TŘI MORAVSKÉ ZASTÁVKY 7 Kde pomáháme Zastávka druhá: Olomouc I když jedeme autem, tak po odjezdu z Vrbna děláme mezizastávku na olomouckém autobusovém nádraží. V jeho těsné blízkosti totiž sídlí Záchranná služba, jejímž jsme partnerem. My tu máme sraz s profesionální záchranářkou a zároveň prezidentkou Komory záchranářů Marinellou Danosovou. Čekáme. Magistra Danosová je zrovna na výjezdu, a tak dostáváme možnost prohlédnout si zázemí záchranářské základny, které známe maximálně z televizního seriálu Sanitka, a ten už je – pravda – hodně letitý. Budova je poměrně moderní, určitě novější než vybavení pokojů pro záchranáře. Procházíme chodbou kolem otevřených místností, kdy každá z nich je vybavena standardním nábytkem, pracovním stolem, počítačem, telefonem, ale i pohovkou na odpočinek. Působí to velmi všedně, nebýt věšáku s oranžovými záchranářskými bundami. Kolem něj vcházíme do velké místnosti, která připomíná obývák propojený s kuchyňkou, a jíž dominuje posezení s velkou televizí. Čekávají totiž i záchranáři a nuda je strašná věc. Tu naši naštěstí rozptýlí magistra Danosová, která právě vstupuje do dveří. I přes záchranářský stejnokroj – anebo možná právě díky němu – působí velmi žensky. Srší energií a ochotou, ale v jednom směru nás přece jenom zchladí. Zdvořile odmítne naši prosbu podívat se do místnosti dispečinku. Je to pochopitelné, jakékoli vyrušení by mohlo zkomplikovat práci těm, kteří třeba právě v tuto chvíli bojují o něčí život. A tak si sedáme na pohovku a začínáme rozhovor. V záchranářském kompletu vám to opravdu sluší. Nemáte s tím trochu problém? Nečelíte třeba při záchranné akci obtěžování? Upřímně řečeno, jsem na mužské poznámky zvyklá a koneckonců takhle vypadám především za situací, kdy má každý jiné myšlenky (smích). Víc mě trápí to, že v parném létě není oblečení tak prodyšné a pohodlné, jak by si člověk přál. Ale to je problém, který mají i ostatní pomáhající profese. Pracujete tedy jak tady na záchrance, tak v Komoře záchranářů. Jak to máte rozdělené? Komora záchranářů je dobrovolnický spolek sdružující záchranáře z celého Česka. Je to aktivita, kterou dělám mimo pracovní dobu, tedy ve svém volnu. Moc to dělit nemusím. Tím pádem ale činnost v Komoře není práce na celý život. Jakými aktivitami se Komora záchranářů zabývá? Sdružujeme přibližně tři stovky zdravotnických záchranářů napříč Českou republikou a snažíme se hájit jejich zájmy. To znamená, že diskutujeme na úrovni ministerstev, na úrovni vlády a dalšími jinými odbornými organizacemi o odborných tématech, kompetencích a svým způsobem i o legislativě a jejích změnách. A taky na nás míří dotazy či žádosti o vyjádření, když se chystají nějaké legislativní změny týkající se naší profese. Je členství v komoře povinné? Není, na rozdíl například od Slovenska je dobrovolné. Od Komory k záchrance, k práci, která vás živí. Jak dlouho tu pracujete? Na záchrance pracuji už sedmý rok. Nejprve to bylo externě, teď už čtyři roky interně, na plný úvazek. Vy jste lékařka? Nene, nejsem lékařka, jsem zdravotnický záchranář. Jaké vzdělání musím dosáhnout, abych se stala zdravotnickým záchranářem? Vzdělání se absolvuje buď na VOŠ (poté DiS), nebo na VŠ na bakalářském studiu, zaměření toho oboru je přímo nazvané zdravotnický záchranář. V televizi právě znovu běžel díl kultovního seriálu Sanitka, ve kterém byla organizována mohutná záchranná akce po havárii letadla. Zažila jste něco podobného? Naštěstí jen při cvičení. Kolegové, kteří jsou tady déle než já, možná zažili něco většího, ale já osobně ne. Ale je nutné, abychom na takovou situaci byli připraveni. A vaše nejdramatičtější záchranná akce? To jsou určitě dopravní nehody. Nejvíce zraněných je samozřejmě na dálnici. V tom seriálu je pozice záchranářů líčena jako poslední štace. Jak to je dneska? Zřejmě to vycházelo z reality tehdejší doby. Ta už ale naštěstí dávno minula a dnes je naše povolání považováno spíše za prestižní; nejen pro lékaře, ale i pro záchranáře. Dnes mají i absolventi potřebných škol problém dostat se k záchrance hned. Stanic není zase tolik (jsou na úrovni jednotlivých krajů) a fluktuace lidí není příliš velká. Takže je spousta lidí takříkajíc na čekačce. Hodně to ovlivňují právě