Když malíři nepotřebují štětec

ALÍŘ MILAN SODOMA MĚL V SOBĚ TOUHU TVOŘIT A MALOVAT UŽ OD MALA. Profesně se sice původně vyprofiloval jako grafik, něco v něm ale volalo po volné tvorbě. A tak se zavřel do ateliéru a hodiny, dny, měsíce jenom maloval. Brzy se pod jeho rukama začaly rodit ženské figury. „Vzal jsem do ruky houbičku. Nějak mi to bylo přirozenější než štětec. Namočil jsem ji do černé barvy a nechal ruku, aby sama tvořila. Díval jsem se, co se mi pod rukama rodí. Začaly ke mně chodit ženské postavy,“ vypráví. A siluety ženského těla se staly pro jeho tvorbu charakteristické. Do pláten se prolíná smyslnost, něžnost, mateřská láskyplnost, vyzývavost, jemnost či čistota. Nesčetně variant podob ženy. V těch pár tazích na plátně prý není zobrazeno jen ženské tělo, ale hlavně ženská duše: „Rád bych svou tvorbou podporoval ženy. Myslím si, že ženy jsou tvůrkyně. Nesou v sobě neskutečnou sílu. Chtěl bych jim ukázat, že jsou jedinečné, nádherné bytosti. Sám mám v sobě velmi silnou ženskou stránku a vím, že žít s takovou mírou citlivosti a empatie může být krásné, zároveň v dnešním drsném světě těžké. A tak říkám ženám: nebojte se být ženami.“

Milan Sodoma tvoří ve stavu „flow“. Tenhle termín popisuje situaci, kdy se odpoutáme od všeho nepodstatného a jsme plně přítomni jedinému okamžiku. Například děti jsou při hře velmi často ve stavu flow. Pro lidský organismus a také mysl, která je často přetížená a roztěkaná, je to vlastně až ozdravné. „Většinou si proces tvorby vůbec nepamatuju. Ruka mi pluje po plátně sama. V okamžiku, kdy obraz dokončím, jako bych se vrátil z jiného světa zpátky na zem,“ popisuje vznik díla malíř, který maluje s vášní a s chutí předat obrazem jeho majiteli dobrou energii. 

„Netvořím díla pro galerie. Nechci dělat umění pro umění. Maluju proto, aby obrazy dělaly lidem radost. To mi také zákazníci většinou píšou. Rozhodl jsem se proto, že se nezařadím do klasické hierarchie galeristů a galerií. Chci si většinu děl prodat sám přes Instagram a webové stránky a daří se mi to,“ říká Milan Sodoma, který svá díla aktuálně vystavuje například v kadeřnickém studiu flanér na Pražském hradě. Studio sídlí v prvorepublikovém bytě, ve kterém kdysi bydlela dokonce Alice Masaryková, nejstarší dcera prvního prezidenta republiky. Sofistikovaný prostor s původními interiérovými prvky, který slouží jako místo, kde se ženy přijdou nabít, potěšit a zkrášlit, se ideálně pojí s umělcovou vizí: „Raději vystavuji v negalerijních prostorech. Nejde mi o slávu. Těší mě, když se moje díla dostávají k lidem tak nějak hravě a s lehkostí, ani nevědí jak.“ Aby si jeho díla mohlo dovolit co nejvíc lidí, rozhodl se Milan Sodoma dokonce prodávat tisky, jejichž cena začíná na devíti stovkách.

Strážce bezstarostnosti

Když si s Milanem Sodomou povídáte, je vám příjemně. Jeho klid a příjemná uvolněnost vás odzbrojí. „S manželkou (producentka, scenáristka Daniela Sodomová) jsme chodili k jedné paní kartářce. Jednou mi řekla takovou pěknou věc, že totiž každý z nás na téhle zemi jsme něčeho strážcem. Když jsem se jí zeptal, čeho jsem strážcem já, řekla mi, že bezstarostnosti. To si docela často připomínám a myslím si, že to doopravdy sedí.“ Milan Sodoma si ani moc nedělá hlavu s tím, čím maluje. Nedávno se vrátil z dovolené v Itálii, kde se rozhodl malovat v olivovém háji a tvořil za pomocí různých větviček.

LU JINDRÁK SKŘIVÁNKOVÁ JE VELMI VÝRAZNÁ MALÍŘKA SOUČASNÉ ČESKÉ UMĚLECKÉ SCÉNY. DROBNÁ ŽENA S KUDRNATÝMI ZRZAVÝMI VLASY, CO JÍ POLETUJÍ KOLEM TVÁŘE, S TEMPERAMENTEM NA ROZDÁVÁNÍ A NAKAŽLIVÝM SMÍCHEM, vystudovala původně malířský ateliér Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. Časem si vytvořila signifikantní rukopis. Její barevná velká abstraktní díla si s jinými nespletete. Když tvoří, stojí nad obrovským plátnem, na které velmi spontánně nanáší akrylové barvy. Někdy je vylévá z plechovek, aby pak za pomoci různých nástrojů na plátně dosáhla konečného výsledku. Lu Jindrák Skřivánková se také věnuje tvorbě tzv. murálů – malbě na zdi ve veřejném prostoru. To také propojuje její současný rukopis s dřívějšími malbami, ve kterých se hodně věnovala architektuře a městské krajině. A tak její dílo potkáte třeba před Tančícím domem v Praze, na budově VEMZU v Holešovicích nebo na Zbraslavi. Murály jsou rozhodně projekty, kdy se autorka může dokonale vyřádit. „Miluju, když je přede mnou taková výzva, jako například plocha před Tančícím domem. Věděla jsem, že to je místo, které bude hodně na očích. To vzrušení, se kterým jsem k malbě přistupovala, bylo neskutečně inspirativní. Neměla jsem úplně jasnou představu, ale nechala jsem se unášet sílou toho místa. A nakonec vzniklo to, co mělo,“ vypráví malířka.

