p s y c h o l o g i e

Chvilky na hraně

Seskok padákem, únikové hry, kempy přežití. Ale také vytrvalostní sporty nebo koupání v ledové vodě. Není nad to, když nám v krvi koluje směs hormonů štěstí, v níž plavou všechny ty endorfiny, serotoniny a dopaminy. Život je totiž nekonečné hledání slasti.

Text: olga procházková

H

ned v úvodu jsme prozradili pointu. Očešeme-li totiž naši motivaci, záliby, výchovu a genetickou výbavu na dřeň, zbude nám prostý fakt, že honba za extrémy je jen jednou z mnoha cest, jak si doslova udělat dobře. Navíc, extrémní zážitky jsou dnes v módě a dostupné skoro jako avokádo v supermarketu. 

Co je ještě normální?

„V psychologii přesná definice pojmu extrém neexistuje, ale odborníci vždy vycházejí z jednoduché rovnice: pokud nám jakákoli naše činnost, například práce, hobby, uklízení, konzumace alkoholu nebo hraní her na počítači nenarušuje všední život, můžeme si říci, že jsme stále v mezích normality. Naopak všechno, co nám začne zasahovat do běžného fungování a neumožňuje nám plnohodnotně se věnovat například zaměstnání nebo rodině, je extrémní,“ říká psycholožka Gabriela Kloudová. Je to docela jasné na jednoduchém příkladu: extrémní či nenormální je, když si člověk s obsedantně kompulzivní poruchou tak dlouho myje ruce, že nezvládne odejít do práce. Nebo se věnuje tak intenzivně nějakému koníčku, že nedokáže trávit čas s rodinou. 

Při vyhledávání extrémních zážitků platí pro tělo úplně stejná pravidla, jako při jiných činnostech, díky nimž se vyplavují takzvané hormony štěstí – i když jejich směs může být v závislosti na těchto činnostech trochu odlišná. Je tedy jedno, jestli hrajeme automaty, milujeme se, sázíme na koně, jíme čokoládu, bereme drogy, díváme se na seriály nebo skáčeme bungee jumping, prostě je nám to příjemné. A příjemné pocity člověk rád vyhledává a rád si je vyvolává. Jenže ve chvíli, kdy dojde k závislosti na nějaké libé činnosti, může nastat problém. 

„I ultramaratonec začíná tím, že si jde jen tak zaklusat. A pak postupně zvyšuje tréninkové dávky a prodlužuje trasu. Postupem času potřebuje k dosažení stejné euforie jako na začátku stále náročnější výkon a někteří takoví běžci pak bez denního běhu nedokážou normálně fungovat. A je to úplně stejný princip, jako když drogově závislý člověk musí navyšovat dávku drogy, protože se mu zvyšuje takzvaná tolerance,“ popisuje Gabriela Kloudová. 

Návraty do reality

Ztrátou určité euforie či vzrušení můžou velmi trpět vrcholoví sportovci po konci kariéry. Možná i proto je pro některé tak těžké skončit. Jedna vytrvalostní sportovkyně se dokonce nechala slyšet, že euforie z vítězství na světových závodech je slastnější než radosti mateřství. Co k tomu dodat? 

„Oni vedou úplně jiný život, než si dokážeme představit. Všechno ostatní jde stranou a náplní a smyslem je pro daného sportovce jen trénink a soutěže. Myslím, že kdyby lidé viděli tak říkajíc pod pokličku, přestali by řešit ty velké peníze, které špičkoví sportovci po nějakou omezenou dobu života vydělávají,“ říká Gabriela Kloudová, která se právě na psychologii sportovců zaměřuje. 

Na jiné vlně vzrušení pak fungují vojáci v nebezpečných misích. I ti po návratu domů musejí najít novou životní rovnováhu. „Pokud zažívali denně extrémní situace a každou hodinu jim mohlo jít o život, logicky se všechno po návratu z válečného terénu zdá jako obrovská nekonečná nuda. Těžké je to zejména na začátku, kdy se může samozřejmě jednat také o PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu) způsobenou traumatickými zážitky. Pomoc takovým lidem může standardní psychoterapie a také hledání nových libých či adrenalinových zážitků – ve sportu, s přáteli, s novým koníčkem. I mozek má schopnost adaptace a jeho fungování se časem dokáže upravit. 

„Neexistuje jednoduchá rychlá rada, jak v životě najít nějakou univerzální radost.  Obecně je považována za velmi prospěšnou duševnímu zdraví zejména fyzická aktivita. Nejde o to vylézt na Mont Blanc, ale jít na procházku. To úplně stačí. Nicméně každý má jinou genetickou výbavu, osobnost, zážitky, zkušenosti, vzpomínky a dlouhodobé potěšení nebo uspokojení mu přinášejí různé věci.“

Skoč také!  

