Mami, zkazila jsi mi život

talo se to na společné dovolené. Dvě dcery s dětmi, obě vysokoškolačky, vdané. A jejich máma. Zvenčí vypadaly jejich vztahy dobře. Maminka všech šest vnoučat hlídala od útlého věku, při každé návštěvě dcer navařila, napekla, vždycky tu pro ně byla. Ale pak přišla ta dovolená. A maminka, říkejme jí třeba Věra, se vrátila sama. O dva dny dříve. Po strašné hádce. Dozvěděla se, že je hrozná matka, která svým dcerám zkazila život svým přístupem, svou výchovou a svým sobectvím. Vztahy se uklidnily až po mnoha dalších měsících. 

A Věra v tom není sama. Své si zažívá i sedmdesátiletá Petra: „Není snad setkání v posledních letech, abych se od své dcery, které brzy bude padesát, nedozvěděla, jak jsme jí nechtěli koupit džíny nebo tričko nebo zaplatit kroužek, jak jsme nikdy nejeli jako rodina na žádný výlet, protože jsme trčeli na chatě, a jak na ni táta jen řval, když zkazila nějakou práci.“ Petra to zpočátku nechávala být. „Byla jsem si jistá, že jsem dělala tehdy to nejlepší, co jsem mohla, a hlavně – teď už s tím prostě nic neudělám. Ale jednou mi došlo, že já jsem sice dělala to nejlepší, ale upřímně mě vyděsilo, jak moje dcera asi musela trpět, jak špatně leccos prožívala, a opravdu hrozně mě to mrzí,“ popisuje.  

Na mámy je „spoleh“

Vztahy v rodině jsou skoro vždycky komplikované a někdy i bolestné. A jak se říká: na mámu je vždycky spolehnutí. Modří už vědí, že jejich máma je vždycky něčím sejme. Jsou to takové nevinné věty typu: prosím tě, kdes koupila tu halenku – víš, že ti stojáček nikdy neslušel? Tu vysokou sis měl dodělat! V těch zelených šatech vypadáš tlustší. Tohle by tvůj brácha určitě zvládl líp. Já jsem ti říkala, Honzíčku, že ten barák neutáhnete. A podobně. Někdy je to zábavné, ale někdy každá legrace končí. Co dělat s mámami, které nám „zkazily život“?

Čtyři typy matek a jen jedna dobrá

„Podle jedné z odborných teorií existují čtyři základní přístupy, jak se může pečující osoba vztahovat k dítěti,“ říká terapeutka Hana Štěpánková. A řeč je stále o matkách, které jsou zdravé, netrpí duševní poruchou a nejsou závislé na alkoholu či jiných drogách. Ve zkratce řečeno:

1. Vyrovnaná matka, která reaguje na potřeby dítěte. Dítě se může na matku spolehnout. Ona sice neplní dítěti všechna přání, ale nabízí mu hranice, přiměřenou míru frustrace a dává mu pocit, že přes všechny nesváry je milováno a přijímáno takové, jaké je. Dítě vyrůstá s pocitem, že svět je dobré místo a všechno je v pořádku, a i ono samo je v pořádku. 

2. Matka, která nereaguje na potřeby dítěte. „Neslyší“ jeho prosby, nevnímá, co je pro něj důležité. Jeho potřeby téměř neuspokojuje. Dítě následně přestane svoje potřeby dávat najevo, protože nenachází odezvu.

3. Matka, která využívá dítě k uspokojování vlastních potřeb. Někdy může taková matka mít potřebu být pečující matkou, ale jindy ne. Pro dítě je to náročné, protože musí sledovat, zda je matka ve fázi „teď se starám“, nebo „teď tě nechci“, aby neprovokovalo nebo ji nerozzlobilo.

