Penélope Cruz: Vzít do zaječích

áte tuhle formu rozhovoru ráda?

Raději bych vás viděla na živo. Ale takhle je to samozřejmě snazší a levnější, vy a já nemusíme nikam jezdit, producenti filmu jsou určitě radši. Takže jen doufám, že až covid jednou pomine a zase bude možné se setkávat jako dřív, tak se k tomu vrátíme.

A netrnete, co zatím dělají děti vedle v pokoji, když spolu mluvíme?

Slyšíte ten hluk, co? (smích) Blbnou s tátou, takže jsem v klidu.

Cítíte se někdy jako hrdinka?

Každý den je každá žena aspoň na pár minut hrdinkou.

Jak to myslíte?

On si to málokdo uvědomuje, ale ten tlak, který na sebe lidstvo v posledních letech vyvíjí, je enormní. Já už něco pamatuju, takže mohu srovnávat. Všechno se za posledních dvacet let zrychlilo. Vymysleli jsme si na sebe technologie, které nám nedovolí vydechnout. Programy, které nás nutí být neustále online. Zvykli jsme si na to, že když nám někdo na něco do pár minut neodpoví, hned mu voláme, co se děje. No, nic se nemusí dít, třeba jsem jen šla na procházku bez mobilu… (smích). A do toho společenský tlak na výkon, na úspěch, na image. Žena by měla být krásná, milá, dokonalá v práci, dokonalá doma, skoro nemá nárok na chyby. Ale naplno vykonávat svou práci a naplno se starat o rodinu, to jsou dvě zaměstnání na full time. A někde se to podepsat musí.

Zažila jste něco jako vyhoření?

Tak daleko to asi nedošlo, protože jsem to tak daleko nepustila, ale zažila jsem chvíle, kdy člověk už zkrátka nemá sílu. A všechno, co někde cestou naakumuloval, vydal. Stačí pak jeden životní nesoulad a najednou zjistíte, že nemáte kde brát, že jste podrážděný, nervózní, hlavně na ty blízké, protože ti to přece musí pochopit. Ale nemusí. Proč by měli? Navíc když si to nezaslouží. Takže proto si myslím, že každá žena, která něčemu takovému musí čelit, je hrdinka. Ale jedním dechem dodávám, že u mužů je to stejné. Jen mám dojem, že u žen se bere víc jako samozřejmost, že to ustojí s úsměvem.

Proto jsou vám blízké hrdinky, jaké hrajete třeba ve filmech „svého“ režiséra Pedra Almodóvara?

Ano, protože Pedro zná ženský svět moc dobře. A navíc umí na place vytvořit atmosféru, že si připadáte jako ta nejmilovanější bytost a natáčení je takový příjemný „vedlejšák“ péče o vás. Vlastně se u něj stáváte hrdinkou, jaké pak člověk hraje v jiných filmech.

Hrdinkou zachraňující svět?

Přesně tak. Hrdinkou jako ve filmu 355, kde s dalšími herečkami hrajeme superagentky. Je to ten typ filmů, u kterých můžete vypnout mozek a užívat si zábavu, kterou přináší. Točili jsme ho předloni v době, kdy zuřila první vlna covidu, a i když to do natáčení pořád zasahovalo a neustále jsme museli být od někoho izolovaní, tak jsme si to užili. Tu hru na záchranu světa. Kéž by ta naše holčičí parta mohla svět zachránit před tím bacilem, jak tomu doma říkáme.

Cítila jste se jako akční hrdinka?

Občas jsem myslela na svou mámu, která vždycky byla holka od rány. Když tě někdo zradí, tak ho prostě kopni do zadku, říkala. A já to v tomhle filmu mohla dělat doslova (smích). Snažím se tohle naučit své děti.

Kopat druhé do zadku?

(smích) Ne, nenechat si věci líbit. Mít vlastní hrdost a důstojnost. Což je zase něco, co se v naší profesi moc nenosí. Byly doby mocných producentů a někdy i režisérů, kteří si tvrdě prosazovali svoji, měli pocit, že si vůči hercům a štábu mohou dovolit všechno, často i překračovali osobní hranice a někdy i hranice zákona (Penélope naráží na nedávné kauzy v rámci kampaně #MeToo – pozn. red.), a to se teď snad naštěstí mění… Ale ono to částečně souvisí i s národnostní mentalitou. My Španělé máme v krvi nepoddajnost. Jakmile nám někdo bere svobodu, vzbouříme se. A velmi hlasitě. Takže si na nás nikdo moc nedovolí, protože nás je pak hodně slyšet (smích).

Takže máte rovnoprávnost a rovnost obecně víc v krvi?

Mám pocit, že ano. Přinejmenším já  i můj muž (španělský herec Javier Bardem – pozn. red.) to máme doslova v buňkách. Všichni jsou nám rovni. Je to takové to nad nikoho se nevyvyšovat, před nikým se neponižovat. Takhle mě naši vychovali. Tohle se snažím předat dětem. Nebylo nic, co by rodiče zakazovali mně a sestře, ale dovolili to bráchovi. A obráceně. Ono by to asi ani neprošlo, protože moje máma, to je silná ženská a feministka od přírody. Denně jsem viděla, jak se k věcem staví, a díky tomu to mám vepsané v DNA.

Je mezi vámi silné pouto?

Myslíte mezi mnou a mámou? Mám pocit, že každá žena má, pokud to není něčím narušené, se svou mámou pouto podobně silné jako se svými dětmi.

A mezi ženami obecně?

Nevím. To nejde zobecňovat. Jen možná tím, jak ženy získaly práva, která mají muži již dlouhá staletí, o mnoho později, tak držíme víc při sobě. A ono to pak někdy může vypadat, že jsme se „spikly“ proti mužům, ale ono to tak není, je to jen potřeba se podporovat navzájem.

Jak se díváte na skutečnost, kdy se poslední dobou ozývají hlasy, že určité postavy mohou hrát jen určití lidé?

Vy asi narážíte na to, že se někdo obul do toho, že já jako Španělka hraju kolumbijskou psychiatričku, co? Obecně vzato – doufám, že okamžiky, kdy běloch hrál černocha, jen byl napatlaný krémem na boty, jsou už pryč. Ale zase se to dogmatické lpění na tom, že gaye může hrát jen gay, nesmí přehánět. Herec je proto herec, že zahraje i jiné charaktery, než je on sám.

S tím souvisí i vaše již čtvrtá nominace na Oscara, kterou letos máte za film Paralelní matky. Těší vás to?

Jsem za to vděčná, ale je důležité tomu nepřikládat větší váhu, než jakou to má. Největší radost mi udělalo, když jsem slyšela nadšení v hlase Pedra, který mi to volal. On s každým filmem žije několik let, píše ho, produkuje, režíruje, dokončuje. Je to především jeho dítě a já mám radost, že jsem mu tím, co snad umím, mohla být nápomocná.

Je pro vás zajímavější hrát psychologickou postavu, nebo postavu agentky?

Já se na ty zábavné akční filmy ráda dívám a i je ráda točím, ale můj vztah k akčním scénám je takový, jaký ho má moje postava právě ve filmu 355. Jakmile vidí fyzické nebezpečí, tak si zakryje oči a utíká (smích). Bylo to něco, co jsem scenáristům navrhla, a oni tu postavu takhle napsali, protože v akčním filmu jsem ještě podobnou postavu neviděla, a vlastně si myslím, že kdyby se většina z nás ocitla v situaci, v jaké se ocitají filmoví špióni, tak prostě vezme do zaječích. m