ty seriály. Působím jako pedagog, jak na VOŠ, tak na VŠ, a vždycky když takový seriál běží – vzpomínám si třeba na Medicopter – tak zaznamenáváme boom zájemců o studium na obou školách. Záchranka začíná voláním na tísňovou linku. Jaké jsou vaše zkušenosti se zneužíváním tísňové linky? Lidí, kteří linku zneužívají, je poměrně hodně, a nám v jejich rozeznávání zásadně pomáhá dispečink. To je „hlava“, která nás řídí a rozhoduje o tom, kdy pojedeme, a jaká posádka se do terénu vydá: zda pojede standardní dvoučlenná – zdravotnický záchranář a řidič – nebo trojčlenná doplněná o lékaře. Proč si myslíte, že to ti lidé dělají a takto zneužívají linku? V mnoha případech jenom zkouší, co se stane, v horším případě jde o psychickou úchylku, kdy nemocný člověk volá a prostě mu působí radost, že linku blokuje. A potom máte lidi, kteří jsou osamělí, nemají sociální kontakt, a tak se chtějí dostat aspoň do nemocnice. A my jim máme posloužit jako taxi. Leckdy jsou velmi zkušení, vědí přesně, co mají říci, aby je dispečink neodmítl a sanitku k nim opravdu vyslal. Jaký motiv mají výjezdy nejčastěji? To je právě na naší práci pěkné, že se nedá říci, co je nejčastější. Odvíjí se to od toho, zda je den či noc, rozdíly jsou mezi všedními dny a víkendy, a potom záleží i na počasí. Přes den to mohou být více pacienti se srdečním onemocněním, kteří se léčí dlouhodobě s vysokým krevním tlakem, dále cévní mozkové příhody a v noci i zranění způsobená alkoholem. V létě jde nejvíc o kolapsy, dehydratace a potíže kardiaků. V létě bohužel zaznamenáváme i víc nehod na silnicích. Víc se cestuje a je to náročné. A pak tu máme ještě úrazy spojené s cyklistikou, koupáním a dalšími souvisejícími rekreačními aktivitami. Vaše negativní zkušenosti při Vaší práci? Víte, potíž je s pocity. Naše kapacity jsou často zbytečně blokovány kvůli tomu, že má někdo pocit, že je záchranka potřeba. Leckdy je to dobře, protože je nutné poskytnout pomoc. Ale stane se nám také, že někdo volá kvůli bolestem břicha. A když se ho zeptáme, jak dlouho, tak řekne, že už přes týden. A nakonec se ukáže, že do běžné ordinace se tomu člověku nechce, protože je zkrátka daleko. Setkáváte se i s agresivitou? Setkáváme – třeba v případě, kdy někdo zavolá záchranku pacientovi, který o ni nestál. Nezřídka to souvisí s konzumací alkoholu a drog. Sama jsem se taky stala jednou terčem útoku, ale naštěstí mě doprovázel kolega řidič, který zasáhl. Není to nic příjemného. Člověk, který je pod vlivem omamných látek, má změněné vědomí, bolest nevnímá reálně a do násilí umí vložit pořádnou dávku energie. Co váš vozový park – snesl by mezinárodní srovnání? Myslím si, že snesl. Česko je v tomto ohledu na světové úrovni. Ambulantní prostor sanitky je taková malá jednotka intenzivní péče. Jsme vybaveni kvalitními přístroji. Můžeme zahájit umělou plicní ventilaci, provést nepřímou srdeční masáž, monitorujeme srdeční aktivitu, jsme schopni defibrilace. Umíme zvládnout hodně situací už ve své sanitce. Když se sanitkou vyjedete do ulic, jsou k vám řidiči ohleduplní? Jsou dny, kdy je to s ohleduplností horší. Někdy za to může počasí, když prší, reakce řidičů jsou často pomalejší, stejně tak za veder, kdy je zmáhá únava. Stává se i to, že řidiči nereagují vůbec, ale nemusí to být záměr. Prostě nás neslyší kvůli tomu, že si pouštějí nahlas muziku. Nejhorší jsou hlupáci, kteří nám blokují cestu, když jedeme se zapnutými majáky. Když nás takhle „vybržďují“, říkám si, proč si neuvědomí, že jednou takhle můžeme jet i s nimi nebo k nim. Jako na potvrzení všeho, co magistra Danosová řekla, končí náš rozhovor velmi náhle. Přichází pokyn z dispečinku a výjezd. V rychlosti se loučíme už na chodbě a odcházíme každý na jinou stranu. Záchranářka Marinella k sanitnímu vozu, my k tomu svému na parkoviště. Cesta pokračuje. ¤ Magistra Danosová před olomouckou centrálou záchranky s autorkou rozhovoru. Při komunikaci s dispečinkem. Komora záchranářů je dobrovolnický spolek sdružující záchranáře celého Česka. Naše kapacity jsou často zbytečně blokovány kvůli tomu, že má někdo pocit, že je záchranka potřeba. Foto: M. Petrov, PromoTime a archiv redakce Sanitka právě vyráží. Dramatické zakončení interview – spěchání na výjezd.