Ještě v 90. letech to byl hlavně bungee jumping, teď si můžete z extrémních zážitků vybírat. Jít do tunelu se vzdušným proudem simulujícím volný pád, skákat padákem, surfovat na nekonečné vlně, létat na divných stříkajících bruslích, tomu se říká flyboarding, nebo si jít hezky pěkně zastřílet. Tyhle všechny věci v nás vyvolávají euforické stavy, pocit štěstí, zadostiučinění, v danou chvíli prožíváme naplno tady a teď, zvýší se nám sebevědomí.

Je otázkou spíše pro sociology či komentátory reflektující společenské dění, co vlastně komerční konzumace zážitků vypovídá o naší společnosti. Možná je honba za vzrušením spíš zrcadlem znuděného Evropana 21. století. Skoč padákem, nech se u toho za příplatek natočit a pak to hlavně vylep na sociální sítě a sbírej laiky. Každý laik ti do žil vstříkne trochu dopaminu, čímž se zážitek prodlouží. 

Starší generace možná lomí rukama. Není to tak dávno, co se v těchto zeměpisných šířkách dřelo na polích, dětská úmrtnost byla nesrovnatelně vyšší než dnes, stejně jako chudoba. Pak přišla válka, koncentráky, následně komunistický teror. Adrenalinu až dost. A teď? Dostatek, mír, klid, nuda... Tak si skočíme padákem. 

„Z čistě psychologického pohledu na vyhledávání extrémních zážitků není nic špatného. Chápeme a víme, proč je lidé chtějí zažívat, stejně tak jako víme, proč je chtějí sdílet na sítích. Můžete se pozastavovat nad tím, proč si fanoušci na vrcholných sportovních akcích, místo aby prožívali společně s davem diváků kolem sebe euforii vítězství, natáčejí všechno na mobil a jejich pozornost plně zaměstnává displej. Ale psycholog vám řekne, že ač bude záznam z utkání třeba dostupný na internetu, daný člověk touží po nějaké exkluzivitě, je pro něj důležité, že ON tam byl, takhle to ON viděl a nahrávka to celé potvrzuje. Já si také vyfotím Náměstí svatého Marka v Benátkách, i když bych si mohla stejný obrázek stáhnout z internetu. Nedovolím si proto hodnotit, jaké chování je v tomto ohledu dobré a jaké špatné,“ říká Gabriela Kloudová. 

Jak nakládat s extrémy?

Všichni máme nastavené hranice prožívání jinak: pro někoho je extrém rychlá jízda z kopce na in-linech, pro jiného plavání mezi krami ve Vltavě, pro dalšího pobyt v džungli s domorodým kmenem. A stejně tak každý jinak chápe, kdy je provozování či „konzumace“ nějaké extrémní činnosti za hranicí řekněme slušnosti, etiky a v neposlední řadě environmentální zodpovědnosti. Existují jedinci, kteří se hrozí, když vidí frontu na Mount Everest nebo komerční lety do vesmíru.  Historicky patřily extrémní zážitky spíše do kulturně-rituálního rámce dané společnosti. A absolvování nějaké záměrně připravené (či životem iniciované) zkoušky, zápasu, nebo prokázání schopnosti přežít, souviselo se změnou, obvykle zlepšením sociálního statusu daného jedince ve skupině. Dnes můžeme skákat padákem každý den a náš status (na sociálních sítích) maximálně získá pár laiků. 

Na druhou stranu, kde máme hledat nějaké „očištění“, úlevu, možnost odpoutat se od všednodenního stresu? Rituály jsme potlačili, reálné nebezpečí je naštěstí daleko, do kostela nechodíme. Potřebujeme někdy upustit ventil, propadnout se do přítomného okamžiku a také se trochu bát. Adrenalinové zážitky proto využívají namnoze manažeři, kteří jsou pod stálým tlakem a člověk se jim vlastně ani nediví. 

Novodobé pořekadlo praví, že zážitky nemusejí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní. A psycholožka dodává, že ideálním přístupem k extrémním zážitkům je chápat, proč je absolvujeme a co nám dávají. Kam patří v našem životě. 

„Pokud zjistíme, že cestování nebo adrenalinové sporty jsou únikem před vlastním životem nebo problémy, měli bychom pátrat po příčině té skryté nespokojenosti nebo pocitu prázdnoty, který zaplňujeme nějakou aktivitou. Myslím, že na to nikdo nepotřebuje hloubkovou analýzu, všichni uvnitř cítíme, zda nás věci, které děláme, naplňují a mají pro nás hlubší dlouhodobý smysl, nebo jen vršíme obsah svých dnů s nálepkou zajímavé,“ podotýká Gabriela Kloudová.  m

Foto: Adobe Stock

w w w . d r m a x . c z