21 Rozhovor ptal se: Ing. Michal Petrov Dlouhá cesta k one-man show Podnikatel Jaroslav Havrda stál u zrodu lékárenské sítě Dr.Max, aniž by se tak ještě jmenovala a aniž to tušil. Faktem je, že nastartovat proces, který se stal symbolem zásadní změny – otevřel lékárnu v objektu kladenského Kauflandu (dnes číslo střediska 2). Při rozhovoru s ním si člověk uvědomí, že personálně – právě přes J. Havrdu – sahá rodokmen Dr.Max k vůbec první soukromé lékárně v Československu. A cesta k ní nebyla vůbec jednoduchá. Kdy to vlastně všechno začalo? Historie Dr.Max vlastně sahá až do přelomu let 1989/90. Já jsem v té době pracoval ve firmě Speciální zakládání staveb (SZS) a právě jsem se vrátil domů z Iráku, kde jsme zakládali elektrárnu Al-Anbar. V Československu, které právě prožívalo sametovou revoluci, jsem byl jmenovaný generálním ředitelem joint venture společnosti, které jsme uzavřeli s jedním partnerem v Turecku. To jmenování bylo na pět let. Jenže do toho se objevil jeden známý ze Švýcarska, jistý doktor Steinmann, který mi to začal rozmlouvat. Prý, „to je nesmyl, abys zrovna teď zmizel na pět let do Turecka – pojď, založíme spolu něco nového, já to zajistím kapitálem a ty to budeš řídit.“ Moc jsem mu nevěřil, ale když mi slíbil, že mi dá plat na půl roku dopředu, změnilo to situaci. Sice jsme se ještě k lékárnám nedostali, ale je to vážně napínavé – jak to dopadlo? Víte, měl jsem tenkrát za sebou kvůli stavbám přehrad a elektráren osm let ježdění po arabském světě – kromě Iráku ještě po Alžírsku, děti zatím rostly a já si je moc neužil, a upřímně se mi nechtělo zase na dlouhou dobu za hranice. On ty slíbené peníze skutečně složil v bance, načež jsem se já vzdal té ředitelské funkce. Všichni si tehdy říkali, ten musí mít panečku džob, když takovou pozici odmítl! Já zatím v Česku spoluzakládal lékárenskou firmu, která se jmenovala Swiss Medical Center (později SMC Pharma), a u které jsem se stal jednatelem. A vidíte, že tady už se k té lékárně dostáváme. Třebaže to nebylo tehdy vůbec jednoduché, podařilo se mi sehnat nájemní smlouvu na prostory bývalých Loveckých potřeb v pražské Opletalově ulici 30. A ty jsme začali rekonstruovat na lékárnu. Zároveň se mi podařilo získat smlouvu na polikliniku v Klimentské, kde jsme podle švýcarského modelu AMI-Klinik chtěli otevřít zdravotnické zařízení, kde by provozovalo společnou praxi pár lékařů – specialistů. To vypadá na rozjezd snů… Do téhle chvíle ano. Jenže když měl ten můj známý převést první peníze na provoz, řekl mi místo toho, že si to rozmyslel a že do toho už nedá ani korunu. Vezměte si, že na všech uzavřených smlouvách byl můj podpis! Navíc jsem dělal byznys, kde jsem jako strojař se stavební praxí neměl absolutně žádné know-how. Pro provozování lékárny nebo kliniky vám zkušenost se stavbami přehrad a elektráren není nic platná. Nechal mě v tom, a já teprve později zjistil, že mu banky odmítly dát úvěry kvůli špatným referencím. Dnes už víme, že Vy jste od toho nešel a vytrval jste. Jak to tedy bylo dál? Strávil jsem půl roku hledáním nového partnera. Byla to spousta slepých uliček. Celou dobu jsem například byl v kontaktu s firmou Sidermin, která mě stále natahovala, žádala si stále nové a nové analýzy. Nanosil jsem jim stohy papírů, všechno ze mě postupně vytáhli a za to jsem dostával jen sliby. Jednatel byl Lucemburčan, nějaký pan Gauche, což ve francouzštině znamená levá, a mělo mě už tehdy napadnout, že to bude levák, nomen omen. No a jednou pan Gauche přijel a jednali jsme na velmi drahé večeři, kterou si mimochodem nechal zaplatit, na jejímž konci mi tedy na stůl položil smlouvu. Ovšem všechno, na čem jsme se do té doby domluvili, bylo podělené dvěma. Proti tomu jsem se samozřejmé ohradil, říkám mu, že tohle jsme si nedohodli. A on na to jen „nedohodli, ale vy nemáte jinou možnost.