedna, pak jsme měli dokonce šest pokojů a teď bydlí-
me ve velkém domě. Co ale bylo vždycky pro naši rodinu
typické, že nás všude bylo nějak moc. Když se obě mé děti
ocitly v pubertě a situace na Ukrajině se rozvolnila natolik,
že bylo snadné jezdit do Čech, nebylo minuty, abych doma
nenarazila na někoho, koho jsem nikdy předtím neviděla.
Zvykla jsem si na to. I když nikdy nezapomenu, jak jsem se
jednou v noci přištrachala z nějakého večírku k sobě do lož-
nice a zjistila jsem, že v mé posteli někdo leží. Můj muž spal
v komoře, děti ve svých postelích, ale na zemi byla spousta
matrací s tvrdě oddychujícími mumiemi. Nakonec jsem šla
za mámou a vzbudila jsem ji: „Mami, v mé posteli někdo
je, všude někdo je, co mám dělat?!“ A máma řekla: „Jdi do
kuchyně a něco hezkýho tam napiš!“
Taky si vzpomínám, jaký jsem měla vždycky vztek, když
jsem se koupala a vylezla jsem z vany a zjistila jsem, že
na háčku na dveřích nevisí ani jeden můj župan, ani jedna
moje noční košile, že mi nezbývá než nahá, jen s ručníkem
kolem beder, vyběhnout do svého pokoje.
Má dcera vodila domů celé party buď nesmírně bledých,
hubených slečen, nebo nesmírně bledých, hubených mla-
dých mužů, kteří zarytě mlčeli. A já jsem pak mazala kra-
jíce chlebů s máslem a šunkou a sýrem a rybičkami a sar-
delovou pastou a tvarohem a žervé a paštikou a ty krajíce
byly začarované, protože mizely, dřív než jsem je stihla na
talíř i jen položit.
Vzpomínám si, jak jednou můj muž přišel z oslavy, byl
dost společensky unaven, a viděl našeho bílého potkana,
jak běhá po pokoji. Toho potkana přinesla jednou, pocho-
pitelně, dcera, která ho od ctitele dostala k narozeninám,
jmenoval se Hubert. Můj muž potkana chytil a zavřel do
klece a najednou kouká, na koberci je další bílý potkan. Můj
muž se zhroutil. „Už je to tady!“ hořekoval. „Mám delirium
tremens! Jenže to je tremens jako prase, já nevidím bílý
myšky, já vidím rovnou bílý krysy!“
A pak se přivlnila pěkná zelenooká dívka, vrhla se na
potkana, přitiskla si ho k hrudi a líbala ho: „Tady seš, můj
Toníčku!“
Měla jsem vžitý tik, že kdykoliv jsem přišla domů, hned
jsem zkontrolovala, kolik bot leží v předsíni, když to byly
pánské páry, kabonila jsem se. Znamenalo to, že přišli
tatínkovi přátelé a příbuzní, a to bylo vždycky jasné, že
s námi budou bydlet několik dnů nebo týdnů, nebo i měsíců.
A proč to dnes píšu? Protože v našem velkém domě jsem
dnes ani na vteřinu nebyla sama! Nejdřív u snídaně s příte-
lem a s tchyní, pak přišla dcera, pak zeť s vnukem driblovali
míčem na mé terase, pak přijel syn s bratrancem a neteř
a pak můj zeť uspořádal videovečírek a naším domem se
rozléhaly hlasy a smích asi dvaceti lidí.
A tak jsem šla upéct bramborové placky, protože ty, jak
vím ze zkušenosti, chutnaly vždycky všem. A taky se mi
vybavil rým, který zní pěkně ve dvou variantách: „Užij si
hodiny se členy rodiny!“ Anebo: „Nemarni hodiny se členy
rodiny!“ Jakou verzi zvolíte, záleží už jen na vás!
■
Halinin fejeton
Narodila jsem se v garsonce,
postýlku jsem měla přistrčenou
k mámině pohovce a táta ležel na
divanu. Pak jsme se přestěhovali
do obrovského jedna plus jedna.
TEXT: HALINA PAWLOWSKÁ
Foto: Profimedia
50 www.drmax.cz
Bramborové
placky
V KLIDU