4. Nejistá matka, která nejenže dítě využívá ke svým potřebám, ale ještě na něj útočí. Někdy je úzkostná, jindy agresivní. „To jsou nejkomplikovanější vztahy. Dítě obvykle přes všechnu snahu není schopno poznat, zda má nejistou matku podporovat, nebo jestli se má bránit, protože od ní hrozí třeba verbální útok,“ říká Hana Štěpánková.

Škody na nás napáchané

Dítě v rodině je automaticky nastavené na to „přežít“, ať má matku jakoukoli. Učí se chovat tak, aby s ním máma byla přinejlepším spokojená nebo aby mu přinejhorším aspoň neznepříjemňovala život. Aby dítě „přežilo“ nebo uspokojilo svoje potřeby, osvojí si vhodnou strategii. Někdy se mu nejvíc vyplatí zavřít se do sebe a na sebe neupozorňovat, nedávat znát, co si myslí a co si přeje. Jiným více pomůže, když si vynutí pozornost, třeba zlobením. Další pochopí, že funguje jen brek či vztek. Z některých se stanou automaty na plnění příkazů, protože bezchybně „fungovat“ je to jediné, co se žádá. Strategií je mnoho a jsou různě komplikované a kombinované a neseme si je do dalšího života (více o životních scénářích si můžete přečíst v článku Pane, pojďte si hrát.) 

Pozor na extrémy

„Stejně jako direktivní matky mohou pro budoucí život potomka představovat problém i matky, které mu plní každé přání. Příliš opečovávané dítě je nepřipravené na život, takže se mu dospělost, která nese zodpovědnost, plnění úkolů, nepříjemná setkání, citová zranění, rozchody či neúspěchy může zdát k nepřežití. Stejně jako dospělému, který sice dokáže zvládat frustrace, ale není schopen si ani uvědomit, co ho dělá šťastným,“ říká terapeutka Hana Štěpánková. „Je taky důležité říct, že to, jak se cítíme v dospělosti, nezpůsobila čistě jen matka! Způsobil to komplex situací, jimiž jsme opakovaně prošli – možná v souvislosti s tím, co jsme zažívali doma, možná ne. Takže kromě toho, že jsme možná měli „nemožnou“ matku, se v nás nastřádala spousta jiných formujících zážitků. Například šikana, nepřijetí v kolektivu, neúspěchy u druhého pohlaví, studijní nebo sportovní nezdary, despotický učitel a tak dále. To všechno nás tvarovalo a u všeho určitě naše maminky nebyly.“ Navíc, i pokud bychom měli dokonalou matku, život nám může klidně zkazit někdo jiný, ne?

Obhajoba

Důležité je uvědomit si, co asi naše máma zažívala, když nás vychovávala – a kolik jí bylo? Jací byli její rodiče a jak se k ní chovalo její okolí? Dnešní čtyřicátníci vyrůstali ještě za bývalého režimu. Tehdy byla role dítěte v rodině i společnosti jinde než dnes. Děti obvykle nikdo neřešil do té míry, jak je to vidět dnes. A rodičům bylo kolem pětadvaceti. V tomto věku spousta mladých dospělých ani neví, čím by chtěli být. „Navíc výchova je tanec mezi vejci a neexistuje jeden dobrý postup. Jedno dítě, na které bude rodič silněji tlačit, sklidí úspěch, protože takový přístup potřebuje a je pro něj motivační a posilující – jiné může stejnou výchovou získat pocit: nikdy nebudu dost dobrý a nenaplním očekávání svého okolí. Chybu učiníme velmi snadno i s nejlepšími úmysly nebo příručkami o výchově,“ říká Hana Štěpánková.  

Vyřešit to musíme sami 

Když nám ve třiceti dojde, že máme stále nízké sebevědomí, pořád musíme sobě nebo okolí něco dokazovat nebo žijeme tak, abychom vzbudili něčí pozornost, je čas si ujasnit, co se děje. „První krok je uvědomit si, že mi není dobře – a v jakých situacích mi nebývá dobře,“ říká Hana Štěpánková. „A to už je docela dobrý začátek. Můžeme projít i hlubší sebereflexí, ale už jen s pocitem abstraktní životní nespokojenosti můžeme oslovit zkušeného průvodce, terapeuta, psychologa. S ním můžeme najít to, co nám způsobuje, že se chováme, jak se chováme, kde se vzal ten model. Proč se mi opakují stejné nezdary. A začít ho pomalu měnit. Za dvě tři sezení se to nezvládne, je to proces,“ říká Hana Štěpánková. 