“ Myslel si, že už mě za ten půlrok tak naklepal, že už stačí mě jen tak hodit na pánev. Ale já jinou možnost měl – sebrat se a odejít, což jsem udělal. Protože na začátku žádné spolupráce nemůže přece stát podraz. Historie Dr.Max vlastně sahá až do přelomu let 1989/90. Pro provozování lékárny nebo kliniky vám zkušenost se stavbami přehrad a elektráren není nic platná. Ing. Jaroslav Havrda Své manažerské zkušenosti předává synovi Martinovi Původem strojař otvíral první soukromou lékárnu v Česku Spoluzakládal společnost Česká lékárna Autor názvu společnosti Česká lékárna Pod jejím jménem otevíral první lékárnu v Kauflandu (Kladno) Zavedl v České lékárně finanční rozvahy KER Zavedl HHV (tehdy na čtvrtletní bázi) Zavedl funkci regionálních ředitelů Dnes velkou část tráví ve Francii a dováží vína Užívá si šesti/sedmi vnoučat – zatím ještě šest, ale než to vyjde, tak pravděpodobně již sedm Během procházky Prahou. Stále více času ale tráví ve Francii. Spokojený penzista vede vlastní obchod s vínem a pomáhá s firmou i synovi. Takže z louže pod okap… Ano i ne. Ten půlrok jsem se nesoustředil jen na tuhle možnost. Rozhlížel jsem se a stačil se na trhu zorientovat. A tak jsem například věděl, že tu existuje jistý pan Hrnčiřík, další Čechošvýcar, který si rozmýšlí v Československu investice. A tak jsem tedy začal jednat s ním. Dal jsem mu na stůl tytéž podklady, co Gauchemu – on mimochodem o jeho podrazu věděl – ty prokonzultoval se svými právníky a ekonomy, společně mě pak podrobili málem křížovému výslechu a nakonec řekli, ať přijdu nazítří ve dvě. To byla sobota a už jsem se sešel jen s Karlem Hrnčiříkem. A ten mi povídá: „Pane Havrda, já vás beru!“ To musela být úleva, viďte? Ještě ne, já měl totiž ve firmě jen deset procent, zbytek pořád vlastnil doktor Steinmann, se kterým jsem mezitím komunikoval o tom, za jakou cenu by byl ochotný se svého podílu vzdát, a přenechat ho novému partnerovi. Tenkrát to dělalo nějakých pětatřicet tisíc švýcarských franků. No, a v ty dvě hodiny odpoledne v sobotu mi Karel Hrnčiřík hodil na stůl klíčky od svého bavoráka a obálku, a povídá: „Tady máte těch svých pětatřicet tisíc franků a auto a jeďte to s tím b****m vyřídit.“ A já na to, jestli chce něco podepsat. Načež on řekl, že jsme na začátku spolupráce a v takovém okamžiku, že si prý musíme věřit. Žádný podpis nebyl třeba. Vzal jsem obálku, vsedl do auta, odjel do Curychu a tam to celé srovnal. Myslím, že doktor Steinmann měl údivem otevřenou pusu ještě pár hodin na to, co jsem ho opustil. A teď to vypadá, že se karta začala skutečně obracet… Teď už ano. Karel Hrnčiřík pak ještě zaplatil všechny dluhy – vezměte si, že jen ta rekonstrukce v Opletalově ulici přišla na pět milionů, ale zato vznikla vůbec první soukromá lékárna v Československu. Po dvaačtyřiceti letech! A v roce 1992 jsem už vlastně provozoval první síť, protože přibyly další dvě oficíny – ještě na Náměstí bratří Synků v pražských Nuslích a na poliklinice v Táborské ulici, rovněž v Nuslích. To byla skutečná revoluce. Bylo snadné lékárnu otevřít? Vůbec ne. My jsme ji sice měli hotovou, ale pro pacienty byla zavřená. Pořád to zdržoval zákon o nestátních zdravotnických zařízeních, jehož přijetí se pořád odkládalo. Víte, já měl lékárnu, na které bylo napsáno Swiss Medical Center a všichni švýcarští dovozci tam chtěli mít své léky. Nebyli jsme tehdy jediní – i jiní lékárníci čekali na to, až to budou moci spustit. Já za jedním zašel, abychom se domluvili na společném postupu. Jenže mě odmítl, protože jsem nebyl lékárník. Řekl, že se se mnou vůbec nebude bavit. Tak jsem v tom byl pořád sám, ale dostal jsem nápad, jak to udělat. Zašel jsem za ředitelem tehdejší Lékárenské služby Praha – ten sídlil o kousek dál, v pasáži Lucerna a ona jediná tenkrát směla provozovat lékárny v Praze. A já za ním přišel s tím, že bychom mohli založit konsorcium. A to bude provozovat lékárnu a všechny náklady půjdou za námi. Lékárenská služba nebude platit nic, naopak za každý den provozu od nás dostane tisícovku. A to tehdy zase tak malé peníze nebyly. Takový byl můj návrh. Kývl na to? Nakonec ano, i když si myslím, že nejspíš proto, aby se mě už konečně zbavil. Já tam pořád chodil a přesvědčoval ho a on už toho musel mít plné zuby. (smích) Kdy jste nakonec otevřeli? Bylo to na podzim 1991, přesně 11. 11. v 11 hodin. Přijela televize a byla z toho sláva. Lékárníkům se to sice nelíbilo, komora dokonce hrozila, že na mě podá trestní oznámení pro neoprávněné otevření, jenže její revizní komise na mě nic nenašla. Tak aspoň komora na Lékárenskou službu tlačila, aby už žádnou další podobnou lékárnu nepřipustila. Takže jsme opravdu zůstali jediní a vydrželo to tak tři čtvrtě roku. Umíte si představit, že by dneska někdo přijel z České televize, aby natočil zprávu o otevření švýcarské lékárny? To už by dneska nešlo. Přesně tak, ale tenkrát byla jiná situace. A kdybyste viděl ty obraty! A co bylo dál? Pak jsme začali dělat velkoobchod jako distributoři, o což měli zájem právě švýcarští dovozci, kteří už nás znali. A tahle činnost se celkem rozvinula – natolik, aby se o tom doslechla německá distribučka GEHE, která chtěla vstoupit na československý trh. A tak koupili podíl Karla Hrnčiříka, který mi ale těsně před tím daroval dalších deset procent a já se stal s dvaceti procenty partnerem těchhle Němců. Mimochodem, Karel Hrnčiřík do projektu vložil šest a půl milionu a odcházel s 28 miliony zisku. Za rok a půl. Ale nehledejte v tom ani stín závisti. Já si ho dodneška velmi vážím jako ohromného člověka. A co jste dělal jako partner GEHE? Ještě než jsem se jím stal, říkal mi Karel Hrnčiřík, ať se stanu generálním manažerem všech jeho firem – měl jich tehdy několik desítek. Že prý kdybych mu jen v polovině z nich udělal takový pořádek, jaký panoval u SMC Pharma, byl by spokojený. Upřímně, on v Česku hodně investoval a já byl jeden z mála, kdo ho nepodvedl. Kdekdo mu pouštěl žilou. A dodneška říká, že byla škoda, že jsem do GEHE šel. Jenže já se tak holt rozhodl – přijal jsem pozici country manažera v (teď už) GEHE Pharma, ale to znamenalo velkou ztrátu samostatnosti. Management GEHE hodně prosazoval německé modely, které u nás nemohly fungovat, a vedení v Česku nebylo moc kompetentní. Představte si, že