Ženská malba

Podle čeho poznáte dílo Lu Jindrák Skřivánkové, je také barevnost. Její obrazy, ač jsou abstraktní geometrií, přináší v barevnosti často pocit klidu a harmonie. Světlounce růžová, odstíny modré či žluté… to jsou barvy, které promlouvají a budí emoce. Proto i díla ve veřejném prostoru, která malířka tvoří, povzbuzují a dokážou diváka přenést za hranice všednodennosti. Když se Lu ptám, jestli cítí, že jsou její obrazy hodně ženské, odpoví mi: „V barevnosti a jemnosti jsou moje díla určitě ženská. Že je nějaká moje malba moc ženská, občas slýchám i s pejorativním nádechem, ale  mně nevadí si to přiznat. Zároveň vím, že tam je i ta druhá stránka. Když používám špachtli a zdrsňuji povrch malby, cítím v sobě naopak mužské já.“

Lu Jindrák Skřivánková miluje cestování. Má bohaté zkušenosti ze zahraničních stáží a uměleckých pobytů. Z cest si  také přiváží inspiraci. Stejně tak jí ale podněty dodává i všední  život. „Jdu po ulici a najednou vidím barevnou kombinaci – modrý svetr, za ním žluté auto, obloha. Všechny tyhle barevné vjemy si zapisuju. Jsem třeba fascinovaná oblohou. Můj telefon je plný fotek západů a východů slunce, mraků před bouří.“

Lu je máma dvou malých holčiček, které často s manželem – filmovým a reklamním režisérem – naloží do obytného auta, a společně cestují.

SOFIE ŠVEJDOVÁ JE MALÍŘKA, KTERÁ SE UŽ V PATNÁCTI SEBRALA A ODSTĚHOVALA Z KARLOVÝCH VARŮ DO PRAHY. PSEUDONYM SI ZVOLILA PODLE TITULNÍ HRDINKY PŘÍ-BĚHU SOFIINA VOLBA. Vystudovala Ateliér malby Stanislava Diviše a Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.  Začala se postupně prosazovat: v březnu 2018 její obrazy zaujaly na prestižním veletrhu Volta v New Yorku. Vystavovala s velkými jmény, jako je Andreas Schmitten. 

Její malba je divoká, expresivní, dynamická. Nedávno vystavovala v pražské Karpuchina Gallery sérii obrazů pod názvem Skleník. V galerijním prostoru byl přímo instalován plášť skleníku, ve kterém Sofie vystavila malby s motivem rostlin (i masožravých květů) a abstrakcí. „Při tvorbě si ráda hraju. Podle jedné české umělkyně jsem začala malovat prstem. Na výstavu Skleník jsem například díla namalovala z větší části – zhruba 80 m2 výstavy – svým ukazovákem. Nepoužila jsem vůbec štětec. Námětem byly hodně květiny a záhony. To, co mi rostlo na chalupě, kde jsme byli během lockdownu. Jak jsem se hrabala prsty v hlíně, měla jsem tendenci i obraz pak malovat vlastníma rukama. Když malujete rukama, nemůžete používat terpentýn, který barvy ředí. To by vám rozežralo kůži. A tak jsou najednou nánosy barev hutnější a hustší, než když se pracuje se štětcem,“ vysvětluje malířka. 

Plátno jako diář života

Když se Sofie zeptám, jak začíná vznikat nějaký její obraz, odpovídá: „Přicházím k plátnu s prázdnou. Nevím, co budu dělat. V první fázi tvořím pozadí. To je čas, který trvá docela dlouho. Pak začnu opravdu malovat a chytám se obrazů z mého života. To, co mě kdy fascinovalo. Moje tvorba je jako diář mého života. Příběhy, které prožívám, se najednou začnou obtiskávat na plátno. Nic si nepředkresluji. Když najdu téma rychle, někdy mám obraz hotový za 2 hodiny. Někdy se s ním peru třeba měsíc. Nikdy ho ale neopustím. Je to jakýsi boj mě s hmotou, který chci vyhrát.“

Sofie svým živelným malířským rukopisem zpochybňuje klišé o ženské malbě. Tíhne k abstraktnímu vyjádření a expresivně pojatému rukopisu. Její plátna jsou plná boje. Dynamická kompozice, hustě nanášené barvy, zvlnění pláten prozrazují její mužský element. „Když jsem byla ve druháku na škole, otěhotněla jsem. Měla jsem pocit, že musím pořád dokazovat, že nebudu ve škole zaostávat. Někteří pedagogové byli vysazení na to, že jsem pak měla dítě, a slyšela jsem třeba, že ta a ta malba je tekutá, protože kojím. A protože jsem tvrdohlavá, rozhodla jsem se, že jim dokážu, že na to mám. Myslím, že i díky tomu jsem vždycky pak malovala tak, aby to mělo zápal. Občas když někdo vidí mou malbu, myslí si, že ji maloval padesátiletý muž.“ m