„Když jsem rozkryl, jak se na mě moje máma nevědomky podepsala, půl roku jsem jí vůbec nemohl zavolat,“ říká učitel Jan. „Pak jsem rozumově pochopil, že ona za to nemůže, ale to neznamená, že jsem si dál nepřipadal jako životní loser. A nakonec jsem se přes to přenesl. Dokonce mě nerozhází, ani když ryje do mé ženy. Vlastně ani to už skoro nedělá. Naše vztahy se změnily, ale hlavně, já jsem díky terapii jiný.“ 

Ne každému ale terapie vyhovuje: zralý a rozumný člověk leccos zvládne zpracovat i sám, jen to obvykle trvá déle. Jak se říká, i uvědomění problému už v sobě nese transformaci.

A co s tou mámou?

„Určitě nedoporučuji přímou konfrontaci jako v příbězích v úvodu. To bych pak terapii doporučila spíše těm maminkám, protože dcery je evidentně smázly. Ale my přeci nejsme schopni nahlédnout, co naše máma tehdy řešila, jak niterně žila – a najednou si ji někam posadit a říct jí, koukej, udělala jsi mi tohle i tohle a zničila jsi mi život, nepovažuji za fér,“ říká Hana Štěpánková. „Ale to neznamená, že vůči ní nemůžeme cítit vztek, nebo dokonce nenávist. A tohle všechno je ideální řešit právě na terapii. Pak se můžeme začít cítit líp a jistěji. Dokážeme nahlédnout, co se stalo, a naučíme se s tím pracovat,“ doporučuje Hana Štěpánková.  

Je možné si promluvit o minulosti, bez nároku na rozhřešení. Ve vhodnou chvíli se zeptat, jak naše máma vzpomíná na dobu, kdy jsme byli malí, co řešila, jak to zvládla, co ji třeba trápilo. A možná dostaneme i my příležitost říct, jak jsme to tehdy cítili my. I to může poskytnout velkou úlevu.

Spousta příběhů mezi matkami a dětmi končí tak, že matky jedou pořád svou, nemění se, jsou pořád tvrdé, hysterické nebo citově vydírající (to jim totiž pomohlo přežít jejich život). Ale jejich děti se dospěle vymaní z jejich vlivu, pochopí-li příčiny a následky, pochopí-li, že něco nelze změnit. Když jim dojde, že například už nikdy nedostanou tu lásku, kterou potřebovali jako děti, že už je to pryč, že mají jizvy na duši. Ale dokážou přesto žít šťastný život a svůj vztah k rodičům zvládnout. 

Nikdy není pozdě

A co když máme pocit, že jsme na všechno přišli pozdě? Že jsme si vzali despotického manžela nebo náročnou manželku, ale už máme děti, už máme dům, život jede a my sice nejsme šťastní, ale na rozvod to taky není. Ani tohle není beznadějná situace. „Pořád můžu přijít na to, kdo jsem já a co chci. A když na to přijdu, můžu zjistit, že můj život není tak špatný, jak se zdál, anebo najdu sílu i odvahu a hlavně smysl v tom něco změnit. Ano, můžu dožít s tím, kdo všechno mi ublížil, a kdybych si tenkrát vzala Pištu Hufnágla... Nebo začít hledat, co chci, co potřebuju a co je pro mě štěstí, a podstoupit ten hrozný čas nejistoty a proměny. Spousta lidí nemá sílu s tím něco udělat a připraví se o naději. Ale za to bych mámy určitě nevinila,“ uzavírá Hana Štěpánková. m