mě donutilo prodat ty tři lékárny v Praze za pořizovací cenu! Že prý v Německu není obvyklé, aby měla distribučka lékárny. Za další dva roky se zase rozhodli, že lékárny chtějí, a abych je koupil. A ještě předtím mi navýšením základního kapitálu srazili podíl na 5 procent, takže jsem po necelých 10 letech měl dost důvodů k tomu dát výpověď. To na Vás musela konkurence skočit, ne? Ano. Já si chtěl dát chvíli oraz, ale brzy se na mě obrátil Dušan Novotný, majitel MoraviaPharm. Že prý má smlouvu na jednu lékárnu v Kauflandu na Kladně, ale vzhledem k tomu, že je z Brna, má to z ruky a nemá na to čas, tak by s tím potřeboval pomoct. I prý s ohledem na to, že má s Kauflandem dobré vztahy a takových lékáren by mohlo být víc. Představoval si to tak, že to bude celé financovat a já zase řídit. A podíly si dáme padesát na padesát. A tak jsem do toho šel. Takže znova lékárna od začátku? Dá se říct, ale pomohlo mi několik lidí, které jsem si přetáhl od GEHE – a byli to opravdu ti nejlepší. To se psal rok 2000 a vznikla akciovka Česká lékárna. A ta za 27 měsíců otevřela pětatřicet nových lékáren! To znamená, že se nám podařilo získat 105 lékárníků – v době, kdy byl k řetězcům mnohem silnější odpor než dneska, protože dneska už lidé vidí, jak to doopravdy je. Naštěstí jsem měl u lékárníků dobrý kredit. Dušan Novotný z toho byl pryč. Na jednu stranu to byl obrovský úspěch, na druhou ale takový rozvoj už vyžaduje vysoké investice. A na ty on už neměl. Víte, že každá lékárna má náběhovou křivku, musíte ji ze začátku držet nad vodou za cenu ztrát třeba až tři roky. A v téhle situaci byly všechny, které jsme otvírali. Čili prodat? My jsme ty – jak se říká – „dlouhé peníze“ prostě neměli a Dušan Novotný to prodat chtěl. Ale řekl jsem mu, že jestli tomu byznysu nevěří, ať to nechá na mě. Tak jsem se pustil do hledání partnera, kterého jsem nakonec našel v Pentě. A ta od něj odkoupila jeho padesátiprocentní podíl v České lékárně. Později také koupila jinou firmu, BRL Center, která tehdy získala exkluzivní práva na otvírání lékáren v nových Kauflandech. Původně jsme s Pentou měli v úmyslu Českou lékárnu prodat, ale záměry Penty se změnily – jeden z jejích spoluzakladatelů Martin Kúšik mi řekl, že se rozhodli budovat velkou síť, ve které mi za to, že ji budu řídit, nabídli čtvrtinový podíl. Ale já už pod vlivem minulých zkušeností nechtěl být v postavení minoritního vlastníka a rozloučili jsme se. A při odchodu jsem si slíbil, že už nikdy nebudu zaměstnanec a nikdy ani žádného zaměstnance nechci mít. A ten slib jsem si dodržel. Byla to dlouhá cesta k mému současnému koníčku – dovozu vín z jižní Francie, který lze charakterizovat jako lifestyle business a současně one-man show. V roce 1992 jsem už vlastně provozoval první síť, protože přibyly další dvě oficíny. Pak jsme začali dělat velkoobchod jako distributoři, o což měli zájem právě švýcarští dovozci. Přijal jsem pozici country manažera v (teď už) GEHE Pharma, ale to znamenalo velkou ztrátu samostatnosti. Na místě první soukromé lékárny v Československu je dnes směnárna. Při odchodu jsem si slíbil, že už nikdy nebudu zaměstnanec a nikdy ani žádného zaměstnance nechci mít. A ten slib jsem si dodržel. Foto: Michal Petrov VÍCE FOTO V GALERII Do pasáže Lucerna chodil J. Havrda za ředitelem Lékárenské služby: „Nakonec mi kývl, ale spíš aby se mě už zbavil.“